Olomouc, neviditelné město

6. 6. 2007 - Václav Cílek

„To co lze Olomouci oproti Praze závidět, je něco, čemu Bohuslav Blažek říkal pleť města. Míním tím omítky. To je vždy nesmírně příjemné vidět otlučené nebo šedé omítky, případně několik vrstev omítek. Spíše metafyzické vysvětlení, lépe pozorování, je to, že, když máte ty otlučené omítky, vytváří to obrazy, které tam sice nejsou, ale vy si je neustále konstruujete. Známe to například z Boudníkových informelů. A také představa, že v těch zdech jsou zaklety příběhy.“

Olomouc skoro založil Gaius Julius Caesar

To co se mi na Ekologických dnech Olomouc nejvíce líbí je, že organizátoři vůbec nepočítají s tím, že lidé by také měli jíst a dýchat.

Když někam jedu, tak si situaci zkomplikuji zpravidla tím, že mám připraveny dvě až tři témata a podle toho jak se cítím, nebo jak se vyvíjí den, volím v podstatě až na místě téma.

Prošel jsem si Olomouc, jak večer, tak dneska ráno … já vlastně musím své pocity z procházek říci rovnou. Mám takovou zkušenost. Například, když jsem jel na Pálavu, tak to bylo takové zázračné místo, … a pak každého půl roku, když jsem tam jel znovu, tak to sláblo. Takže často bývají první dojmy ty nejsilnější a pak se to vytrácí. Následně někdy zase hrozně dlouho trvá, než to člověk nějakým způsobem znovu načerpá.

Bavili jsme se před chvílí se Zdeňkem Kratochvílem o tom, nakolik je Olomouc doopravdy město antické. Zdeněk si myslí, že je to jedno z nejvíce antických měst, jaké vlastně v Čechách a na Moravě je. Když si projdete všechny ty výzdoby od roku 1700, od renesance, nebo spíš od baroka, až po historické styly 19. století, tak prostě Olomouc je celá zaplavená antikou. A jak říká Zdeněk, v podstatě zajímavější, než je dobový průměr.

Jak víte z německých pověstí, věří se, že Olomouc byla založena Juliem Caesarem, jako římské město. A doopravdy. Pokud bychom škrtli Julia Caesara a nahradili ho nějakým Římanem. A škrtli bychom město a nahradili bychom ho obchodní stanicí nebo opevněným táborem, tak jsme najednou téměř v reálu.

Teď odpoledne to není pravda, ale ráno to pravda byla. Když jsem šel městem, uvědomil jsem si, že je to jedno z těch neviditelných měst Itala Calvina. O kterém Marko Polo vypráví Kublaj-chánovi. Dojem z Olomouce je, že je to doopravdy město posvátné. Má prostě něco společného s Prahou. Brno už je něco jiného, spíš jako soubor míst. Toto je strašně zajímavá věc, nechci aby to zapadlo. V Olomouci cítím cosi posvátného.

Vídeň, Praha a Olomouc

Teď naprosto improvizuji, protože ty věci, o kterých jsem chtěl mluvit, znám. To, co vám chci říct, jsem si ještě nenaformuloval, takže to ještě neznám, a to mě zajímá víc.

Někdy dělám takový výlet se studenty. Putování začíná na Dívčím Kameni u Třísova, u keltského oppida v Jižních Čechách a končí na Děvíne u Bratislavy. Cestou míjíme méně významné lokality jako je Bratislava, Budapešť a Vídeň. Je to taková cesta po charakteristických místech vysoko nad řekou. Vezmu to chronologicky a snad dojdeme k tomu, jak to souvisí s Olomoucí.

Na ostrožně Křemžského potoka a Vltavy stojí významné keltské oppidum Třísov. Má dvě akropole. Donedávna se tam scházeli keltofilové a keltomani. Ne jedné z těch akropolí udělali sochy keltských bohů. Ty tam už dnes neexistují. Ale místo těch soch se tam objevila taková divná skrumáž stromů. Jako by to místo nějakým způsobem reagovalo a odpovídalo. Toto místo je hrozně hezké. Maličké město v kontextu s oceánem přírody.

Dále od Prahy, města královského, leží aristokratický Český Krumlov. Při posledním výletě jsme do tohoto města dorazili pozdě. Udělal jsem si noční vycházku. Největší zážitek pro mě byl ten, že renesanční nebo ještě starší město obsahovalo obrovské množství přírodních prvků, které už vlastně ani necítíme a neslyšíme. Byla slyšet řeka. Byly vidět hvězdy. V okrajových nevydlážděných místech bylo bláto. V úvozové cestě byly na mnoha místech odkryty kořeny stromů. Opodál drobný výchoz krystalického vápence. Ve vzduchu byl cítit kouř a zetlelá tráva. Normálně by tam byla cítit ještě domácí zvířata. To bylo pro mne zajímavé a podnětné pozorování. O kolik takových vjemů, včetně vůní, oblohy, a tak dál, jsme ve městech přišli. Města jsou nějakým způsobem chudší. Já to nehodnotím, jen nyní říkám, jak se to odehrává.

Když přijedete do Vídně, kde většinou obědváme, zastřeně cítíte její historii. Vznikla také na keltském oppidu. Ve Vídni se stavujeme na univerzitním campu. Je to bývalá vojenská nemocnice. Takže všichni si tam dávají Vídeňský řízek. Já tam někde v koutě vidím polooběšeného Oskara Kokoschku a Almu Mahlerovou, jak ho tam jde zachraňovat. Všechny ty amputace první světové války. Kampus je postaven ve stylu strohého, užitného baroka. Z tohoto docela jednoduchého zdroje potom Adolf Loos a Otto Wagner vymysleli modernu.

Za univerzitním campusem je možná jediná historická neopravená budova ve Vídni. To je Narrenturm, proslulá věž bláznů. Jedna z nejpozorohudnějších budov jaké znám. Je kulatá, utilitární, zhruba z roku 1780, úzká okénka, za každým z nich byl blázen. Celé je to trošku jako od Markýze de Sade.

Když se ještě před tím zastavíte v Schönbrunnu, a projdete jím, tak jedna z věcí, která vás tam okamžitě zaujme, je téměř absolutní nepřítomnost umění. Nějaké sochy tam jsou. Fasády také. Ale vlastně to má charakter fasády jako takové. A tehdy se ve mně objeví taková ta myšlenka, která před Freudem napadla asi Klimta. Později se to jeví ve Wagnerově architektuře. Ten tomu říkal svlečená budova. Budova ze které dáte oděv pryč. Klimt to kreslil jako nahou ženu, která se dívá do zrcadla. A pak kreslil ty rybí krve, jako proudy vědomí, erotické… a teprve na Klimta navazuje Freud.

Freud chodil do věže bláznů. Měl to kousíček. Vnímáme imperiální Vídeň, jako obrázek společnosti se kterou nechcete mít nic společného. Podobně to vnímal Adorno. Je to hodně sterilní, hodně vyprázdněné, hodně fasádové, má to vlastní rituály. Vidíte, že pokud chcete v této společnosti zůstat normální, tak se zavřete do věže bláznů a nebo nějakým způsobem protestujete. Vidíte že Vídeň konce devatenáctého století, to je velká líheň evropské moderny. Pak to převezme po roce 1918 Paříž. Je vidět tuto modernu jako reakci na vyčpělé formy. Nicméně procházíte-li Vídní ze všeho nejvíc asi vnímáte kontrast imperiální kultury a revoltující moderny.

Další pozoruhodná věc ve Vídni, z hlediska architektury, je kromě věže bláznů komplex Arsenalu. Tvoří jej asi 24 objektů. Jsou to obrovské vojenské budovy, poslední třetina devatenáctého století. Objekty se základnami 150 krát 200 metrů. Jsou dělány tu ve stylu tudorovské gotiky, tu jako byzantský chrám. Je to hezké, ale když vstoupíte dovnitř, tak z toho opět cítíte naprostou nenormálnost a absurditu situace. Vidíte, že je to kultura, která je angažována v tom, aby skutečnou kulturu jako takovou zničila. Kontrakultura. Její prvky můžeme nalézt třeba u Heleny Vondráčkové a tak. Mluvíme o ní, když se zředí kultura nebo když je využita aby ničila sama sebe. Ale ve Vídni stále zůstává pocit městečka na pahorku. Typologicky to místo odpovídá Olomouci.

Přesouváme se do Budapešti. K římskému táboru Aquincum, který byl kdysi vojenským centrem Panonie a Carnuntum u Bratislavy centrem obchodním. V paměti mám čtvrté století, kdy je tam opravdu deset tisíc žoldáků ze Sýrie, z Francie a odjinud. Jak vedou dlouhá vyjednávání s barbary a posléze se stahují do impéria.

Tento pocit věků a proudu vědomí je dobře patrný, když se díváte z Děvína u Bratislavy. Jak víte nebo nevíte, bratislavské staré město (nikoliv hrad - to byla akropole a opevněné místo) se kryje se s hranicemi keltského oppida. Děvín samotný je zázračné a silné místo na soutoku Moravy a velmi širokého Dunaje. Dunaj tu nemá charakter našich malých říček. Třeba ochočené Vltavy. Dunaj plyne velmi rychle, je to živel, vnímáte jeho starobu. Místo římského tábora, ale také jantarové stezky. Místo velmi prastaré, frekventované. Nejstarší kostel je tam ze čtvrtého století.

Dnes ráno se mi ten dojem ze všech uvedených míst, která jsem nedávno navštívil, propojil s Olomoucí. Kromě posvátnosti jsem měl pocit, že to kdysi bylo centrum nějakého království či provincie. Já to nevím, archeologové se o tom dohadují. To byl pocitový úvod k tomu o čem jsem chtěl hovořit.

Disneyfikace města

Pokusím se o srovnání mezi Olomoucí a Prahou. S jakými výrazovými prostředky a v jakých termínech se budeme pohybovat? Asi nebudu příliš hovořit o mcdonaldizaci. To je ekonomický model ve kterém se snažíte všechno unifikovat. Všechno udělat předvídatelné. Hamburger jednoho typu má být srovnatelný například v Olomouci a Buenos Aires. Znalci říkají, že sice mezi nimi existují rozdíly, ale to říkají skutečně jen znalci. Nic neriskujete. Optimalizujete zisk a ekonomiku, mluví se o továrně na vzdělávání (škola), továrně na zdraví (nemocnice).

Mnohem zajímavější termín je pojetí města jako Disneylandu. S čím to souvisí? To o čem teď mluvím je velká chvála Olomouce. Je to v podstatě pocit, že je to doopravdy štěstí žít v takovém městě. Ve městě, které se podobá Praze před deseti lety a které je a ještě bude vystaveno všelijakým tlakům. Možná že nakonec nebudou tak velké a Olomouc si svůj charakter nějakým způsobem udrží. O Disneyfikaci hovořil myslím David Lyon v knize Ježíš v Disneylendu, kdy on, z hlediska filosofie a kulturní antropologie, líčí setkání církví v Disneylandu jako takovém. Disneyland je místo, kde se jedná zejména o zábavu. Turisté, kteří přicházeli do evropských měst, dejme tomu v 60 nebo 70 letech a nebo čeští turisté v cizině na počátku 90 let, si víceméně nechtěli užívat, ale zejména chtěli poznávat. A teď ta tendence je opačná. Užít si, pobavit se. Ve vysněných kulisách. Město se stává kulisou zábavných aktivit.

Teď nemluvím o Olomouci, mluvím o Praze, ze které jsme v podstatě zhnuseni. Zahraniční památkáři nám říkají: „Praha, po roce 1990, to byla obrovská naděje, protože vy jste si v době komunismu nezničili všechny ty budovy. To město jste nevyprázdnili, nerekonstruovali, jako jsme to udělali my na západě v padesátých letech.“ A přesto teď tyto věci do Prahy přicházejí. V okamžiku, kdy hlavní tendence pobytu ve městě je užít si, pak tato poptávka vytváří určitou nabídku.

Je to dobře vidět v Českém Krumlově, na atmosféře města. Poptávka vytváří určitou nabídku. Český Krumlov dnes přes léto působí jako severoitalské městečko. Život se posunul dlouho do noci. Městem chodí veselí lidé a zpívají si. V oknech jsou květináče s pelargoniemi. Teprve když udeří zima, do města se vrátí běžný, v podstatě zasmušilý život.

Místní lidé už v historickém městě nežijí, žijí v panelácích na okrajích, protože si ty staré baráky koupili, rekonstruovali je, zadlužili se, museli vydělávat peníze. Tak se přesouvá český živel ze starého města do měst panelových. Což je taková kouzelná věc, prostředek měst potom ovládají tlupy kočovníků.

Český Krumlov mám rád, jezdím tam mnoho let a několikrát do roka, takže jsem schopen to sledovat. Jeho charakter se zcela změnil. Podobá se centru Prahy a to se zase podobá Madridu nebo Barceloně. Člověku to připadá, že prostě u některých měst, jako je Praha, nebo méně Vídeň …. , že ta města jsou vzájemně zaměnitelná.

Pokud si Olomouc ještě udržuje charakter Olomouce, je to doopravdy nutné považovat za velké pozitivum města. Města větší a bohatší, v rámci globalizace duchovní atmosféry, se stále více podobají jedno druhému. Podobně jako třeba benzínové pumpy. Nebo jako velké obchodní domy na které se dívám příznivě, protože lidé aspoň neotravují v přírodě. Pokud obchodní řetězce začnou krachovat, a v USA je myslím 30000 ruin po takto opuštěných domech, tam se tam potom mohou realizovat dobrodružná hřiště, mají se kde uchytit netopýři. Takovéto věci z hlediska „ruinové budoucnosti“ mohou mít něco do sebe.

Autenticita všedního dne

Dalším termínem, který by nás mohl vést k pochopení toho co se děje, je autenticita. Památková péče rozeznává mnoho různých typů autenticit a já bych se zastavil u dvou z nich. První je autenticita každodenního dne nebo pracovního dne. A to se týká toho, že lidé ráno chodí do práce, odpoledne se staví nakoupit, pak jsou chvíli doma něco si uklidí a večer jdou na pivo a v deset si jdou lehnout.

Tato autenticita se samozřejmě vyvíjí a je jako by obsažena ve městě jako takovém. Protože například okolí je zemědělské a zemědělci, aby přijeli včas domů, si musí nakoupit v trhu. V okamžiku kdy je to nahrazeno autenticitou těch kočovníků, kteří mezi půl osmou a půl devátou snídají a v devět hodin pak exploduje turistická bomba na náměstí. Před šestou hodinou večer mizí a potom mezi osmou a půlnocí opět nastává velký ruch ve městě. Najednou něco jde proti zažitému tempu města. Na lidi žijící v městě to působí tak, že je to rozhazuje. Jako sociální bytosti jsme zvyklí se nějak synchronizovat s ostatními. Do města přicházejí lidé s jiným časovým rozvrhem. Určité procento lidí vždy musí působit jinak, nelze aby všichni dělali totéž. Ale uvedený příklad rozhazuje atmosféru města.

Autenticita podloží a materiálu

Druhá důležitá věc souvisí například s budováním podzemních garáží. Je to autenticita materiálová. Já budu nevědecký. Jak jsem vypozoroval, že to funguje. Když máte gotický kostel, začne se rozpadat jeho kamení a vy nahradíte několik bloků. Jakoby ta paměť gotického kamení se nasákne do nového kamení. Kameny si na sebe zvyknou a jakoby pokračuje ta paměť. Podle přísloví: je to pořád stejná sekera, dědeček vyměnil železo a tatínek topůrko. V okamžiku, kdy město zbavíte původních materiálů, pak je to cítit. Je to dobře cítit například v německých městech o kterých říkáme, že jsou sterilizovaná. Jsou čistá, bezvadná k životu a v podstatě vás v nich nic nenapadá. Je podstatné, pokud to jde, zachovat z materiálů staveb, ale zachovat i z geologického podloží, alespoň v místech městských památkových rezervací, z materiálů co nejvíc a pokud možno nedotčeného. Jeden z účastníků fotografické soutěže zde mluvil jak cítí to podloží míst kde fotí. A takových lidí je víc. My máme spoustu podvědomých pocitů a ty se pak vynořují nebo ne. V momentě kdy měníme soubor těch podvědomých pocitů, tak dříve nebo později, to sami pocítíme. Město prostě jinak dýchá v jiných svých částech.

To co lze Olomouci oproti Praze závidět, je něco, čemu Bohuslav Blažek říkal pleť města. Míním tím omítky. To je vždy nesmírně příjemné vidět otlučené nebo šedé omítky, případně několik vrstev omítek. Spíše metafyzické vysvětlení, lépe pozorování, je to, že když máte ty otlučené omítky, vytváří to obrazy, které tam sice nejsou, ale vy si je neustále konstruujete. Tím to místo ožívá. Známe to například z Boudníkových informelů. A také představa, že v těch zdech jsou zaklety příběhy. O tom se ve vědě nemluví, ale v esejistické literatuře, zejména 19.století, neustále. Když je omítka děravá, tak ty příběhy a historie vyhřezávají ven. Když ty městské fasády „nahodíte“, tak ty příběhy uvězníte v těch zdech. Tím měníte prostor, který měl nějaký výraz, daný staletími, v kulisu, kterou můžete využívat jako Disneyland. A dokonce to potřebujete, aby se Vám ty staré historie, ten Lafayett a ti Přemyslovci a tak dále, necpali do vašeho života a nerušili vám tu party.

Takže například potřeba suburbií jako svým způsobem sterilních prostorů, je jednou z obecných lidských potřeb, většina lidí to nějakým způsobem vyhledává. Pro vymezení svého soukromého života. Své individuality. Bez ohledu na ten proud vědomí procházející staletími, když použiji toto klišé.

Živé a mrtvé barvy

S touto autenticitou a s pletí města úzce souvisí barvy. Neumím to zatím dost dobře pojmenovat. Barokní město bylo barevné, antická socha byla barevná. Barva patří k životu, barva uživuje. Ale jak je možné, že mnoho moderních barev město zmrtvuje. Čím to je? Jedna z nejkrásnějších českých a moravských barev je taková ta žlutohnědá barva, jak s ní donedávna byla natírána kasárna. Na venkově se použití této barvy ledaskde zachovalo. Jde o pálené železité okry a ta barva je velice přirozená. Nejkrásnější barvou baroka byla barva červená. Ekologická červená barokní barva se získala tak, že se umlely cihly. Je v ní cítit materiál.

Několikrát jsem se o tom bavil s umělcem Vladimírem Mertou z brněnského konceptuálu. On říká, že moderní barvy jsou technologicky nesmírně dokonalé. Jsou namlety tak jemně, že nevytvářejí šmouhy. Jsou jednolité a čisté. To trošku vadí, ale co je důležité, ty barvy jsou krycí a drží již ve velmi tenkých vrstvách. Když máte starou barvu, dejme tomu založenou na vápně, obsahuje určité množství křemenných zrn. A někdy v omítce najdete křemeny až půl centimetrové. Neručím za svůj výklad, mluvím o tom jen proto, že mě otázka živých a mrtvých barev ve městech trápí. Vápenná omítka není tak kvalitní a tak jemně oprší. Na povrchu vám zůstanou drobná křemenná zrna a když na ně dopadne sluneční světlo, třeba i difuzní, tak se opticky nějakým způsobem odráží. A i když je budova poměrně temná, tak nakonec, když to trochu přeženu, jako by zářila. U moderních barev jako by světlo bylo stejnoměrně pohlceno.

Možná to souvisí s naším podvědomým vnímáním. Vždy toho vidíme více, než je mozek schopen zpracovat. A v tomto případě dokonalých barev to zpracovává tak, že barva se jeví ve výsledku jako nudná. Je to velká otázka, co vlastně moderní barvy s městem dělají. Myslím si, že městům škodí i když na druhé straně jsem rád, že jsou budovy opravovány.

Hlavní cíl evropské civilizace

Teď se dostáváme k otázce co je hlavním cílem západní civilizace. Představte si jakéhosi kulturního antropologa, který přichází odjinud, který jako Malinovsky chodí se zápisníkem a pozoruje a zapisuje si všechno co se děje. A aby to bylo vědecké, tak ještě dělá statistiku a své odpozorované závěry podporuje čísly.

Tento kulturní antropolog by velmi pravděpodobně, já si myslím, že je to téměř jisté, došel k závěru, že evropská civilizace má mnoho obtížně rozeznatelných a složitě provázaných priorit. Nicméně hlavní důraz je kladen na to, aby auta byla šťastná a spokojená. I když budeme hovořit řečí čísel, tak jen dopravní zácpy stojí mezi 0,5 – 1 % hrubého domácího produktu, asi 1,7 – 2,0 % HDP se týká léčby alergií a bronchitýd. Šíleným způsobem se projevuje vztah k předčasným úmrtím. Já si ty všechna čísla nepamatuji. Je však dokázáno prudké navýšení alergií u dětí a často se to dává do souvislostí právě s těmi drobnými částicemi z exhalací, které vznikají zejména spalováním pohonných hmot. Když se tyto věci sečtou i s náklady vynaloženými na havárie, tak se dostáváme k číslu kolem 5% hrubého domácího produktu. To číslo jde určitě zmenšit, nejde zmenšit na nulu. Nevím kolik dáváme na vojenství a kolik na vysoké školy, ale je to zhruba v těchto relacích.

V Praze poklesl počet cestujících, kteří používají městskou hromadnou dopravu za deset let o třicet procent. Při tom ale ještě narostly počty cizinců, kteří ji používají, takže možná je ten pokles okolo 35 % lidí. Je to kompenzováno osobní dopravou a když se dělá sociologický průzkum ve městě, tak důvod proč lidé nechtějí žít ve středu města chce odejít z města v důsledku dopravy a kontaminace a hluku, které s ní souvisejí. Pokud něco v centrech měst lidem vadí, tak je to v 80 % právě doprava.

Suburbanizace a chudí milionáři

Dostávám se konečně k pojmu suburbanizace. Tedy také k problému nekontrolovatelného rozšiřování města. Z různých analýz, například profesora Bašeho, vyplývá, že v posledních 50 letech evropská města procházela minimálně dvěma jasně rozlišitelnými obdobími. První období do roku 1990 až 1991 je charakterizováno velkým růstem města. U nás vznikají panelová sídliště. Po roce 1991 se situace mění dramaticky a populační růst měst je v podstatě zastaven.

Města stagnují co se týče počtu obyvatel, ale co se týče plochy kynou a nebo se zmenšují. Ve středočeském kraji jsou například větší roční přírůstky obyvatel v Říčanech než v Praze. Z Prahy se odstěhovalo za posledních 10 let asi 80000 lidí. Skoro všichni směřují do suburbanizačního pásu, který je v pásu 30 až 50 kilometrů od hlavního města. Za stejnou dobu se do Prahy přistěhovalo asi 84000 lidí. Město v podstatě populačně neroste.

Když se podíváme na mapu suburbanizace, to znamená podle katastrů, množství nových domů ve středočeském kraji roste. Rozšiřuje se pruh kolem Prahy a zejména kolem radiál, kolem dálničních tahů. Kupodivu je to zejména u dálnice na Mladou Boleslav. Mezi těmi „středními zbohatlíky“, jak Sádlo říká „chudými milionáři“, kteří si koupí dům a pak už doma musí jíst mrkev, je silně preferována oblast na Jílové. Tam, kde rostou smrky.

Ty smrky zmiňuji úmyslně. Z hlediska městské zeleně je zvláštní, že smrk začíná být módním stromem zhruba okolo roku 1960. Narážíme na to neustále. I v malých obcích. Nedávno jsem se setkal s farářem, který chtěl vykácet lípy, protože dělají nepořádek na návsi. To je častý příklad. Pořád. V Ostravě–Porubě se nejdříve zbavili topolů, aby chmýří neznečišťovalo prostředí. U smrku je to jednodušší. Současná civilizace preferuje významným způsobem smrk. A to se týká také toho, kam se lidé chtějí stěhovat.

Jak tento jev expandující suburbanizace souvisí s globalizací, tedy expanzí jiného typu? Jaká je míra expanze? Proč lidé chtějí žít v suburbii? Nejčastěji uváděný obecný důvod je ten, že je to dostupnost krajiny a čisté prostředí. Ve skutečnosti developeři těchto území fungují tak, že udělají jeden pás domů, nafotí to, lidé si koupí barák v dostupné krajině. Pak vznikají další a další pásy propojené nesmyslným systémem cestiček, ze kterého se nemůžete vymotat. Developer má téměř vždy lepší právní servis než starosta. To znamená, že běžně dochází k situacím a je jich zdá se dost, že první firma zkrachuje a druhá firma, téměř totožná, převezme to území, ale ne už původní závazky. Například plynofikovat vesnici. Sliby, které byly dány jsou právně ošetřeny tak, že nejsou vůbec splněny.

Často dojde k tomu, že se tato suburbie snaží odizolovat od vesnického jádra. Úplně ho nechat stranou a tak nedochází k jeho růstu. Ve středočeském kraji je situace taková, že je mnohem více parcel na tu suburbanizaci než je očekávaná poptávka. Architekti očekávají, že značná část těchto suburbanizačních projektů nebude nikdy dokončena. Pozemky budou pravděpodobně dále vlastněny bankami. A tím, že vlastníkem těchto pozemků bude firma nebo banka, nemůžete s ním nic dělat. Na dlouhou dobu dopředu se omezuje jakákoliv akceschopnost v těchto místech.

Příroda v suburbiích má s přírodou společnou pouze barvu. Je to proto, to všichni známe, že tam můžeme navézt trávníkové koberce. To je naprosto šílená záležitost. Travní porost pak sestává z kultivarů, které pronikly do nabídek obchodních řetězců. To vede k vysázení jakési travní eurosměsy a do ní píchnete pár globalizovaných keřů.

Psychologicky je zajímavé, podívat se na pohnutky lidí, kteří v těchto prostorách bydlí. Jsou to většinou mladí lidé, co se chtějí trhnout od rodičů a od světa, touží být ve svém a sami. Proto pokud vedle sebe existují dva domy, které by bylo vhodné nějak propojit a získat tím větší předzahrádku, nedochází k tomu. A studenti architektury se vyptávali těchto lidí jak to vidí po pěti letech. Občas slýchávají odpověď, že kdyby lidé věděli jak to bude vypadat, již by to neudělali. Nicméně mladí lidé přicházejí nadále do tohoto laciného, v podstatě papundeklového, bydlení.

Recyklace města

Olomouc a historická města se stavěla ne li na věčnost, tak alespoň na jedno až dvě století. Jedna studentka si povzdychla při procházce po Karlově mostě: „Jak já se jen budu moci vrátit do toho našeho papundeklového města“. Toto město je určeno k recyklaci po třiceti letech. Interiéry obchodů jsou plánovány na osm let. Tam není to zakotvení v architektuře. Naopak. Očekává se, že každá generace zákazníků a uživatelů bydlení bude mít svůj vkus a bude se chtít zařídit podle svých představ. Tomu se říká démonický aspekt svobody.

Lidé tedy chtějí bydlet ve svém. Dům umístí zhruba do prostředku pozemku, přestože pak na krajích mají ty dva metry, které když jim zarostou keři, tak se jim to ještě zúží. První dva nebo tři roky žijí tím, že si ten byt plánují. Pak přijdou děti. Muž musí vydělávat což vede ke vzniku těch zelených vdov, které vlastně nemají kam jet nebo vlastně mohou jet do toho molu. Neníkam jít, takže sedí doma a čekají až se večer unavený muž vrátí z práce. Najednou je to sociálně chudé.

Souvisí s tím také další věc. Touha po individualizaci vede k neustálému zvyšování a zahušťování plotů. Na obyčejné české vesnici jsou pláňkové prostupné ploty. Přes tři parcely vidíte co si zrovna soused dělá k obědu a kam jde. Což je na jednu stranu nepříjemné. Právě díky instituci pláňkových plotů bylo vždy těžké být zločincem v malé české obci. Současné ploty jsou jiné. Podobně jako ve zmíněné věži bláznů se parcely mění na jakýsi širší pruh zeleného zahradního vězení. Je tam veliká zranitelnost pochopitelně na cenách benzínu. Na to jestli rodina utáhne jedno nebo dvě auta. A je také otázka, kam jezdit.

V klasickém městě zpočátku převládal oboustranný pohyb mezi centrem a periferií. V Americe začali s tím, že ženám postavili kanceláře na periferii, takže začíná ježdění radiální z periferie do periferie se spoustou kruhových objezdů. Obejde se to bez středu města. Dnes se bohatší a aktivnější lidé stěhují z centra měst na okraje. Město tak relativně chudne. Ve smyslu starostí, daní, a o to kde lidé utrácejí. Suburbanizace znamená velký zábor krajiny a ochuzuje jádro města. To jsou dvě mouchy jednou ranou úspěšně zabité. V současném trhu s nemovitostmi se tak v poslední době projevuje určitý odklon od suburbií. To co nyní trošku rozumnější podnikatelé žádají je dům v malém městě, které je čisté, historické, nemá příliš velký automobilový provoz a je relativně blízko místu kde pracují. To možná povede k rozvoji těchto míst dokud nebudou případným rozšiřováním a jeho důsledky opět ničena další výstavbou.

Deglobalizace

Již deset nebo patnáct let vidíme přirozenou obranu proti těmto jevům v procesu deurbanizace. Tento proces vnímejme v souvislosti s procesem deglobalizace. V okamžiku, kdy nějaký systém expanduje příliš daleko, tak se buď rozpadá, například říše římská, nebo se periferie osamostatňují, nebo po tomto výdechu nastává nový nádech. Ve stagnujícím evropském městě je dostatek volných nevyužitých ploch. To může být dobrým podkladem pro řešení, která netradičně obohacují městský prostor například snahami o udržení dostupnosti přírody nebo rehabilitace břehů řeky, udržení ulicové zástavby při určité čistotě a s množstvím zeleně, a podobně.

K deglobalizaci zatím ještě nedochází. Je to však asi podobně jako u města otázka budoucnosti. Deglobalizace potom znamená obnovu lokálních ekonomických vztahů, kdy na jednom místě něco vyrábíte i prodáváte a spotřebováváte. Je to mechanismus, který pomáhá udržovat stabilitu v určitém regionu. Myslím, že s rozvojem Číny a s hyperkompeticí právě o těch procesech neotribalizace, nového středověku nebo deglobalizace ještě hodně uslyšíme.

Zároveň s tímto procesem vzniká rozrůznění mezi venkovem a městem, respektive se tento rozdíl stírá. Jeden z termínů, který se často objevuje ve spojení s venkovem je obnova. Obnova venkova, velké téma Bohuslava Blažka, spočívá v tom, že se nějakým způsobem naváže na místní kreativitu. Folklór není v tom, že si doma hrajete písničky od Sušila. Spíše v tom, že se svými sousedy žijete pospolitým životem. Venkov pomáhají ve středních Čechách udržovat zejména Pražáci. Je to zvláštní, ale často se vyskytující jev. Lokálpatrioti se většinou rekrutují z přistěhovalců. O těchto věcech píše Hana Librová. Oživení vesnice většinou způsobují lidé z města. Možná proto, že vědí co ztratili. Přistěhovalci zase z důvodů, že potřebují někam patřit.

Venkov je místo, kde funguje počasí. Je tam rozdíl mezi počasím v létě a v zimě. Jaro, léto, podzim, zima tam mají stále ještě své místo. To už ve městech neplatí, devadesát procent obyvatel města tráví svůj život v budovách.

Venkov je o materiálech a hrubých strukturách. Město představují spíše homogenní plochy, naleštěné povrchy, dobrá úprava. Zdá se, že základem sociální struktury venkova jsou drobné směny. Že třeba někomu donesete buchtu nebo tak. Na základě takových drobných změn je připravována cesta vedoucí k očekávání, že v okamžiku nějakého neštěstí nebo nebezpečí si lidé vyjdou vstříc. Lidé žijící na vesnici však říkají jak je to obtížné. Město je spíše o vydělávání peněz a o individualizaci. Jde o jiný typ sociálního života.

Většina velkých měst je zamořena pozaďovým hlukem v úrovni nad 55 až 65 decibelů. Jsou lékařské studie, které ukazují nespavost u 40% městské populace. Ty čísla nemusíme brát tak úplně vážně. V podstatě většina těchto jevů se týká jedné až dvou třetin obyvatel města.

Co z toho vyplývá pro Olomouc? V zrcadle s pražským děním, které je ošklivé a znepokojivé. Především mi z toho co říkám vyplývá chvála Olomouce, z hlediska návštěvníka, který se tu nezabývá výstavbou akvaparku nebo korupčními kauzami. Říkám to zejména těm z Vás, kteří jsou zde v sále místní.

Závěr: podmíněná chvála Olomouce

Jak vidím budoucnost Olomouce? Opravy města, suburbanizace, zvětšování ploch reklam, reklamy se začnou posouvat výše. Včera jsme si to večer procházeli. Budou více dominovat. Bude sem přicházet více cizinců. Ale toto nebezpečí tu nebude asi až tak příliš velké. A hlavně, varovné mohou být ty okamžiky, kdy to město začne přicházet o svou tvář. Máte v sobě víc autenticity než Praha. Není cílem udělat z Olomouce nějaké evropské město kvůli návštěvníkům z ciziny, ale právě jenom příjemné místo pro vás samotné. Evropských měst je plná Evropa, Olomouc je jenom jedna.

Autor je geolog a esejista. Za popularizaci české vědy, zejména geologie a klimatologie získal dne 5. 6. 2007 Cenu ministra životního prostředí.

Text včetně záznamu z diskuze na Ekologických dnech Oloumouc je zveřejněn na stránkách Sluňákova (Centrum ekologických aktivit města Olomouce , o.p.s.), kde je také možné objednat Sborník textů “Krajinou pochybností”, který zachycuje úvahy hostů z programu festivalu Ekologické dny Olomouc z roků 2005 a 2006.

DISKUSE - KOMENTÁŘE: