Děti na předních liniích

6. 9. 2002 - Lucie Španihelová, Infoservis

Narodíte se v malé vesnici, v zemědělské oblasti jedné z rozvojových zemí a jednoho dne se ocitnete ve špatnou dobu na špatném místě, by jistě zněla odpověď některých dětských vojáků, kteří byli uneseni ze školy v Ugandě, Rwandě, či Afghánistánu. Často se však může jednat o způsob daleko jednodušší. Dostanete od státu povinné nařízení k nástupu výkonu vojenské služby. Bylo-li vám 15 let, dosáhli jste až donedávna mezinárodně uznávaného nejnižšího věkového limitu pro nábor do armády. Třetí způsob je ještě smutnější. Zkusíte se přihlásit sami, dobrovolně, s vidinou zlepšení ekonomického statutu, či pouze zvýšení prestiže, v extrémním případě s vidinou odplaty za rodiče zavražděné "tou druhou" stranou.

Problém dětských vojáků tak začíná již na úplném začátku - rekrutováním. Většinou za vás totiž někdo takříkajíc rozhodne, ať již přímo tím, že vás unese, či nepřímo, společenským či ekonomickým tlakem. Tento fakt potvrzují statistiky. Většina dětských vojáků, která se "dobrovolně" přihlásila k některé z vojenských skupin, pocházela z chudých poměrů, z řad uprchlíků, či z jiných sociálně či ekonomicky slabých vrstev. Tento trend je sice daleko markantnější v případě rozvojových zemí, ale neomezuje se pouze na ně. Stáváte se tak již od začátku součástí začarovaného kruhu.

Podle Úmluvy o právech dítěte má každé dítě mladší 18ti let právo na svou osobní bezpečnost. V souvislosti s problematikou dětských vojáků však toto ustanovení zůstává poněkud cynickou poznámkou na okraji poznámkového bloku.

Často jste nuceni k největším násilnostem pod pohrůžkou vaší vlastní smrti, musíte nosit těžké zbraně, vykonávat tu nejtěžší práci, za sebemenší prohřešek dostáváte zcela nepřiměřené tresty. Odměněni jste častokrát nedostatečným množstvím potravin a vody či drogami. Je s vámi zacházeno jako se zbožím, které málo sní, hodně vydrží a rychle se regeneruje.Vše se vám ještě znásobí s prožitky válečných hrůz.

Nezáleží na tom, zda jste dívka či chlapec. Právě naopak. Dívky jsou často vystaveny ještě většímu riziku, což většinou souvisí s jejich tradičním postavením v některých ze zemí angažovaných v konfliktu. Skutečný dopad válečných hrůz a násilností na psychiku dětských vojáků se dnes daří odhalovat pouze postupně s tím, jak přibývají nová svědectví o prožitých hrůzách. Okamžik skončení konfliktu a odzbrojování ještě neznamená konec utrpení a strádání dětského vojáka. Následuje totiž možná složitější životní etapa: návrat do společnosti.

Oběti či zločinci"

Po skončení konfliktu a po odzbrojení musí většina dětských vojáků začínat znovu. Někteří strávili v zajetí pět či sedm let. Nejenže ztratili větší část svého cenného dětství, neumí však často ani psát ani číst a každou noc je probouzí noční můry. Rehabilitace v některých, pro tento účel vytvořených táborech, pro ně znamená novou vstupenku do života. Nepodaří-li se, s největší pravděpodobností se vrátí tam, kde začali, tedy do armády. Ne vždy a všude se naskytne příležitost zúčastnit se rehabilitačního programu. V některých zemích neexistují vůbec, v některých jako například v Ugandě, Sieře Leone, Malawi či Burundi jen na několika místech.

Rehabilitace většinou trvá něco přes dva roky. Pak jste již odkázáni sami na sebe. Pokud jste neměli to štěstí a nesetkali jste se se svou rodinou, ocitnete se s největší pravděpodobnosti v některém ze sirotčinců, v uprchlických táborech, nebo se pokusíte utéci ze země. V zahraničí jste často konfrontováni s problémem uprchlického statutu osob zapletených v násilnostech během válečných konfliktů: jste zločinci či oběti konfliktu" Ve chvíli, kdy nejste nikde vítáni, se nacházíte pravděpodobně nejblíže tomu, abyste se nechali znovu rekrutovat. Vždyť to byl váš dosavadní život. Kruh se tedy uzavírá.

Proces rehabilitace je dnes vnímán jako klíč k reintegraci dětských vojáků do společnosti. Často však bohužel končí s opuštěním bran tábora. Děti pak díky nedostatečnému množství alternativ sklouzávají zpět ke zbraním. Těžko pak najdou sílou hledat nový smysl života. Stávají se z nich profesionální válečníci, kteří jsou již odmala nepřetržitě otupováni válečnou realitou.

Světlé zítřky"

V posledních letech dostal problém dětských vojáků novou dynamiku v souvislosti s vývojem na mezinárodní scéně. V Článku 1 Úmluvy o právech dítěte z roku 1989 je za dítě považován každý mladší 18ti let, přesto však nejnižší věk pro rekrutování dětí byl až donedávna stanoven na 15 let. Tato disproporce posouvala problém dětských vojáků na okraj debat o právech dítěte. Od roku 1993 se však zvyšuje počet iniciativ, které poukazují na problém nezpochybnitelného porušování práv dítěte v ozbrojených konfliktech. Když v roce 1995 uveřejnila Graca Machel pro OSN podrobnou studii zabývající se problematikou dopadu válečného konfliktu na psychiku dítěte, začalo postupně převládat přesvědčení, že 15 let je skutečně příliš nízký věk.

Snahy humanitárních neziskových organizací společně s některými vládami vyvrcholily letos březnu, kdy konečně vešel v platnost tzv. Dobrovolný protokol Úmluvy o právech dítěte, týkající se angažování se v ozbrojených konfliktech (dále jen Dobrovolný protokol). Státy, které ratifikovaly tento dokument, se tak zavázaly ke zvýšení minimálního věku na 18 let, přijaly tzv. "pozici rovné osmnáctky" (pozice "straight 18").

. Již dnes bohužel tento dokument získal mnoho kritických ohlasů. Mezi zeměmi, které podepsaly tuto smlouvu se nachází například i Uganda, Sierra Leone, či Srí Lanka. Mnohé z těchto zemí jsou však známy notorickým rekrutováním dětí do svých řad. Dalším problémem se ukázalo odmítnutí ratifikace ze strany USA. Tyto dva příklady nastolují problém účinnosti těchto smluv na dobrovolném základě. Neexistuje totiž efektivní sankční mechanismus. Dobrovolný protokol je kdykoliv vypověditelný, a tak se nabízí otázka, zdali jeho závaznost, přijatá některými zeměmi, nebude trvat pouze do příštího konfliktu.

Navíc všem těmto smlouvám musí předcházet mnohá opatření, která umožní jejich naplňování ve státech samotných. Většina z nich je však součástí vcelku rozsáhlých a složitých problémů. V prvním případě je nutné nabídnout dětem alternativu, tzn. ve státech s omezeným přístupem ke vzdělání vytvořit univerzální podmínky vzdělávání pro všechny. Ty, jejichž násobilkou jsou odmalička zbraně, by jinak jen ztěží mohli hledat náplň života jinde. V mnohých státech také chybí základní registrace narozených, což brání efektivně monitorovat děti v armádách a předejít tím rekrutování dětských vojáků.

Z tohoto výčtu je patrno několik skutečností. Řešení problematiky dětských vojáků má svou akutní a o něco méně akutní stránku. V prvé řadě je nutné zabránit rekrutování dětí mladších patnácti let, jak se tomu dosud děje v některých opozičních ozbrojených skupinách. Méně akutní se ve světle výše zmíněných skutečností zdá postupné zavádění povinného věku k rekrutování na 18 let. Jednoduše řečeno: je zde patrný rozdíl mezi 17letým a 7letým.

Na druhou stranu je však generace nových válečníků, která nezná nic jiného než boj se zbraní ruce, problémem skutečně globálním a nelze se omezit pouze na jednu část světa. Jejich problematika je totiž jedním z rizik pro celosvětovou bezpečnost.

DISKUSE - KOMENTÁŘE: