Zpráva o 9. ročníku festivalu ženské a lesbické kultury Apriles
29. 4. 2003
Marta Ljubková [Econnect] -
Organizátorky letošního ročníku si jako téma festivalu zvolily motto Moje tělo je ona. Toto téma se letos - alespoň co jsem mohla posoudit - povedlo naplnit prakticky bezezbytku.
Festival začal v pátek ve velkém sále Goethe Institutu a od prvních okamžiků bylo jasné, že letošní relativně mohutná reklamní kampaň se vydařila - počet účastnic vysoce převyšoval kapacitní možnosti sálu. Festival zahájil jednoduchý, ale zároveň působivý a velmi soustředěný dokument o vztahu českých lesbických žen k jejich tělům. Těla se týkala i následující módní přehlídka, která neusilovala o poodhalení letošních trendů; šlo spíš o to, s jakou módou se lze v rámci lesbické komunity setkat a co člověk vyjadřuje svým stylem oblékání. Přehlídka měla ohromný ohlas, a tak se původní obavy organizátorek, že lesbické ženy mohou takovou akci odmítnout, v žádném smyslu nenaplnila.
Sobotní den nabízel celodenní program několikerého druhu, rozdělený do bloků po 90 minutách. Účastnice se mohly zúčastnit dílen (pohybové, poetické, výtvarné), přednášek, diskusních klubů anebo filmových projekcí. V ideálním případě bylo možno navštívit každý z těchto bloků alespoň jednou, skladba programu tomu totiž byla přizpůsobena. Problém nastal ve chvíli, kdy se dvě zajímavé akce časově překrývaly - to je ovšem nevýhoda všech festivalů, které se potřebují vtěsnat do omezeného časového limitu.
Apriles celkově nabídl dvacet bodů programu. Krátké a dokumentární filmy se zabývaly problematikou ženského děla, rozporem mezi duší a tělem i tematikou lesbických vztahů obecně. Divačky mohly shlédnout například snímek o třináctiletém chlapci, který se od jedenácti let profiluje jako drag-queen, o třech finských dívkách, které se cítí uvězněny ve svém ženském těle, či stylizovanou parodii na sladkobolné americké filmy o lásce, v níž se v dokonale homosexuálním americkém předměstí náhodou vyskytne jedna dívka, která je heterosexuální, čímž zcela rozvrátí svoji šťastnou lesbickou rodinu.
Přednášky a diskusní kluby se například zabývaly tématikou ženské maskulinity a femininity. Ve společných (řízených) debatách šlo o to poodhalit či pojmenovat genderové stereotypy vážící se společensky k biologickému pohlaví. Přednášející poukázaly na omezenost bipolárního pohlavního rozdělení světa, které je nejenom zjednodušující, ale pro mnoho lidí především nevyhovující, svazující a frustrující. Takové rozdělení je pochopitelně praktické a velmi pohodlné pro současnou organizaci společnosti, která ženy silně znevýhodňuje.
Že kategorie genderu nejsou a nemohou být dostatečně široké, se ukázalo například v semináři zaměřeném na problematiku transgender žen, kterého se zúčastnili "skuteční" transsexuálové i ženy v mužském těle či muži v ženském těle.
V úvodu festivalu řekla Jiřina Šiklová, že společnost pomalu přestává být xenofobní a majoritat začíná brát na vědomí i menšiny. Festival Apriles byl zaměřen především na samotnou komunitu, na možnost setkávání i profilaci. V jednotlivých blocích nešlo o "osvětu", ale o sebepotvrzení, o vyjádření společných starostí a zážitků. Apriles však zároveň není akcí, z níž by heterosexuální ženy (a muži) měly být apriori vyloučeny - poznáte-li životní styl, který je pro vás zcela neznámý, nejenže si rozšíříte obzory, ale dozvíte se i něco samy(i) o sobě. Bude-li festival Apriles nadále takto vzkvétat a doufejme i expandovat, stane se jistě mimo jiné i událostí, kam bude heterosexuální menšina směřovat, aby se o homosexuální většině něco dozvěděla. A aby jí dala najevo svou podporu.
Marta Ljubková
|
