Ivan Dejmal - Rytíř severočeské krajiny

11. 2. 2008 - Věra Bartošková, Děti Země

V tu chvíli mi zamrazilo. A stále tomu nemohu tomu uvěřit. Po krátké nemoci zemřel Ivan Dejmal. Podle svých mnohých zkušeností, odborných znalostí a vysokých morálních kvalit hájil a bránil českou a zejména devastací tak postiženou severočeskou krajinu.

Brali jsme to jako samozřejmost, pokládal to za samozřejmost i on, když jsme mu v jakoukoli denní i noční hodinu volali a žádali o odbornou radu či o pomoc. Vídali jsme ho po mnoho let na různých místech severních Čech při jednáních a otevřených diskusích k ožehavým tématům při rozhodování o naší krajině.

Nedá se v několika větách shrnout jeho odborné studie, články, publikace, organizování menších i celorepublikových ekologických i kulturních akcí vztahujících se k soužití lidí ve své krajině.

Za všechny stačí jmenovat prosazení zákona na ochranu přírody a krajiny a ekologických limitů těžby uhlí v pánevní oblasti nebo pořádání konference „Tvář naší země – krajina domova“. Jeho přínos i nesmazatelné základy, které vytvořil a prosadil zejména od devadesátých let v krajinné ekologii, bude jistě důkladně zmapován. Budeme na nich stavět a opírat se o ně ještě daleko v budoucnosti.

Ivan Dejmal se narodil v roce 1946 v Ústí nad Labem a vyrůstal v Trmicích. Po studiích na Vysoké škole zemědělské v Praze v letech 1965-1970 působil v různých dělnických a ekologických povoláních. V době normalizace byl za podvracení republiky a za politické postoje odsouzen na čtyři roky do vězení.

Od roku 1977 se zapojil jako vedoucí ekologické komise do činnosti Charty 77. V letech 1991-1992 byl ministrem životního prostředí, pak ředitelem Českého ústavu ochrany přírody. Od roku 1995 se věnoval jako nezávislý ekolog územním plánováním a ochranou přírody.

Míhají se mi před očima desítky setkání v Libkovicích, na Jezeří, v Horním Jiřetíně, na fakultě v Ústí nad Labem, v Duchcově, Oseku, Mostě, Praze atd. Vždy skromný, usměvavý a tvrdohlavý ve svém postoji hájit krajinu, obce a lidi, kteří v ní žijí „.... je třeba zachovat jako trvalé a uchránit zbytek sídel, krajiny i obyvatelstvo před další devastací. Z krajiny těžby vytvořme krajinu domova...“ čteme na obálce publikace Územní ekologické limity těžby v SHP vydané Společností pro krajinu v roce 2005, v níž se jako odborný autor přidal k dalším příspěvkům proti novému pokusu dolů prolomit limity.

Koncem roku 2007 se připojil krátkou úvahu „Kraj výčitky a špatného svědomí“ do publikace České středohoří s fotografiemi světoznámého autora Jaroslava Poncara, vydanou Karmelitánským nakladatelstvím. „.. až do šedesátých let ve vnitrozemí žila kulturní krajina zdánlivě svým po staletí obvyklým životem. Tady v Českém středohoří začala umírat o dvacet let dříve a o to nepochopitelněji. Většina přistěhovalců už patřila jinému světu, který nežil v krajině. V onom ohromném lidském transferu už nikdo nepomyslil na vnuky, obdělávající rodnou hroudu. Přišli sem za lepším, mentálně naladění spíše brát než dávat....Přesto je pořád ještě krásná, i když ne v detailu“.

A v závěru: „Jsou tu však nesrovnatelně významnější počiny lidí, pro které je Středohoří domovem. Staví, obnovují a udržují budovy, krajinu i sám život v obcích. Proti spojené armádě zubu času, štěrkových horožroutů a jim podobným exploátorům a vandalům jsou však stále v menšině. Ve výsledku i nadále ubíráme krásu této krajině. Přijde doba, kdy se to podaří?“

Naposledy jsem ho viděla 13. září v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, kde jako jeden z řečníků vystoupil na konferenci „Revitalizace a resocializace rekultivovaného území – zajištění dlouhodobého zhodnocení rekultivovaného území. Opět ve svém brnění, rozhalené košili, ve svetru, trochu unavený a znovu neoblomný ve svých názorech a postoji k obnově tak těžce zkoušející krajině.

Oproti většině diskutujících, kteří z mnoha úhlů a pohledů obhajovali slibné perspektivy obnovy krajiny po odtěžení pro podnikání,volný čas a rekreaci, hájil s konkrétními znalostmi z jednotlivých lokalit trvale udržitelný rozvoj v pánevní oblasti. Obnovení zpřetrhaných historických vazeb hospodářských a přírodních.

Argumentoval pro nutnost zachovat ekologické limity a zbytek volné přírody pro ekologickou stabilitu, proti likvidaci Horního Jiřetína a vážné hrozby narušení Krušných hor. Proti vytěžení celého uhelného ložiska a pro zachování jeho jádra na dobu, kdy už bude jiná technologie těžby uhlí a jiné využití. A navrhoval, kam by např. mohlo směrovat 12 miliónů korun, které musí každým rokem „někdo“ dotovat na tak vychvalovaný mostecký hypodrom...

Rytíř české a zejména severočeské krajiny. Bude nám chybět.

DISKUSE - KOMENTÁŘE: