Domů pro důstojné umírání je málo

27. 12. 2006 - Lenka Vochocová, Gita

Hospic svatého Štěpána stojí na klidném místě blízko litoměřické dominanty a cestu k ní všichni ukáží bezpečně. Reakce místních osvětluje ředitel hospice Pavel Česal, který stojí ve vedení tohoto zdravotnického zařízení od jeho vzniku, už šestým rokem. „První dva roky jsme byli v hrozně těžké situaci, měli jsme plno volných lůžek a nevědělo se o nás. Souvisí to hodně s osvětou. Dneska je v takové situaci třeba rok starý hospic v Prachaticích, kde mají pořád ještě polovinu lůžek volných a nedaří se jim stav naplnit. To je u hospiců vždycky problém - než se informace o nich dostane do povědomí lidí, ale hlavně lékařů v nemocnicích a praktických lékařů, kteří je mohou nemocným nabízet.“

Volná místa v hospicích by přitom měla být spíš přáním, než skutečností. Středočeský, Liberecký ani Karlovarský kraj zatím žádné takové zařízení nemá, Ústecký kraj patří se svými dvěma hospici – jedním v Litoměřicích a jedním v Mostě – k výjimkám. „To je pořád hrozně málo,“ stěžuje si Pavel Česal, „na to, že ročně v Čechách umírá asi sto tisíc lidí. Pouze jedno procento z nich umírá v hospicích, ostatní vesměs v nemocnicích na lůžkách dlouhodobé péče nebo v domovech důchodců. Je škoda, že je hospiců tak málo, protože tady jsme na umírání zařízení, máme vzdělaný a zaškolený personál, umíme to tak, aby umírání bylo důstojné.“

Současná kapacita 26 lůžek je v Litoměřicích poslední tři roky plně využívaná a řada zájemkyň a zájemců musí na služby hospice čekat. „Žádosti se snažíme vyřizovat nejpozději do týdne. Bohužel ale lidi často žádají až moc pozdě, často v okamžiku, kdy už nemocné není možné ani převézt. Proto jsme radši, když žádost dostaneme dřív, třeba už ve chvíli, kdy se nemocný člověk dozví svoji prognózu,“ vysvětluje Pavel Česal, který o poslání hospice mluví celou dobu s mírným výrazem a občas se usměje. Téma pro něj není tragické a už vůbec ne tabu, i když v hospici, jak říká, umírají stále častěji i mladší a velmi mladí lidé. „Nejmladšího hocha jsme tu měli před měsícem, to byl dvacetiletý vysokoškolský student. Třicet, třicet pět, čtyřicet roků, to jsou ročníky, které sem chodí. Přes osmdesát procent našich klientů jsou lidé v terminálním stádiu rakoviny, většinou umírající. Ta nemoc si nevybírá, respektive vybírá si i v mladších ročnících. Ale měli jsme tu i stočtyřletou babičku! Ta ovšem neumírala na rakovinu, ale na stáří,“ usmívá se ředitel kamenného hospice, zařízení, které se specializuje na krátkodobou péči o pacienty na konci života.

Hospic je místem klidu a míru, ne smutku

„Člověk po mrtvici není pacient do hospice,“ vysvětluje Česal. „Takový člověk může po úspěšné rehabilitaci žít ještě několik let, i když třeba upoutaný na lůžko. My nejsme zařízení pro dlouhodobou péči. Průměrná doba pobytu u nás je třicet pět dní, někdo je tu několik měsíců, někdo jeden, dva dny.“ Taková čísla vysvětlují nezvyklé ticho a prázdno na chodbách a ve společenských místnostech, které běžné zdravotnické zařízení připomínají jen vzdáleně. Prosluněná místnost s knihovnou, vzrostlými stromkovými květinami a pohodlnými gauči je kolem poledne prázdná, prázdná je i jídelna s nazdobeným stolem, po chodbách nikdo nevysedává ani se neprochází, ale taky tu nepobíhá přetížený zdravotnický personál.

Každý má k dispozici vlastní pokoj s přistýlkou pro blízké doprovázející osoby, které se mohou ubytovat i v samostatných pokojích v podkroví. I když většina lidí v hospici prožije jen několik dní, maximálně měsíců, často ve stavu, kdy jsou upoutáni na lůžko, možností pro ty, kteří ještě mají sílu, je tu dost. V pondělí a ve středu mohou lidé v hospici navštěvovat dílny, malovat na hedvábí a vyrábět originální šátky, šály, kravaty, pracovat s ubrouskovou technikou, připravovat vánoční cukroví. V úterý, ve čtvrtek a v sobotu se v místní kapli, která se jednoduchým přepažením změní v běžnou seminární místnost, konají katolické mše, jednou za čas také bohoslužba ekumenická. I když je přítomnost víry v litoměřickém hospici patrná, není zařízení v žádném případě uzavřené nevěřícím nebo lidem jiného než katolického vyznání. Hospic spolupracuje s duchovními sedmi křesťanských církví, kteří na požádání mohou docházet za umírajícími a poskytnout jim duchovní službu. Slaví se tu Vánoce, vánoční strom zdobí halu od začátku adventu, a pokud už lidé nemohou odjet na svátky domů, přijíždějí za nimi příbuzní. Na začátku prosince rozdal Mikuláš nadílku ve společenské místnosti i na pokojích, v dubnu se pálí čarodějnice, pro nemocné tu koncertují dětské sbory. Klára Váňová, psycholožka litoměřického hospice, vysvětluje, proč jsou hlavně tvůrčí aktivity pro nemocné tak důležité: „Lidi se tady potřebují věnovat práci, která má přesah. Takové ty samoúčelné činnosti, při kterých se něco vymalovává jenom proto, aby se to vymalovalo, nemají moc smysl. Už jenom to, že perníčky nakonec všichni snědí, nebo že se šátky prodávají, má obrovský význam. Lidem to dává pocit, že jsou užiteční, i když jsou nevyléčitelně nemocní.“

Psycholožka, stejně jako ředitel Česal, popírá, že by pro ni práce v hospici byla něčím depresivním. „Je pravda, že i kolegové psychologové a psycholožky vnímají hospic pouze jako místo smutku a smrti. Ano, místo smrti to je, ale my se snažíme, aby smrt nebyla oddělena od běžného života, aby se stala jeho součástí. Lidi tu nejsou opuštění, takže je to spíš místo klidu a míru, než jen depresí. Sami pacienti a pacientky přiznávají, že měli z hospice obavy, ale teď mluví spíš o pocitu bezpečí, o tom, že je o ně postaráno a že můžou s ostatními sdílet, co je tíží. I sestřičky jsou připravené mluvit o bolesti, nemoci a umírání, pokud lidé chtějí.“ Práci v hospici si psycholožka, dříve zdravotní sestra se zkušeností z léčebny pro dlouhodobě nemocné a pracovnice v neziskovém sektoru, vysnila. Proč právě hospic? „Tady jde skutečně o život, odpadají tu všechny ty banality, které člověk denně řeší, jako co si koupí za jogurt nebo co si vezme na sebe. Tak asi i proto.“

Rodinné prostředí místo instituce

Hospic svatého Štěpána v Litoměřicích je nestátní zdravotnické zařízení, jehož zřizovatelem je občanské sdružení. Poskytuje péči lékařek, lékařů, ošetřujícího personálu, sociální pracovnice a psycholožky, zajišťuje nemocným ubytování a stravu i náplň volného času. „Jako kamenný hospic můžeme mít na rozdíl od domácích hospiců smlouvy s pojišťovnami,“ vysvětluje ředitel Česal, „ale ty hradí jen přibližně čtyřicet procent našich nákladů. Pacientky a pacienti platí asi osm procent, zohledňujeme ale jejich příjem, zbylých více než padesát procent pokrýváme granty, dotacemi a dary. Stojí-li jeden den péče o jednoho člověka 2200 korun, potřebujeme ročně sehnat tak deset miliónů navíc, to je zoufalství. Granty občas poskytuje město nebo krajský úřad, stát už od nás dal před dvěma lety ruce pryč a odmítl službu umírajícím v hospicích financovat.“ Podle Česala je přitom prostředí v hospicích přímo uzpůsobené pro lidi na konci života a poskytuje jim, na rozdíl od nemocnic, dostatek soukromí a individuální péče pro důstojné dožití. „Člověk tu má na jednolůžkovém pokoji absolutní soukromí, stejně tak jeho rodina. Umírající potřebují soukromí hrozně moc, aby si mohli vyřešit spoustu věcí, jak s rodinou, tak po duchovní stránce, pokud jsou věřící. Náš personál dokáže vytvořit velice příjemné rodinné prostředí. Když má sestřička v nemocnici na starosti třicet lidí na oddělení, není schopna se jim dostatečně věnovat už jenom kvůli tomu počtu. U nás jsou oddělení po třinácti lůžkách, kde je jedna sestra a dva ošetřovatelé, docházejí sem i stážisti a dobrovolníci, takže tu bývá i pět lidí na třináct pacientů. I to může být málo, když souběžně umírají dva nebo tři lidé.

Přednost v litoměřickém hospici dostávají ti, kdo jsou na tom nejhůř a zároveň byli dosud v domácí péči. „Věříme, že když je někdo v nemocnici, jsou tam lépe uzpůsobeni postarat se o něj v konečné fázi nemoci, než rodina, pro kterou je to hodně těžké,“ vysvětluje Česal. Zároveň dodává, že by pro něj ideálem bylo užší propojení činnosti domácích a kamenných hospiců. „Domácí hospice jsou taky většinou občanská sdružení, navíc u nás nemají nárok na proplácení služeb zdravotními pojišťovnami. V České republice jich bohužel funguje pouze několik, jdou možná spočítat na jedné ruce. Pomáhají tam, kde se o těžce nemocné stará jejich rodina. Docházejí domů podle potřeby a pomáhají blízkým nemocných s péčí a pomůckami. Učí je pracovat s nemocnými a získat sebedůvěru, že péči s touhle podporou dobře zvládnou a nemusejí své blízké odvézt do nemocnice.“ Vzhledem k tomu, že kapacita kamenných hospiců je omezená a může přijímat nemocné jen na krátkodobé pobyty, s domácími hospici si podle Česala rozhodně nekonkurují. Litoměřický hospic spolupracuje s pražskou Cestou domů, domácím hospicem, který doporučuje nemocným pobyt v Litoměřicích v případě, že si pečující rodina potřebuje odpočinout, nebo že už péči doma nezvládá.

Obeznámení vědí, že nejsme sanatorium

Hlavním posláním litoměřického hospice je zajistit, aby pacientky a pacienti umírali v důstojných podmínkách, pokud možno doprovázeni blízkými lidmi, aby se necítili osamoceni, ani když nikoho takového nemají, a aby netrpěli bolestí. „Bolest se nedá úplně zlikvidovat, ale dá se omezit tak, aby byla snesitelná,“ říká ředitel Česal. „Když k nám přijdou pacienti v takhle těžkém stavu a bolest neměli pořádně léčenou, hrozně moc trpí, a to je zbytečné. Zmírňování bolesti je tu na prvním místě. Protože když lidi trpí, začnou třeba mluvit o eutanasii, a já si pak vždycky vzpomenu na slova paní doktorky Svatošové, která de facto zakládala hospicovou péči v České republice. Ona říkala: ´Když vás někdo požádá o eutanasii, zvažujte, kde je chyba. Buď je sám, trpí hroznou bolestí nebo se cítí nedůstojně. Proto nechce žít. Když tohle odstraníte, budou se lidi snažit důstojně dožít.´ Proto tu máme psycholožku, sociální pracovnici, školený a citlivý personál, snažíme se vytvořit prostředí, které dá lidem pocit důstojnosti a jedinečnosti.“

Ředitel hospice i psycholožka se shodují, že velkým problémem je nedostatečná informovanost pacientů a pacientek o jejich skutečném zdravotním stavu. „Smrt je pořád velké tabu, které přetrvává z minulých desetiletí, kdy se vlastně umíralo jenom v nemocnicích,“ říká Česal. „O těchhle věcech se bohužel pořád dost nemluví, přežívá ostych a milosrdná lež, a to je hrozně špatně. S pacientem, který do hospice přijde obeznámen se svojí těžkou nemocí, ale i s prognózou, že mu zbývá pár týdnů nebo měsíců života, se pracuje úplně jinak (a velmi dobře!), než s tím, kterému doteď lhali, říkali mu ´ty se vyléčíš, my ti něco uřízneme, ozáříme, dáme ti chemoterapii a bude to v pořádku´. My lidem říkáme pravdu, jenže u nás už je pozdě. Ten člověk to měl vědět dávno, aby si spoustu věcí zařídil a aby se na smrt vnitřně připravil. Když se pak dozví, jak na tom skutečně je, začne nenávidět všechny, kteří mu předtím lhali, což je hrozné, protože poslední týdny života prožívá v napětí. Nakonec i v zákoně je, že pacient má právo na informace o svém zdravotním stavu. Pro přijetí do hospice máme žádost, v níž má být pacientův svobodný informovaný souhlas. Pak sem přijde člověk, jehož podpis máme, ale on neví vůbec nic. Stává se, že se sem dostanou lidé, kterým řekli, že jdou do luxusního sanatoria, kde je postaví na nohy. No to je hrůza! Rodina za námi přijde a řekne: ´My si nepřejeme, abyste mu to říkali´. Odpovídáme jim, že na to bohužel nemají právo a že u nás se nelže, hrajeme fér hru. Člověk se pravdu, ať chcete, nebo nechcete, postupně dozví. Nebo už ji dokonce zná, vycítí, není přece hloupý, jenže rodina to před ním tutlá a jen vytváří napětí.“

Psycholožka Váňová ale nabízí i jiný pohled: „Řada pacientek a pacientů svoji nemoc a umírání popírá. Psychologicky to působí tak, že přesto, že jim v nemocnici diagnózu i prognózu sdělili, oni to vytěsní. Je to pro ně bolestivý obsah, se kterým si nevědí rady, tak dělají, že jejich nemoc neexistuje. Takovému člověku můžeme dát jedině čas, aby informaci zpracoval a začal o své situaci sám mluvit. Nemůžeme si představovat, že sem člověk přijde naprosto smířený se smrtí, se životem, se světem. Tak to nefunguje. Čas hraje důležitou roli. Řadě nemocných, kteří dožívají v hospicích, ale bohužel čas na smíření chybí.“