Ženy na útěku
26. 6. 2002
Martina Špejtková [Econnect] -
Znásilňování, nedostatek hygienických potřeb, nedůstojné podmínky, někdy i boj o přežití, to vše je realita s níž se ženy na útěku i v uprchlických táborech musí potýkat. Přestože se díky své odhodlanosti a velké odvaze dostaly z akutního ohrožení válečnými konflikty či hladomory, příchodem do uprchlický táborů často pro tyto ženy strasti zdaleka nekončí. Představa ženy jako věci bez nároku na vzdělání a důstojnost je v povědomí mnoha nejenom islámských mužů zakořeněna příliš hluboko.
Problém uprchlictví si celý svět připomenul minulý týden 20. června, tedy v den, který byl Valným shromážděním OSN symbolicky vyhlášen dnem uprchlíků. Hodnota aktu se bezesporu skrývá ve větší osvětě a otevřenosti, kterou s sebou vyhlášení mezinárodního dne nese. Přesto existují témata související s uprchlictvím, o nichž se pramálo mluví. Patří k nim i nelidské podmínky žen na útěku. A právě to byl důvod věnovat letošní 20. červen především ženám.
Okolo 75% uprchlíků jsou ženy a děti, jež bezpochyby tvoří nejzranitelnější skupinu. Ve válečných oblastech, kde jsou muži naverbování, zatčeni nebo padnou se může tato cifra vyšplhat až k 90%. Ženy následně hledají útočiště ve vzdálených málo rozvinutých oblastech, kde čelí značným problémům.
Největší trauma způsobená ženám má na svědomí sexuální násilí. Zpráva organizace Foundation de France uvádí, že během rwandské genocidy v roce 1994 byla znásilněna téměř každá dospělá žena, všechny dívky v pubertálním věku i mnoho dětí. Téměř 5000 dětí bylo počato v důsledku znásilnění.
Zásadním problémem uprchlických táborů je nedostatek ženského personálu. Muži často nedokáží dostatečně vycítit potřeby žen, které trpí velkou nedůvěrou k opačnému pohlaví. "Byla jsem v mnoha táborech, kde mi lékaři tvrdili, že tam nejsou žádné problémy," vypráví Marie Lobo, vedoucí oddělení sociálních služeb UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky). "Když jsem ale vstoupila do stanů, setkala jsem se ze znásilněnými, s ženami trpícími gynekologickými potížemi i s těhotnými." Vysvětlení je jednoduché: ostych a nedůvěra k mužům lékařům.
O nic radostnější není ani zásobování táborů hygienickými potřebami. Ženy často nemají k dispozici hygienické vložky nebo používají během periody obyčejnou látku. I tu je však na některých místech problém sehnat. Pokud se jim to podaří, většinou nemají dostatek soukromí, aby ji mohly vyprat. Problém hygieny je ve většině táborů více než akutní. "Pořád ještě jsou umyvadla udělána tak, že ženy nemají ani kousek soukromého prostoru, aby si mohly vyprat spodní prádlo," stěžuje si na situaci humanitární pracovnice Ann Howarth-Wilew.
Pro některé ženy znamená uprchlický tábor přechodné řešení, než se uklidní situace v jejich zemi, do které se pak vrátí. Pro zbylé uprchlice jsou přestupní stanicí do jiné země, v níž budou žádat o azyl. Ten ale není vůbec jednoduché získat, a to často i v případech, kdy jsou ženy ve své domovině týrány mrzačením pohlavního ústrojí, nucenými interrupcemi, sterilizací, či znásilňovány v rámci válečného boje. Závažným důvodem pro udělení azylu nemusí být ani překročení sociálních norem státu, v němž jsou ženy degradovány na objekty, o jejichž osudu rozhoduje pouze muž. Tato rozhodnutí se přitom mohou týkat i otázek života či smrti.
Martina Špejtková
|
