Na zeměkouli je několik míst, které navštíví jen málo lidí zvenčí. Bývají to obrovské, prázdné lány země, kde se zastavil čas. Jedním z nich je Niger. Je to země, kterou můžete projíždět hodiny a hodiny, aniž byste narazili na živou duši. Země obrovských, neúrodných a větrem ošlehaných planin. Národ, který je živý téměř výhradně z dobytku a také z obchodu s otroky.
Otroctví v Nigeru není nijak výjimečné - je to nedílná součást tamní společnosti. Podle jedné studie žije v otroctví až osm procent všech obyvatel Nigeru.
Jeli jsme autem stovky kilometrů přes nigerskou poušť. Směřovali jsme ke studni, kterou vlastní místní vůdce nomádů. Bylo nám řečeno, že on - podobně jako mnoho dalších - vlastní otroky. Cestou jsme na pár z nich narazili. Na místě jsme se setkali s Fatimou, matkou sedmi dětí. Žila v hnědém stanu, který nebyl vyšší než můj loket.
Děti běhaly všude okolo. Jedno z nich mělo oteklý obličej, který způsobila infekce, na níž Fatima neměla léky.
Osudy nigerských otroků
Fatima nám řekla, že pro svého pána pracuje tak dlouho, kam až sahá její paměť. Prý ji neplatí, ale šatí a dává také něco k jídlu. "Nemám žádné peníze, potřebuju jídlo, co mám dělat," řekla. Když jsem se jí zeptala, zda je otrokem, tak sklopila hlavu a řekla: "Ano". Vypadala, že se cítí svým postavením ponížena. Ovšem od života už nic víc neočekávala.
Hovořili jsme s jejími pány. Ti odmítli, že by vlastnili otroky. Otroctví bylo v Nigeru postaveno mimo zákon loni. Obchod s otroky je sice v této zemi zakázán už od doby francouzských kolonizátorů na začátku minulého století, ovšem vlastnictví otroků v domácnosti se dlouho tolerovalo.
Většina dnešních bezzemků v Nigeru jsou potomci otroků, kteří byli uneseni během válek před staletími. Do postavení otroka už se prostě narodili. Mnoho otroků v Nigeru jejich vládci neskutečně zneužívají. Berou děti rodičům, ještě než dosáhnou dvou let tak, aby mezi nim zpřetrhali jakoukoli vazbu. Děti pak vyrůstají v domě svého pána, kde pracují. Majitelé otroků je nabádají k tomu, aby se rozmnožovali a zvyšovali tak své počty. S otroky zacházejí jak s dobytkem.
Otroci jsou často biti kvůli různým maličkostem. Pracují dlouho a trestáni jsou například nedostatkem jídla nebo znásilněním. Zdokumentovány jsou i případy, kdy byl otrok potrestán kastrací.
Návrat k otrokářům
Assibit, další otrokyně, s níž jsme se setkali, už nebyla schopna snášet tresty, a proto od svého pána loni v červenci utekla. Bez manžela, který také slouží jako otrok. Assibit souhlasila s tím, že podstoupí traumatickou cestu za svým bývalým majitelem. A to s pracovníkem zabývajícím se lidskými právy a s námi. Cílem tohoto dobrodružství bylo zjistit, zda by podle nových nigerských zákonů její manžel nemohl být propuštěn.
Když jsme se dostali k jeho stanům, Assibit se v autě posadila hluboko do sedačky, aby nebyla vidět. S námi cestující muž přistoupil k otrokáři a jeho synům. Ti začali být agresivní a křičeli na nás, abychom vypnuli kamery a vypadli.
Řvali na zmíněného aktivistu za lidská práva, že je také otrok a že by si zasloužil bití. Snažili jsme se ustoupit k autu, ale vůz zapadl hluboko do jemného písku a nechtěl se pohnout. V momentě, kdy synové začali bouchat na okna auta, se ale pomalu pohnulo vpřed, a tak jsme ujeli.
Když Assabit poprvé svému majiteli utekla, někdo se ji zeptal, jaké je to být svobodná. Otázce ale nerozuměla. Vůbec nebyla schopná pochopit podstatu svobody.
Černé vyhlídky
Než jsem přijela do Nigeru, tak jsem si nebyla schopná představit, že by otroctví ještě v tomto století fungovalo v takovém rozsahu. Když jsem Niger opouštěla, tak jsem si zase nedokázala představit, že by to mohlo za naší generace skončit.
Zastavit otrokářství by si v Nigeru vyžádalo společenskou revoluci. Velká část populace by musela být učena tomu, že není méněcennější než jiná, což je to, v co generace věřily a věří.
Majitelé, tedy establishment, ji ale učit nechce.
Hilary Andersson