Severokorejci 'mučí politické vězně toxickými látkami'

V severokorejských věznicích jsou podle výpovědí už několik desítek let zkoušeny toxické biologické a chemické látky na politických vězních. Phjongjang tato obvinění zcela odmítl, v Londýně ale ve středu vystoupil před britskými poslanci Kim Sang-hun, Jihokorejec zabývající se lidskými právy, s prohlášením, že má nezpochybnitelné důkazy o mučení v severokorejských táborech.

Jedná se o orazítkované příkazy k převozu vězňů se všemi podrobnostmi - jménem, datem narození, důvody převozu z tábora 22 do experimentálních laboratoří. Tyto dokumenty propašované ze Severní Koreje přivezl Kim Sang-hun s sebou do Londýna.

'Příkazy jsou pravé'

Severní Korea tvrdí, že jde o podvrh, nicméně Kim Sang-hun vyjádřil v rozhovoru pro BBC své přesvědčení, že důkazy jsou pravé: "Mluvil jsem s tolika Severokorejci, mám velmi podrobné znalosti o všech praktikách v Severní Koreji a jsem si stoprocentně jistý, že tyto papíry jsou pravé."

Cesta, jak se Kim Sang-hun k dokumentům dostal, je poměrně zvláštní a dobrodružná, vezmeme-li v úvahu izolovanost Severní Koreje.

Podle Kim Sang-huna pracoval jeden severokorejský elektrikář v chemické továrně, kde se pokusy prováděly, a z titulu svého postu měl víceméně přístup do každého koutu závodu.

Nebezpečný útěk z Číny

Jednou se prý dostal až do místnosti šéfa vládní bezpečnostní služby, která má své kanceláře ve všech továrnách. "Na jeho stole našel tyto dokumenty, a když si byl jistý, že se nikdo nedívá, sebral několik stránek."

Pak riskoval svůj život tím, že s nimi prchl do Číny, kde je předal dál. Protože byl důležitý zdroj, bylo domluveno, že se vrátí pro další informace zpět do Koreje.

Zatčen byl na hranicích Číny a Laosu. Teď se o něm ale bohužel neví a je velmi pravděpodobné, že ho Čína vrátila zpět do Severní Koreje, kde ho může čekat to nejhorší.

Omezené možnosti

Návštěva Kim Sang-huna v Londýně a jeho slova vyvolala také reakce na britské politické scéně, i když sami britští politici přiznávají, že vlastně nevědí, jak s problémem naložit. "Když Severní Korea říká, že tyto věci nejsou pravdivé, tak jedinou cestou, jak to vyřešit, je poslat tam mezinárodní pozorovatele, kteří by vše vyšetřili na místě."

"Když se ale Sever rozhodne, že s námi spolupracovat nebude, tak toho moc nezmůžeme," říká náměstek ministra zahraničí Bill Rammell.

Testy probíhají na celých rodinách

Podle výpovědi svědků, kteří hovořili v televizním dokumentu BBC, se testy smrtícím plynem provádějí na i celých rodinách, tzn. na rodičích s jejich dětmi.

Laboratoře mají být ze skla, jsou uzavřené a uskutečňují se v nich testy s jedovatými plyny a dalšími látkami, včetně různých chirurgických operací.

Jedna bývalá vězenkyně hovořila o tom, že severokorejské zrůdnosti se dají srovnat se zlem, které měli na svědomí vědci hitlerovského Německa.

Martin Řezníček, Londýn

Zlo zblízka

Olenka Frenkielová, reportérka pořadu BBC This World

O severokorejském stalinistickém režimu, který na rozdíl od řady ostatních v prakticky nezměněné podobě přežil konec studené války, toho okolní svět mnoho neví - už proto, že zahraniční novináři do této země nemají volný přístup. Reportérka BBC Olenka Frenkielová přesto dostala pozvání a mohla jet do Severní Koreje natáčet, aby podle tamních úřadů mohla vyvrátit lži, které o této zemi šíří západní média. Jako každý jiný novinář ovšem dostala vládního přidělence, respektive dva - vzhledem k velikosti televizního štábu -, kteří cestu organizovali a kteří se postarali o to, aby reportérka viděla to, co vidět má.

Štěstí ve městě i na vesnici

Cesta začala v Pchjongjangu - pulsující metropoli plné mladých, zdravých a především poslušných lidí, kteří podle slov reportérky BBC nezřídka na ulici tančí a stále něco oslavují, snad to, že mají to štěstí žít v zemi, která se před padesáti lety narozdíl od ubohých příbuzných na jihu polostrova ubránila americké agresi.

Alespoň tak zní oficiální verze dějin korejské války, jak se ji učí děti na severokorejských školách. Reportérka BBC směla navštívit základní školu, kam kdysi chodil nynější prezident Kim Čong-Il. Dnes je vyhrazena elitě - dětem představitelů Korejské strany práce, zdejší monopolní komunistické státostrany, které jsou přes svůj nízký věk - osm až devět let - politicky velmi uvědomělé. Jméno amerického prezidenta znají a dokonce vědí, co by mu chtěli vzkázat: "Chtěl bych mu říct, aby opustil Jižní Koreu a přestal vraždit jihokorejské děti. Naplňuje mě to hněvem."

A co si podle tohoto školáka myslí Spojené státy o jeho zemi? "Spojené státy čekají na příležitost k okupaci celého Korejského poloostrova. Jsou naším zapřísáhlým nepřítelem."

K tomu, aby Severokorejec nabyl těchto znalostí ovšem není třeba chodit na elitní školy. Stačí sledovat státní média nebo jednoduše pozorně číst vzkazy na všudypřítomných transparentech lemujících severokorejské silnice - stojí na nich například toto: "Pomstíme se USA jadernými bombami. Světe, dobře se na nás podívej, v čele s naším velkým generálem zvítězíme."

Velký generál je titul, kterým se nechává oslovovat Kim Čong-Il, syn prvního severokorejského prezidenta Kim Ir-sena. Když zakladatel severokorejského komunistického státu v roce 1994 zemřel, převzal vedoucí stranické a státní funkce jeho do té doby na veřejnosti málo známý syn, čímž de facto vznikla první dynastie v dějinách komunismu.

A i když nedávné šesté znovuzvolení Kim Čong-Ila do čela Korejské strany práce lze těžko označit za překvapení, pro dělníky kolektivního zemědělského družstva, kam reportérku BBC její severokorejští průvodci z Pchjongjangu odvezli, to byl další skvělý důvod k oslavám:

Návštěva kolchozu nebyla vybrána náhodně. Zprávy o hladomoru v Severní Koreji, který měl za posledních deset let údajně připravit o život tři milióny lidí, se v západních médiích objevují často. Pohled na rekordní úrodu, se kterou mají zemědělci ve zdejším družstvu plné ruce práce, měl tento mýtus vyvrátit.

Stejně jako návštěva v jednom z místních domků, kde mladá vesničanka krmila kuřata a prasata a naší reportérce odpovídala na otázku, zda se jí tu žije spokojeně: "Ano, tato vesnice je šťastná. Je bohatští než ostatní, neboť se nám dostává přízně našeho velkého generála a velkého vůdce. Jelikož generál si naši provincii velice považuje, vždycky máme dobrou úrodu a nikdy se nemusíme strachovat o to, co budeme jíst."

Stejně tak se tato žena v domácnosti nemusí obávat, že by zmeškala svůj oblíbený pořad. Severokorejská televize ho totiž opakuje každý den, a to hned několikrát: "Máme tu speciální vojenské přehlídky, kterých se náš velký generál osobně účastní. Ukazují je v televizi znovu a znovu, aby si to mohl užít úplně každý člověk v zemi. Večer se na stejnou přehlídku díváme s celou rodinou pohromadě."

'Dostaneme kohokoli'

Z domečku, vyzdobeného nijak překvapivě portréty obou Kimů visících svorně vedle sebe na čestném místě nad dveřmi, se štáb BBC přesouvá v dodávce za společnosti svých dvou přidělených dozorců na další místo zaranžované cesty - k hranicím s Jižní Koreou. Jízda po severokorejských silnicích je pro motoristu doslova rájem - s nikým se o ně nemusí dělit, jsou prakticky prázdné, neboť hlavním dopravním prostředkem se v oblastech mimo Pchjongjang zdá být bicykl.

Na rozhovory s vesničany ale není čas - v Pchanmundžomu, nacházejícím se v demilitarizované zóně oddělující Sevrrní a Jižní Koreu, totiž čeká generál Kan Ho Sop, který reportérce BBC nabízí zcela odlišný pohled na historii korejské války, než na jakou je zvyklý zbytek světa.

Standardní výklad, podle něhož konflikt propukl poté, co vojska komunistického severu provedla invazi na jih od 38. rovnoběžky, tady neplatí: "Korejskou válku rozpoutaly Spojené státy ve snaze okupovat tuto zemi. jejich cílem je podrobit si celou Asii a Korejského poloostrova k tomu chtějí využít jako odrazového můstku."

Nemyslíte si ale, že vám někdo podal zkreslené informace? Celý svět je přesvědčen o tom, že na počáku války byl vpád severokorejské armády. Dokonce existují dokumenty, které to potvrzují... "I kdybyste měli důkazy, nikdy bychom je nepřijali, protože to celé je podvod. A naši nenávist k USA by to také nezměnilo. K smrti Američany nenávidím. Budu s nimi bojovat až do konce. Zabiju je, sám přežiju a zachráním naši revoluci. A už mi neříkejte nic dalšího, co o nás Američané prohlašují, jestli s tím nepřestanete, tak ten rozhovor ukončím."

Paranoia, která z vyjádření generála Kan Ho Sopa, jen čiší, není v Severní Koreji ničím zvláštním. Tamní obyvatelé vyrůstají v přesvědčení, že se proti nim spiknul celý svět, a jejich přirozenou reakcí je odhodlání tomuto spiknutí čelit stůj co stůj za použití veškerých dostupných prostředků: "Nikdy neodpustíme nikomu, kdo se snaží podrývat naši zemi nebo našeho velkého vůdce a kdo se snaží narušovat naši suverenitu. Dávejte si pozor. Jestli zaútočíme jako první nebo až jako druzí, podle toho jak se budou chovat ostatní, je na nás."

"Jak dobře víte, máme odstrašující prostředek, s nímž můžeme udeřit kdekoli na světě. Dostaneme kohokoli, kdo by nás chtěl napadnout - ať už Američany, Brity nebo Němce - a to ještě předtím, než na nás stačí zaútočit. Neptejte se mě, jak. To vám neřeknu."

Jsou to jen plané výhrůžky choré mysli? Zřejmě ne. Odborníci varují před podceňováním nebezpečí, které severokorejský režim znamená pro Korejský poloostrov a díky raketám středního a dlouhého doletu i pro odlehlejší oblasti.

"Severní Korea má jak prostředky, tak schopnost vyrábět základní chemické a biologické zbraně. Jsou schopni zničit celý Korejský polostrov a rozšířit chemické nebo biologické, případně dokonce jaderné zbraně do mnohem širší oblasti," říká John Woflstahl, který pracuje v Carnegieho nadaci pro mír sídlící ve Washingtonu. "Máme o tom spoustu důkazů - od lidí, co zběhli, nebo na základě zadržených chemikálií, které dováželi, z odposlechnuté komunikace či od vyzvědačů přímo na místě," dodává.

Dědičnost viny

Severní Korea ovšem nepředstavuje nebezpečí jen pro své okolí, ale především pro své vlastní občany. Reportérce BBC se podařilo najít několik severokorejských uprchlíků, kteří prošli tábory pro politicky nepohodlné osoby.

Byl mezi nimi i Kim Jong, někdejší armádní důstojník, dnes majitel prádelny v jednom kalifornském městečku. Vyrůstal jako sirotek. Až když vstoupil do armády a začal vojenskou hierarchií strmě stoupat vzhůru, zjistilo se, že jeho otec byl kdysi popraven za špionáž pro Spojené státy.

Přestože byl Kim Jong loajálním vojákem ochotným položit za své vůdce život, stal se obětí tzv. pravidla dědičnosti viny. V Severní Koreji totiž nejsou trestáni jen viníci, ale i jejich potomci až do třetího kolene, aby tak sémě zločinu bylo zcela vymýceno.

A tak byl Kim Jong bez jakéhokoli obvinění poslán do koncentračního tábora: "Nikdy jsem svého otce neviděl, přesto jsem byl potrestán za něco, co měl před desítkami let provést," říká. "Z toho, co jsem v táboře viděl, mohu říct, že tam většina lidí první generace umře a k s jejich potomky, kteří tam stráví svůj život, se tam nakládá hůř než se zvířaty. V táboře byla spousta lidí jako já - potomků odsouzených, kteří tam prožili dvacet, třicet, někdy i čtyřicet let. Někteří přišli se svými rodiči ještě jako batolata a od té doby tam žili jako zvířata."

V této severokorejské verzi někdejších sovětských gulagů jsou podle Kim Jonga vězni postupně likvidováni těžkou prací a hladem. Sám byl různými způsoby mučen, aniž by tušil, proč: "Vůbec nejnesnesitelnější mučení bylo, když mě zavřeli do malé místnůstky, kde mi voda sahala po pás. Nemohl jsem si sednout ani lehnout a musel jsem tak zůstat 48 hodin. Když jsem se zhroutil, zvedli mě a znovu přinutili stát. Nedalo se to vydržet."

"Vidíte tuhle jizvu na mém zápěstí?" ukazuje. "To je od toho, jak mě připoutali želízky a nechali mě viset ze stropu tak, že jsem se zěm dotýkal jen špičkami prstů. Bylo to nesnesitelné."

"Jindy mě zase nechali klečet tak, že my tyčí zezadu přimáčkli nohy k zemi a pak po nich dupali ve svých vojenských botách. Moje nehty už se zahojily, ale dřív byly celé polámané od toho, jak mi pod ně strkali ostré bambusové třísky. Byl to strašný zážitek. Nemohl jsem se ani zabít, i když jsem se o pokoušel."

Síť koncentračních táborů

Tomu málu zahraničních náštěvníků, kteří se do Severní Koreje dostanou, většinou ukazují Pchjongjang a demilitarizovanou zónu na hranicích s Jižní Koreou. Nikdy je ale nevezmou do oblastí severně od Pchjongjangu, kde se rozkládá síť utajovaných koncentračních táborů, v nichž jsou podle jedné ze zpráv OSN drženy tisíce lidí. Zakoušejí nelidské podmínky, hlad a mučení. Umírají, aniž by spáchali jakýkoli zločin.

Reportérce BBC to nezávisle na sobě potvrdili různí severokorejští uprchlíci. Patří mezi ně i Sun Ok-li, někdejší pracovnice sekretariátu Korejské dělnické strany, která byla obviněna z falšování účtů a uvězněna. Také ona popsala scény nekonečného bezdůvodného mučení: "Měli takovou konev uzpůsobenou speciálně k mučení. Vejde se do ní asi deset litrů vody. Její hrdlo bylo upraveno tak, že ve chvíli, kdy ho člověku strčí do úst, se jeho záklopka zcela otevře. Musela jsem pít vodu do té doby, než jsem ztratila vědomí."

"Pak mě polili studenou vodou, a když jsem se probrala, položili mi na břicho dřevěné prkno a na každém jeho konci skákali. Myslela jsem, že mi tím tlakem popraskají střeva . Voda mi vytékala z úst, nosu a vůbec každého otvoru v těle. Prosila jsem je, ať mě zabijí, nemohla jsem tu bolest vydržet."

Sun Ok-li stejně jako ostatní bývalí vězni říká, že pravidlo dědičnosti se nemilosrdně uplatňuje i na ty ženy, které jsou do tábora přivezeny těhotné. Jelikož jsou politickými vězeňkyněmi, přechází jejich vina i na dítě, které musí být zabito: "Když se dítě narodí, udusí ho dozorce tím, že mu před očima matky šlápne na krk. Matka křičí a prosí, snaží se své dítě zachránit. Všechno jsem to viděla, ale nedá se to popsat."

Nedostatek elektřiny

Těžko říct, zda obyčejní lidé v Pchjongjangu tuší něco o nezměrném utrpení politických vězňů v severokorejských gulazích. Oficiální linie zní tak, že s vězni se v Severní Koreji zachází dobře. A lidé zde nemají ve zvyku oficiální linii zpochybňovat.

Ovšem jsou věci, které se zatajit jednoduše nedají, například problémy v severokorejské distribuci elektřiny, což je další populární téma západních médií. Výpadek elektřiny nastal k nelibosti hostitelů zrovna ve chvíli, kdy štáb BBC v jedné ze sportovních hal v Pchjongjangu natáčel demonstraci korejského národního sporu - taekwonda.

Problémy v dodávkách elektřiny, které ještě zesílily poté, co Spojené státy uvalily na Severní Koreu ropné embargo, není možné přehlédnout. Nedostatek energie souží Pchjongjang natolik, že v noci jsou vždy osvětleny jen pomníky oběma Kimům, zatímco občanům nezbývá, než hledat cestu v přítmí.

Mimo hlavní město je situace ještě horší. Můžete jet celé hodiny skrz městečka a vesnice, kde není žádná elektřina, žádný benzín, žádné světlo, nic. Štáb BBC natočil záběry těchto potemnělých vesnic i přesto, že k tomu nedostal povolení. Možná proto, že je to právě z těchto oblastí mimo Pchjongjang, odkud přicházejí zprávy o vážném nedostatku potravin.

Severokorejská vláda nicméně tyto informace popírá. Hwang, jeden z vládních přidělenců, který naši reportérku provázel, takové zprávy označil za výmysly: "Většinou lidé říkají jednu a tu samou věc - že v Severní Koreji umíráme hlady a nemáme tu žádná města a žádnou elektřinu, že je to svět naprosté temnoty. Sama jste ale viděla, že města i světla tu máme. Je to snad svět temnoty? Viděla jste někoho hladovět? Neviděla."

Na námitku, že při natáčení mimo Pchjongjang projížděl štáb celé hodiny zcela neosvětlenými oblastmi, měl Hwang pohotovou odpověď: "My do vesnic elektřinu dodáváme, ale nemůžeme ji dodávat všem současně. Máme pro to přesný harmonogram a vesnice se v dodávkách střídají. Když jsme byly v těch oblastech, o nichž mluvíte, zrovna na nich nebyla řada. Takový je náš systém."

Satelitní záběry nicméně ukazují něco jiného. Korejský poloostrov v noci vypadá jako jin a jang, dva známé principy východní filozofie zobrazované jako dvě poloviny jednoho kruhu, jedna temná, druhá světlá. Kapitalistický jih září světly, zatímco sever je naprosto temný s výjímkou hlavního města Pchjongjangu. Jinak se toho ale o této uzavřené zemi mnoho neví a pro okolní svět nadále zůstává zpravodajskou černou dírou.

Mučení pro osobní potěchu

Prakticky jediný zdroj informací představují uprchlíci. Každý rok se ze Severní Koreje pokusí utéct na sto tisíc lidí, vzhledem k neprostupnosti zaminované jižní hranice ale musejí jít přes Čínu, což není snadné. Spousta z nich je chycena a vrácena a pak je čeká vězení nebo smrt. BBC se ale podařilo najít jeden obzvláště cenný zdroj - někoho, kdo nebyl pouhou obětí režimu, ale kdo naopak rozhodoval o životě a smrti uvězněných.

Kwon Hjuk pracoval v roce 1999 jako vojenský přidělenec na severokorejském velvyslanectví v Pekingu. Nechal se ale přemluvit k dezerci a dnes žije v Soulu. Vůbec poprvé se teď rozhodl mluvit o nejtemnější stránce své minulosti - o době, kdy působil na postu šéfa bezpečnosti v severokorejském vězeňském táboře číslo 22 v Heng-jongu, izolované oblasti na severovýchodě země poblíž hranic s Ruskem.

Jeho výpověď se v mnohém shoduje se svědectvími těch, kteří tábory prošli jako vězni, a mimo jiné naznačuje, že zatímco někde se elektřiny nedostává, jinde je jí víc než dost: "Vězeňský tábor obepíná dva a půl metru vysoký elektrický plot, ve kterém je přes tři tisíce voltů. Takové napětí by při pouhém dotyku zabilo i zvíře."

"Před plotem je deset metrů hluboký a deset metrů široký příkop, který má na dně ostré kůly. Ty mají zabít kohokoli, kdo by se příkop nějakým způsobem pokusil přeskočit. Útěk z tábora je nemožný." Jak říká Kwon Hjok, v táboře nemine den, kdy by některý z vězňů nebyl mučen. A to dokonce i když k tomu není žádný důvod: "Když jsem měl špatnou náladu, našel jsem si nějakou záminku k mučení. S vězni to bylo jako s prasaty nebo se psy. Mohli jste je bít každý den a nestarat se, jestli zemřou nebo přežijí. Den co den. Asi tak tři roky vás to baví, pak vás to ale omrzí a nahradí vás někdo jiný. Většinou to děláte pro osobní potěchu."

Zhruba jednou za měsíc nařizoval Kwon Hjok v táboře veřejné popravy. Všichni vězni museli přihlížet vykonávání trestů, které šly častokrát daleko za hranice pravidel dědičnosti: "Když politický vězeň poruší pravidla, která v táboře platí, nezaplatí za to životem jen on a jeho rodina, ale také pět sousedních rodin. Je to princip kolektivní odpovědnosti. Jednou jsem zabil 31 lidí, úplně všechny členy celkem pěti rodin."

Nebezpečná armáda

Kde se Kwon Hjok takové krutosti naučil? V armádě. Také tu severokorejští hostitelé naší reportérce ukázali.

Téměř milion sloužících vojáků činí ze severokorejských ozbrojených sil druhou nejpočetnější armádu na světě. Více mužů ve zbrani má už jen Indie. Ta má ale také téměř padesátkrát více obyvatel. V počtu vojáků na jednoho obyvatele je Severní Korea nejmilitarističtější zemí na světě. Z každé tisícovky lidí jich přes čtyřicet obléká uniformu.

Přestože Severní Korea nemá finančních prostředků nazbyt, rozpočet ministerstva obrany pohltí plnou třetinu hrubého domácího produktu, což je také bezkonkurční světový primát. Není divu, že je okolní svět tak znepokojen představou, že by do severokorejského vojenského arzenálu mohly přibýt jaderné zbraně. Severní Korea před deseti lety na mezinárodní nátlak uskladnila plutoniové tyče, jejichž zpracováním se získává materiál k výrobě jaderných bomb.

Když v lednu americká delegace vedená předním jaderným expertem Sigfriedem Heckerem navštívila jaderné zařízení v Jongbjonu, tyče už ve skladu nebyly. Přestože podle odborníků je cesta mezi získáním plutonia a výrobou jaderné bomby dlouhá, bylo by prý chybou domnívat se, že toho Severní Korea není schopna.

Slova Čon Te-janga ze severokorejského ministerstva zahraničí znějí dostatečně varovně: "Jak bylo oznámeno, program Omega 2.0 byl v Jognbjonu obnoven a od prosince je v plném provozu. Všech osm tisíc tyčí jaderného paliva bylo úspěšně zpracováno. Změnili jsme účel získaného plutonia a rozhodli se posílit naši jadernou odstrašovací schopnost." Podle odborníků by množství získaného plutonia stačilo k výrobě šesti až osmi atomových bomb.

Robert Gallucci byl v roce 1994 vrchním americkým vyjednavačem, a to, že tehdejší dohoda o zastavení severokorejského jaderného programu výměnou za americkou humanitární pomoc a ropu před dvěma lety definitivně zkrachovala, považuje za krajně znepokojivý vývoj. Tím spíš, že Amerika má na světě pořád mnoho nepřátel a severokorejské balistické střely jdou dobře na odbyt. Podle Gallucciho se dá předpokládat, že stejní kupci by měli zájem i o nové nukleární modely: "Obáváme se, že Severní Korea by mohla vyvézt a prodat uran ještě spíše než plutonium, až jej bude schopna vyprodukovat, Al-Káidě. Ta by pak sama mohla vyrobit jednoduchou jadernou zbraň, zařízení o síle tak dvanácti kilotun, které by podobně jednoduchým způsobem - nákladním vozem, lodí nebo kontejnerem - dopravila do jednoho ze světových přístavů a tam by ho odpálila."

"Tím by v jediném okamžiku zabila statisíce lidí a další tisíce v následujících čtyřech až šesti týdnech. To je pro nás ta noční můra."

Pokusy na lidech

Pro řadu Severokorejců byl zase noční můrou, ovšem reálnou, pobyt ve vězeňských táborech. A některé z jejich výpovědí naznačují, že zlo, k němuž za zdmi těchto utajovaných zařízení dochází, si nijak nezadá se zrůdností, již se kdysi dopouštěli vědci hitlerovského Německa.

Podle bývalé vězeňkyně Sun Ok-li slouží tábory jako obří laboratoř pro testování chemických látek a vězňům v tomto experimentu přísluší role pokusných králíků: "Velitel mi přikázal vybrat padesát zdravých vězeňkyň. Jeden ze strážců mi pak podal koš plný nasáklých zelných listů. Řekl mi, ať je nejím, ale ať je rozdám těm ženám. Začala jsem jim je podávat a najednou jsem uslyšela, jak ty, které už je začaly jíst, volají 'ach, moje břicho, můj žaludek, prosím, pomozte mi...'."

"Když jsem rozdala všechny porce a otočila se, uviděla jsem scénu jak z pekla. Nikdy na ten strašný pohled nezapomenu. Všechny křičely a zvracely krev. Černá krev jim vycházela z obou konců. Nikdy bych si nemyslela, že člověk může vyzvracet a vykrvácet takové množství za tak krátkou dobu."

"Bylo to opravdu jako kdybych byla v pekle. Všech padesát žen zvracelo a křičelo bolestí. Po dvaceti minutách byly ale všechny mrtvé." Vědomí, že k pokusům na lidech docházelo, tíží i bývalého šéfa bezpečnosti v táboře 22, Kwon Hjuka. Právě proto se rozhodl mluvit, aby se o tomto strašném tajemství dozvěděl celý svět. Jeho svědectví nejen potvrzuje hrůzy, o nichž jsme právě slyšeli, ale jde ještě dál: "Řeknu vám teď o laboratořích pro pokusy na lidech. Jsou celé ze skla. Mají tři hlavní oddělení. Jedno pro krevní testy, další pro jedovatý plyn a třetí pro dusivý plyn. Testy se provádějí na třech až čtyřech lidech najednou, většinou jde o rodinu."

"Když jsou dopraveni do laboratoře, svléknou je a lékař je prohlédne, aby zjistil, jestli jsou zdraví. Teprve, když jsou si jistí, že nemají žádné choroby, odvedou je do komor. Ty jsou nepropustně uzavřené, ale nahoře mají vyhrazený prostor k pozorování, kam vědci vylezou po žebříku a potom experiment seshora sledují skrz sklo."

Sledování testů ale není vyhrazeno jen odborníkům. Také Kwon Hjuk mnohokrát přihlížel, když byl do komory vpuštěn smrtící plyn: "Sledoval jsem testování dusivého plynu na jedné celé rodině - otec, matka a syn s dcerou. Rodiče sice zvraceli a umírali, ale do poslední chvíle se snažili své děti zachránit dýcháním z úst do úst. Poprvé mi tehdy došlo, že i vězni jsou schopni mocných lidských citů."

A co jste v tu chvíli cítil vy sám, když jste pozoroval experiment na lidských bytostech, mezi nimiž byly i děti? "Tenkrát jsem byl přesvědčen, že si takovou smrt naprosto zaslouží. Všichni jsme byli vedeni k tomu, abychom věřili, že veškeré špatné věci, které se Severní Koreji děly, byly jejich vinou. To, že je polostrov rozdělený, že jsme chudí a jako země se nevyvíjíme."

"A lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem k těm dětem umírajícím v bolestech pociťoval nějaký soucit. Ve společnosti a režimu, kde jsem tenkrát žil, jsem cítil jen to, že jsou to nepřátelé, a naprosto žádné sympatie či lítost jsem pro ně neměl."

Důkazy o zvěrstvech

Zvěsti o tom, že v severokorejských věznicích probíhají pokusy na lidech, kolují už delší dobu. Zatím se ale nenašel způsob, jak je ověřit. Až teď.

Kim Sang Hun, který se dlouhá léta věnuje obhajobě lidských práv a vysloužil si za to loni i ocenění jako jeden z mužů roku od asijského vydání časopisu Time, totiž získal cenný důkaz - dokument, který byl nedávno propašován ze Severní Koreje: "Jasně se tu vysvětluje, že političtí vězni jsou využíváni k účelům biologických experimentů na lidech a k účelům výroby biologických zbraní."

Kim Sang Hun získal tyto dokumenty od dalšího člověka, který pracoval v táboře 22 a který je ze Severní Koreje tajně propašoval. Každý z těchto dokumentů nese jméno jiného vězně. Pokud jsou pravé, jedná se o první skutečný důkaz strašných zločinů severokorejského režimu na vlastních lidech.

Kim Sang Hun je o jejich pravosti přesvědčen: "Formát dokumentu odpovídá severokorejským standardům, také kvalita papíru svědčí o tom, že pochází ze Severrní Koreje. Navíc má oficiální razítko úřadů, které se na těchto experimentech podílejí. A to nemohou popřít. Také jsou zde uvedena jména obětí a okolnosti popisující, kde, jak a proč pokusy na nich probíhaly."

Jak ale víte, že dokumenty nejsou podvrh? "Protože mají to razítko a také proto, že jsem je ukazoval řadě severokorejských uprchlíků. Slyšel jsem svědectví dvaceti nebo třiceti lidí, která všechny potvrzovala jeden fakt - že biologické experimenty na lidech probíhají už mnoho let naprosto systematicky. Počet obětí těchto testů je značný, je to velmi rozšířená praxe."

Zjevnou autenticitu dokumentu potvrdil reportérce BBC také nezávislý korejský expert. A o existenci těchto "potvrzení o transferu", jak je dokument nadepsán, mluvil bez vědomí, že je Olenka Frenkielová viděla, i sám Kwon Hjuk.

Úplatky za prosperitu

V Soulu o tom podle všeho vědí, ale nic proti tomu nepodnikají. Místo toho již několikátá jihokorejská vláda v řadě dělá, co může, aby režim svého severního souseda posílila miliony dolarů ve formě humanitární pomoci i nezákonných úplatků adresovaných přímo Kim Čong-ilovi, jak nedávno prokázal soud.

A to vše proto, že jediné, oč dvanáctá nejsilnější ekonomika na světě stojí, je stabilita a to, čeho se naopak ze všeho nejvíc obává, je vlna 22 milionů zoufalých příbuzných ze Severu, kteří by mohli chtít přijít natrvalo.

Slova Park Čan-bonga z jihokorejského ministerstva pro sjednocení to potvrzují: "My žádného Severokorejce nepovzbuzujeme k tomu, aby utekl. Naopak chceme, aby se situace v Sverní Koreji zlepšila natolik, že ji nikdo nebude muset opuštět. To je náš hlavní cíl. O změnu režimu neusilujeme. Chceme se severokorsejskou vládou jednat, aby se situace v jejich zemi zlepšila."

O změnu režimu v Pchjongjangu nestojí ani Washington. To, co Američany zajímá především, je jejich vlastní bezpečnost. Postoj Spojených států před zahájením dalšího kola šestistranných rozhovorů o severokorejském jaderném programu, plánovaného na konec února, by se dal shrnout do sloganu "vzdejte se jaderných zbraní a můžeme si promluvit".

Lidská práva na agendě účastníků jednání nebudou. Bývalý americký vrchní vyjednavač Robert Galucci říká, že s tím je třeba počkat: "Chci se tím zabývat odděleně. Pokud si dokážeme v důsledku úspěšného jednání se Severní Koreou vytvořit diplomatické vztahy, můžeme zařadit lidská práva na agendu stejně jako jsme to předtím udělali jinde."

"Pokud si sami uzavřete cestu k tomu, abyste se s touto hrozbou vypořádali jen proto, že chcete demonstrovat svůj konečný morální soud nad tím, co dělají vlastním lidem, myslím, že vystavujete svět nebezpečí a to si podle mě nemůžeme dovolit."

Jelikož Jižní i Severní Korea mají zájem na udržení statu quo, Japonsko leží na dostřel severokorejským raketám a nechce Pchjongjang dráždit, Čína a Rusko mají, co se dodržování lidských práv týče, samy co vysvětlovat, a Američané, jak jsme slyšeli, toto téma ze strategických důvodů rovněž nechtějí nastolovat, nedá se očekávat, že by někdo v dohledné době otázku severokorejských vězeňských táborů a toho, co se děje za jejich zdmi, otevíral.

Reakce na reportáž

Jihokorejští představitelé po odvysílání originální verze tohoto pořadu, nazvaného Acces to Evil (Přístup ke zlu), v televizním vysílání BBC, zpochybnili jeho důvěryhodnost. Klíčový svědek - Kwon Hjuk - podle nich nikdy nepracoval v zařízení pro politické vězně a rovněž prý nikdy nebyl vojenským vyslancem v Pekingu. Podle jihokorejské rozvědky je to severokorejských uprchlík, který má zájem přitahovat pozornost médií a ve svých tvrzeních často přehání.

Také severokorejská vláda tvrdí, že všechna obvinění, která v pořadu zazněla, jsou smyšlená.

Ovšem, jak říká reportérka BBC Olenka Frenkielová, ať tedy zpřístupní tábor 22 mezinárodním inspektorům a dokáže, že nemá co skrývat.