Už zase ti Kurdové ?!

21. 2. 2001 -, HENEKA

Vypluli na moře jen s omezenými zásobami vody a jídla. Dali jim místo v podpalubí. 908 mužů, žen a dětí. Plavili se celý týden a prý v tom přelidněném podpalubí několik žen porodilo. Když se pak k ránu probudili, byla posádka s kapitánem pryč a loď nebezpečně "kotvila" nedaleko pobřeží. Stovka mužů doplavala na souš. Podle očitých svědků to byli dezorientovaní a vyčerpaní trosečníci. Nevěděli, u jakých břehů ztroskotali, a hrůza v očích naznačovala, že netušili, co se vůbec děje. Za převoz zaplatili z rozprodaného majetku, mnozí si peníze vypůjčili. Zoufalý krok, jen aby se vzdálili od míst, kde jim byla odmítnuta všechna práva člověka, pro která stojí za to žít. Francouzští záchranáři je našli nemocné, vysílené, dehydratované. Ošetřili je, ubytovali, nakrmili … Po tom, co je převezli na břeh, pokoušeli se zachránit i loď. Ta jim však "pod rukama" klesla ke dnu. I s možnými důkazy. V čekací zóně mohou pobýt 20 dnů. Všichni už požádali o azyl ve Francii. Ale jistě by požádali o azyl v kterékoli demokratické zemi, kam by je šalupa zavezla.

Obě strany, Francouze i Kurdy, nyní čeká těžké období. Francouzi už zjišťují, odkud kdo z nich pochází - poslední odhad hovoří o většině ze Sýrie a z irácké oblasti Mósulu. Chtějí také znát důvod každého z nich k emigraci. Ale cožpak nestačí jejich lidská vyčerpanost po mnohaletém strádání kvůli politice mocných jako důvod?! Od začátku roku 2001, tedy během měsíce a několika dnů, se ve Francii přihlásilo o azyl téměř 10 000 uchazečů, z toho přes 4 000 z Iráku. To jsou čísla za argumenty.

Každá demokracie už má své zákony, které určují povolený počet a možnosti přijatých emigrantů z té a oné země, a pravidla, podle kterých se řídí. Tak i Francie. Tyto možnosti nejsou nekonečné. V tak mimořádných případech, jako je tento, by se EU mohla podělit o tíhu, kterou Francie zatím nese sama. A určitě by stálo za to, kdyby i státy jako Česká republika uvážily, jakým způsobem (hlavně rychlým) se zapojit do řešení a pomoci svým sousedům - nejen evropským, ale o tom teď nejde řeč -, a tím se podílet na rozvoji humanismu a solidarity v Evropě.

Ztroskotaní Kurdové se teď táží, co s nimi bude. Už se dozvěděli, že ne všichni budou přijatí. Není jednoduché určit, ani podle zákona, kdo právo na azyl má a kdo ne. Fréjuští trosečníci však jsou mimořádný případ a jako s takovým by se s nimi mělo jednat a rozhodovat. Podle čeho rozhodovat o lidech, kteří přišli z moře a ani jeden nemá osobní doklady?

Za posledních dvacet let se o Kurdech na světě dost psalo. Často s pochopením. Ale také bez zájmu o pochopení.

Od chvíle, kdy jim Atatürk a světové velmoci zhatili možnost sebeurčení (v Lausanne 1923) a rozdělili jejich území do čtyř pohraničních pásem (1918), Kurdové zesílili svůj odboj a jejich povstání jsou početnější. Jejich odpor vůči podřízenosti a ponižování zneužívali vládci, kterým se to právě hodilo. Podporovali Kurdy-povstalce slovem, penězi a výstrojí. Avšak v okamžiku, kdy se schylovalo k vítězství Kurdů, jim svoji pomoc vždycky zastavili. "Ať Kurdové bojují proti našemu nepříteli, ať ho oslabí - nesmí ale zvítězit. Vítězství patří nám!" To je jejich krédo. A tam, kde by Kurd mohl dostat alespoň nějaká práva, tam vyvražďují jejich vůdce.

Kurdský národ je obětí zločinnosti těch, kteří mu vládnou. Velké mocnosti z toho nevyjímaje. Kdyby to nebylo tolik tragické, dalo by se i zasmát komičnosti, s jakou se vládnoucí kamarily v Turecku, Íránu, Iráku a Sýrii nemají rády, a zároveň s jakou rychlostí spojí své síly, když někde Kurdové začnou dělat "neplechu".

Problém Kurdů je jiný nežli problém např. Afghánců, Súdánců či Filipínců. Ti druzí mají právo na svou národní identitu, na svůj mateřský jazyk, na své území … Ne tak Kurdové, a to jich je kolem třiceti milionů. Bojují o svá nejzákladnější práva. Heslo "rozděl a panuj" má u Kurdů alternativní výklad. Ten obecný: vládci u nich vyvolávají rozpory a rozbroje, aby byli nejednotní, tedy ovladatelní (a také "po právu" kritizovatelní). Ten druhý: rozdělili je geograficky, fyzicky, a každé ze čtyř pásem připoutali početnými nitkami přes hospodářství, jazyk a sociální závislosti ke svému vlastnímu centru. V Turecku k Ankaře, v Íránu k Teheránu, atd. To aby si jeden stejný národ neporozuměl v základních životních skutečnostech.

Ať budou nebo nebudou všichni trosečníci z Fréjus přijatí do stavu emigrantů, můžeme si být jisti, že proud emigrace se nezastaví. Tento národ se probudil k vědomí své identity a je donucován sledovat a trpět nespravedlnosti na něm páchané. Ví už ale, kde má hledat východisko. Tím je politické vyřešení jeho existence ve formě autonomní samosprávy. (Už i Kurdové v Turecku - PKK - upustili od tvrdého požadavku samostatnosti. A normalizace málo přirozeného vývoje v iráckém Kurdistánu závisí spíš na změně státního režimu.) Přestože jsou Kurdové tak početní a chybí jim vlastní státní útvar, přes všechny vnitřní rozpory (tolik kritizované cizinou) uvažují o svých reálných možnostech a "nelámou hůl přes koleno", tedy nevyžadují samostatný stát.

My tu máme bojující Iry, Basky, Korsičany - všichni patří do vzdělané demokratické Evropy a žádají přímo nezávislost. Jistá část té vzdělané Evropy jim samostatnost přeje. Stejně tak Češi Slovákům. Jak potom nevysvětlit Kurdům, proč jejich 30 milionů nemá právo na samosprávu, zatímco evropské národy, čítající zlomek jejich počtu, si za své požadavky nevysloužily odsouzení, žaláře, mučírny ani peletony smrti. Ani tolik bídy a ponížení.

V lidské nátuře je bránit se zlu. Kurdové se budou bránit dál, různými způsoby - i takovým, jaký je dovedl do přístavu Fréjus. Nešlo by řešit jejich otázku už teď, aby se předešlo neřešitelným situacím a aby jednomu velkému národu byla vrácena národní hrdost?

Rozčtvrcený a podváděný národ Kurdů už sám neutáhne celé řešení toho, co mu způsobily velmoci v Lausanne roku 1923. Jestli však USA, Británie ani Francie (a také Československo, které lausannskou smlouvu rovněž podepsalo) nemíní napravit své činy z minulosti, nedělejme si iluze: z Kurdů už nebudou mírné ovce.

Trosečníky z přístavu Fréjus do moře navrátit nelze. Můžeme jen doufat, že se francouzské vládě podaří spravedlivě vyřešit 908 osudů, čekajících ve Fréjus, a že ji bude provázet Senecovo: "Co nezakazuje zákon, to zakazuje stud".

HENEKA

Autorka je bývalá vysokoškolská učitelka;
celoživotně se zabývá kurdskou otázkou.