I cyklisté mají své dny

Je čtvrtek, pozdní odpoledne, a na náměstí Jiřího z Poděbrad na pomezí pražských Vinohrad a Žižkova se začínají sjíždět cyklisté. Je jich několik desítek, na horských i trekových kolech, postarších favoritech, sem tam se mihne freeride nebo "ukrajina". Neklamná známka toho, že je třetí čtvrtek v měsíci a koná se další z pražských Cyklojízd za práva a bezpečnost cyklistů.

Úder šesté na chrámové věži je znamením pro vousáče s improvizovaným papírovým megafonem, aby vystoupil na prostranství před kostelem a cyklojízdu zahájil. Jen pár slov o tom, proč se tu lidé sešli, kudy a kam pojedou a několik stručných bezpečnostních pravidel. Hned na to se dá peloton do pohybu. Rychlá bezpečnostní akce "špuntařů" umožní celé skupině přejet rušnou Vinohradskou třídu. "Špuntují" dopravu tam, kde je to nutné z bezpečnostních důvodů, řidičům oplácejí cedulemi s děkovnými nápisy. O blok dál chumel zabočí do Slezské a odtud už je to skoro celou cestu až na Smíchov z kopečka.

"Cyklojízda je radost z pohybu na bicyklu," říká jezdec ve žluté reflexní vestě, kterého ostatní oslovují Hrabosh. "Když nás jede tolik, je to paradoxně bezpečnější, než jezdit sám a muset kličkovat mezi auty. Jednou za měsíc oslavujeme jízdní kolo jako dopravní prostředek a ukazujeme lidem, že dokonce i po Praze to na kole jde."

Dodává, že by to ale šlo mnohem líp, kdyby pražské cyklostezky nebyly v podstatě výsměchem svému názvu a kdyby magistrát měl kvalitní koncepci jejich rozvoje. "Jen si zkuste projet z Anděla na Malostranskou," rozkládá rukama. "Je tam sice vyznačená jakási cyklotrasa, ale jezdit po ní je adrenalinový sport…"

Na kole má pověšený rám sešroubovaný z několika latí zhruba o rozměrech menšího osobního auta. Cedule na všech stranách hlásí: "Tolik místa zabere jedno auto!" Několik dalších kol veze kartonové transparenty s hesly jako "Jezdím na mrkev", "Příští měsíc pojeďte s námi", nebo "I cyklisté mají své dny". Na jednom nosiči dokonce trůní překližková bedna s prastarým kazeťákem, který z plných plic chrlí Asian Dub Foundation. "Ještě na tom chce trochu zapracovat," říká Kubrt, hrdý majitel tohoto soundsystému. "Uděláme šlapací pohon, zesilovač a velké bedny, aby to bylo při jízdě pořádně slyšet."

Projíždíme Náměstím Míru, po dlažbě to úžasné drkotá, ale pražského cyklistu jen tak něco neporazí. Cyklojízdy mimochodem nikdy nejezdí po tramvajových kolejích, aby nezdržovaly hromadnou dopravu. Se zdržením aut se naopak počítá, protože v užších ulicích se kvůli bezpečnosti cyklistů v chumlu zabírá celá šířka pruhu. Až když je cyklistů víc než sedmdesát naráz, zabírá se z bezpečnostních důvodů vozovka v jednom směru celá.

"Od loňského dubna se stalo asi jenom dvakrát, že do nás agresivní řidič zezadu najížděl," komentuje toto opatření Hrabosh. "Obešlo se to naštěstí bez následků. Jezdci na ocase teď mají na zádech cedule s nápisem Díky za vaši trpělivost. Lidi v autě se zasmějou a hned jim to líp uteče. Těch pět minut nikoho nezabije - v zácpě by stáli taky a navíc by se nudili." Přijíždějící sanitka ovšem ukazuje, že ne každé auto musí počkat. Houf cyklistů se okamžitě rozestupuje a houkající Volkswagen bez problémů projíždí.

"Cyklojízdy jsou k motoristům i chodcům co možná přátelské a ohleduplné. Dobře tu funguje samoregulace - když někdo vidí, že jeden dva cyklisti dělají nějakou nerozumnost - vyjíždí na chodník, kličkují mezi auty a podobně - většinou k nim stačí dojet, v klidu vysvětlit, že je to nebezpečné a "výtržníci" toho nechají," vysvětluje základní pravidla Kubrt, který stál u zrodu tohoto nápadu v Praze.

"Lidi v autech si ani neuvědomujou, jak je kolo pohodlný," vysvětlují dvě dívky zhruba uprostřed chumlu. "Jedeme vedle sebe a můžeme si v klidu povídat, stíháme sledovat, co se děje kolem a ještě se můžeme bavit s chodci." Hned nato se jedna ze slečen natáhla k dvojici na chodníku a podala jim letáček, který v kostce vysvětluje, co má tohle všechno znamenat. "Lidi si to většinou rádi přečtou. Jednou jsem dokonce viděla, jak si dva chlapi vytáhli z obchodu židle na chodník a koukali na nás, mávali a zdravili."

Přijíždíme na křižovatku hrůzy - Anglická versus Legerova. Stovky aut ze všech stran, ulice ucpané k prasknutí. Prostředkem toho všeho se sune padesát pohodářů na svých jednostopých vehiklech a řidičům stojících aut nabízí okýnkem své letáčky. "Toto jest mi věru nepříjemným. Kvůli autozácpě jest nám zde rovněž prodlévati," nechává se slyšet archaický Hrabosh.

Pak se zácpa pohne a vyráží i cyklojízda. Projela ale sotva polovina kol a na semaforu už padá červená. Sleduji bleskovou akci - "špuntování". Pět jezdců-špuntařů vyjede do strany před auta stojící v příčné ulici a nastaví k nim pestrobarevné cedule s nápisy "Díky" a "Vydržte minutku!". Díky tomuto špuntu stihne křižovatkou v klidu a bezpečně projet zbytek pelotonu. "Špuntaři" schovají cedule, zamávají řidičům a vřadí se na chvost jízdy. Za minutu je opravdu po všem a jízda jede v klidu dál Žitnou ulicí.

"No, je to právně sporné," přikyvují špuntaři, "ale je to asi jediný rozumný způsob, jak udržet chumel pohromadě. To je totiž klíčová věc - nesmíme se roztrhnout, jinak mezi nás vjedou auta a začíná jít o hubu." Někteří mají na šňůrce kolem krku píšťalky, kterými se v případě potřeby svolávají. Funguje to bezchybně, nápad sám je převzatý z cyklojízd v západní Evropě (největší tradici má asi Londýn). Pražské jízdy se vůbec hodně inspirovaly americkou, britskou a australskou tradicí cyklojízd zvaných Critical Mass.

Nadšenci, kteří s jízdami loni v dubnu začali, se vedle jejich podoby nechali ze Západu inspirovat i jejich spontánní a demokratickou organizací. Jízdy nemají žádné pořadatele, každý může buď přímo na místě nebo dopředu ovlivňovat skupinová rozhodnutí, jako jsou pravidla, volba trasy nebo rekvizity. Účastníky cyklojízd spojuje emailová konference, na které se probíhá diskuse o cyklistice v Praze. Z diskuse občas vyplynou pracovní setkání s malováním transparentů nebo přípravou jiných rekvizit na jízdy.

Hlavním smyslem cyklojízd je ukázat, že, i když je to někdy o zdraví, Pražané na kole chtějí jezdit. Účastníci se ale do politické debaty zapojují také jinými, účinnějšími, metodami. Na jaře 2001 například na jízdách vznikl otevřený dopis, který signatáři adresovali náměstkovi pražského primátora Martinu Hejlovi, který má na starosti dopravu. Požadavky byly prosté: projekt celopražské sítě stezek a umístění bezpečných stojanů na veřejných místech.

Debata s magistrátem se od té doby postupně vyvíjí. V lednu 2002 byla ustanovena magistrátní pracovní skupina k budování cyklistických tras a mezi členy této skupiny zasedá také zástupce účastníků cyklojízd. Skupina má za úkol mimo jiné připravit a provést průzkum mínění a přání pražských cyklistů.

"Praha se stavbou stezek nesmyslně vyčkává, až bude dost cyklistů, pro které se ta investice vyplatí," dodává Kubrt, vyslanec cyklistů v pracovní skupině. "Neuvědomují si ale praxí ověřenou myšlenku, že s výstavbou stezek nelze čekat na to, až začnou lidé jezdit. Dokud budou ulice nebezpečné, nezačnou totiž nikdy. Teprve až se jim vytvoří vhodné podmínky, vyjedou do ulic i ti, kteří by sice dnes vyjeli rádi, ale mají prostě strach o vlastní kůži.

Kdo nezažil, těžko pochopí. Ten pocit, když se najednou nemusíte ohlížet na každých pěti metrech, jestli do vašeho kola v nejbližší vteřině nikdo nenabourá, neustále přemýšlet jestli teď vozovka, chodník nebo tramvajová kolej. Ten pocit, že na kole nejste najednou jen otravný hmyz v pražském provozu...

Cyklojízdy se konají každý třetí čtvrtek v měsíci (nejbližší jsou 18. 4., 16. 5. a 20.6.), sraz je v 17:45 na náměstí Jiřího z Poděbrad. Vše potřebné lze zjistit na internetové stránce pražských jízd na adrese http://cyklojizdy.ecn.cz. Jsou tam také informace o cyklojízdách v Brně a v Olomouci - tam jsem ale nebyl, tak nemůžu sloužit žádnou reportáží.

Vyšlo v časopise VELO, duben 2002. Foto: Martin Mach/EkoList