Haškova Strana mírného pokroku v podání mentálně postižených

7. 4. 2005 - Vilém Faltýnek, Radio Praha

Brněnské Divadlo klauniky uvedlo pražskou premiéru happeningu na motivy Jaroslava Haška Voličská kampaň Strany mírného pokroku v mezích zákona, tedy přírodního. Představení je pozoruhodné tím, že v něm spolupracují herci divadla s mentálně retardovanými amatérskými herci ze Sdružení pro pomoc mentálně postiženým. O vztahu postižení a divadla hovořil s tvůrci Vilém Faltýnek.

Od antických dob se v souvislosti s divadlem hovoří o jeho katarzních, tedy očišťujících a terapeutických účincích. Dnes se budeme věnovat projektu brněnského Divadla klauniky, které do své poslední inscenace zapojilo mentálně postižené divadelní amatéry. Hovoří profesionální herečka Monika Homolová:

"My jsme chtěli udělat divadelní představení s mentálně postiženými v kombinaci se zdravými herci. Věděli jsem, že chceme, aby to fungovalo integračně, aby to bylo určeno zejména pro zdravé publikum, aby se lidé dotali k postiženým a pochopili je. A protože jsme nechtěli, aby byli v jasných rolích, aby někoho konkrétního představovali, ale spích aby se vyjadřovali sami, tak aby zdravý člověk mohl nahlédnout jejich světa. Zrodil se tento nápad. Vzpomněli jsme si na Stranu mírného pokroku v mezích zákona od jaroslava Haška, kde jsou sepsaná témata jednání. Oni mají svoje témata, kterým se věnují a ke kterým se vyjadřují, na druhou streanu se ale nedá přesně předpovědět, co se při jednání odehraje, protože oni mají možnost se kdykoliv přihlásit a vstoupit do jednání, stejně jako i diváci, takže je to z 80 procent improvizace."

"Je to pojato jako voličská kampaň za tu integraci, takže vlastně všichni v tom publiku jsou vlastně potenciálními voliči naší strany. Když se někdo z publika přihlásí, má možnost vystoupit. Musí samozřejmě dodržet pravidla, oslovení a další náležitosti a může hovořit k tématu, podle toho jak to cítí."

"Spíš se setkáváme s reakcí, že zesměšněný je reálný parlament, protože samozřejmě tomu srovnání se nikdo neubrání, ale ani divák, ani naši poslanci, ani ti zdraví poslanci by zesměšněni být neměli. Spíš je tam zajímavá reakce publika, že ti lidé, kteří se nikdy nesetkali s mentálním postižením, najednou nevědí, jestli se můžou smát. Ono je to někdy opravdu velmi legrační, a oni nevědí, jestli se můžou smát, aby naše poslance náhodou neurazili. Oni se samozřejmě smát můžou, protože to je pro ně odměna. Ale bohužel protože se ta integrace rozjíždí tak pomalu, tak přetrvává bezradnost v tom, jak se na ně dívat, jak s nimi hovořit - a to se právě snažíme překonávat."

"Baví, dobrý. Člověk se u toho nasměje, je to pěkný."

"Ano, já sleduju občas zprávy, které mi pomáhají, abych se zorientoval v tématech, která mám s sebou v lejstrech, kterými se zabývám. A rád bych řekl našim občanům, ať se na nás přijdou zase podívat, rádi je zase uvidíme."

"Improvizace pochopitelně, když je dobře vedena, tak při ní dochází k velmi, velmi zajímavým odhalením, pro diváky i pro spolutvůrce. Protože jak ti lidé reragují tzv. ne tak jako my, tak přinášejí zcela originální prvky a můžou divadlo velmi ozvláštnit a obohatit. Mluvíme o lidech, kteří někdy vzbuzují lítost nebo nepatřičný posměch, ale tady se pracuje s komediálním žánrem, kde se ti lidé vědomě vystavují riziku, že se někdo bude smát. Zároveň to tedy má i ozdravnou funkci v tom, že si zvykají dělat šaška nebo být terčem posměchu a že to nemusí nutně být zle míněno. A to je velmi důležité."

"Jsou přínosné hlavně v tom, že tito lidé získávají obrovské sebevědomí. Mají možnost spolupracovat s profesionálními herci, ukázat se v kamenném divadle. Jsou schopni dvě hodiny vydržet u herecké práce a věnovat pozornost jedné věci."

Naplněné hlediště pražského Divadla Jiřího Grossmanna inscenaci přijalo vřele a zároveň Společnost pro pomoc mentálně postiženým podpořilo výtěžkem ze vstupného.