Rozhovor s Rut Kolínskou

Přinášíme vám rozhovor s Rut Kolínskou, která se stala první Češkou oceněnou titulem Žena Evropy. Cílem udělování této ceny je snaha upozornit na práci žen, které se výjimečnou veřejnou činností zasloužily o rozvoj evropské spolupráce. Rut Kolínská byla oceněna za svůj přínos při budování Mateřských center a Sítě mateřských center v ČR.

ŽENA EVROPY S JIŽANSKOU KRVÍ

Pro mne osobně přineslo ocenění především nové zkušenosti s médii, což znamenalo i časovou oběť. Tu však vyrovnává přínos pro mateřská centra, o kterých se konečně zaslouženě trochu víc mluví.

Dopoledne všechny kandidátky představily své projekty auditoriu, ve kterém seděli členové mezinárodní poroty, laureátky i oceněné Ženy Evropy z minulých let, politici, zájemci z různých organizací i novináři. Pak zasedala mezinárodní komise a my jsme zatím vyslechli přednášku o pokračování práce na dříve oceněných projektech. Když se porota vrátila, chopila se slova předsedkyně poroty, mně se zdálo, že začala mluvit dánsky (Dánové mají takovou výslovnost angličtiny, že mně dělá problém na první slovech rozlišit, kterým jazykem mluví). V dánském prostředí mi přišlo logické, že nejprve osloví domácí posluchače. A tak jsem „vypla“. Jen jsem ještě zaslechla své jméno, zazněl potlesk a já jsem čekala, že vyjmenuje všechny kandidátky, ale v sále nastalo zvláštní napjetí. Sousedka do mne strčila a říká: „Běž tam!“ Následovaly projevy a předávání ceny – šperku, který symbolizuje podané ruce. Přiznám se, že celou dobu i při vlastní děkovací řeči jsem měla pocit, že pozoruji událost, která se mě osobně netýká.

Všechny projekty byly opravdu moc zajímavé, nechtěla bych být členkou poroty. Myslím si, že ta ocenila přínos mateřských center pro budování občanské společnosti, schopnost českých matek a moje osobní dobrovolnické nasazení. Nenapadlo mě, že bych v té konkurenci mohla uspět. O to větší mám radost, že se potvrdilo, že mateřská centra u nás jsou přinejmenším „evropská“.

Mám pocit, že u nás se česká nominace nebrala moc vážně. Navíc Petra Procházková, která byla nominována rok před tím, přebírala cenu zároveň se mnou, protože tu v předešlém roce nebyla. Zpravodajství ČT se zachovalo značně neobjektivně. To je přeci naše známá národní vlastnost, že potřebujeme napřed docílit uznání v cizině, aby si nás doma všimli.

MOJE RODINA MNE PODPORUJE

Manžel i děti měli pochopitelně radost, že moje práce má smysl, naštěstí to zároveň všichni bereme s nadhledem. Pro mne je „světská sláva polní tráva“, ale přesto mne těší, že mě lidé kolem dávají najevo své sympatie.

Já to tak neberu, vědomě jsme se tak rozhodla. Na druhou stranu se zdá, že to mělo obrovský smysl.

Tam, kde manžel vydělává víc a žena nemá šanci docílit podobného ekonomického zajištění rodiny, není moc o čem mluvit. A Petr naštěstí měl i pochopení pro moje dobrovolnické aktivity.

Život s dětmi přináší takové bohatství skvělých prožitků, že je nemůže nic nahradit.

Měla jsem občas chuť utéct z naší společnosti někam mimo civilizaci, ale s rodinou.

Bude to tím, že se nikdo na mé stinné stránky neptá. Mám v sobě jižanskou krev, neumím být moc trpělivá a v situacích, kdy nechápu, že ostatní nechápou, dovedu „dštít oheň a síru“. Kromě toho jsem značně umanutá, tvrdě trvám na svém, ale to občas považuji i za pozitivní vlastnost. Nemám velké pochopení pro módní asertivní chování, mám raději „co na srdci, to na jazyku“. Díky tomu mám i dost nepřátel!

A ZASE MC

Bohužel víc práce, která je sice zajímavá, ale nedá se zvládat. Ale pro centra je spolupráce s mezinárodními organizacemi velmi důležitá, odtud přichází morální opora i inspirace.

To souvisí s nedostatečnou prorodinou politikou i společenským povědomím o rodině.

Každý stát a zejména takový jako náš, ve kterém se stala z populačního stromu urnička, by měl podporovat rodinu, investovat do ní. Vždyť ta investice se mu jednou bohatě vrátí v podobě dobrých daňových poplatníků. Měl by zároveň posilovat mateřskou roli ženy.

Po zkušenostech ze tří zasedání vidím, že je nutné využívat každé příležitosti k veřejné diskusi. Mnozí si buď nechtějí realitu připustit nebo ji nevidí. Musíme se pokusit změnit veřejné mínění, aby mohlo dojít i k politické podpoře.

Němky mají jedenáctiletý předstih a to je znát. Podařilo se jim mnohé prosadit, mimo jiné zemský příspěvek, který stačí na přežití jednotlivých center. Mají také jinou občanskou i politickou zkušenost.

Jako jednu z řady možných odpovědí budu citovat z knihy Josefa D. Beneše Až za mnou přijdeš: „Americká schopnost radovat se z cizího úspěchu a čerpat z něho povzbuzení pro sebe sama je obdivuhodná. Je jedním z klíčů k pochopení Ameriky. Kéž by tato vlastnost chtěla nějakým způsobem přeskočit do Čech a nakazit nás! Ale vždyť už tu byla. Naprosto samozřejmě. Dříve, než byla komunisty pěstovanou závistí vyhoštěna.“

Naopak z mateřských center vychází impuls k řešení „tady a teď“. A to nejen na lokální úrovni. Jen tempo řešení neodpovídá naléhavosti, protože zájmy matek, dětí a rodin nepatří k ekonomickým trhákům, které naše konzumní společnost považuje za prioritu.

Jednotlivá MC získávají pracně ale přece podporu obcí. Síť MC v ČR zatím získala peníze pouze ze zahraničí: z ambasády USA a Kanady, od Huairou komise OSN a mezinárodní organizace GROOTS. Máme podporu odborníků (Zdeněk Matějíček, Jiřina Šiklová, Jiřina Prekopová a další) a věřím, že nám teď začnou být konečně nakloněna i ministerstva. Sympatie jednotlivých osobností nestačí, mateřská centra a prorodinná politika potřebují systémovou podporu. Setkáváme se bohužel také s nepochopitelným nepochopením. Například Open Society Fund v programových nabídkách, které jsou jako šité na MC, uvádí, že mateřská centra nepodporuje.

Rut Kolínská se narodila v roce 1953 v rodině evangelického faráře. Tím měla ztížený přístup ke vzdělání, přesto vystudovala etnografii na FFUK. Je matkou pěti dětí, spoluzakládala hnutí Pražské matky a od roku 1992 začala budovat mateřská centra v ČR, kterých je nyní asi 150. Za tuto práci dostala 10.5. 2003 v Dánsku cenu Žena Evropy, kterou každoročně uděluje celoevropská dobrovolná organizace Výbor pro cenu Žena Evropy založená v roce 1987 belgickou senátorkou Angele Verdinovou. Mezinárodní porota z národních laureátek vybírá každoročně jednu, která získá mezinárodní titul.