Tibetské dětské vesničky

Možností, jak finančně pomoci Tibetu, existuje už v České republice řada. Ovšem ti, kteří chtějí „na dálku adoptovat“, neboli sponzorovat tibetského školáka, by hledali marně. Tuto možnost u nás zatím žádná organizace veřejně nezprostředkuje. Přesto je možné stát se „adoptivním rodičem“ malého Tibeťánka poměrně snadno a někteří naši občané již tak činí.

Když byl dalajlama po čínské invazi do Tibetu v roce 1950 donucen odejít do indického exilu, následovaly jej desetitisíce tibetských uprchlíků. Mezi nimi byly i tisíce sirotků a bezprizorných dětí, které byly po náročné cestě v zuboženém stavu. Dalajlama si okamžitě uvědomil, že je třeba se o nejmenší postarat, a inicioval založení střediska pro opuštěné děti. Péči o ně si vzala na starost jeho starší sestra Cchering Dolma. Do „Školky pro tibetské uprchlické děti“, jak se tehdy zařízení jmenovalo, začaly přicházet zástupy dětí z údolí Kullu, Sikkimu, Bhútánu a Nepálu. Byly to děti Tibeťanů, kteří v náročném vysokohorském terénu stavěli silnice – to byla tehdy jedna z mála možností, jak dát práci obrovskému množství nově příchozích uprchlíků. Dalajlama ve svých pamětech vzpomíná, že v tomto období se ve školce do jedné ložnice muselo vejít i 120 dětí a na jedné posteli jich muselo spát až šest. Školka trpěla nedostatkem nejzákladnějších věcí, jako potraviny, ošacení nebo léky.

Záhy naštěstí začala přicházet pomoc ze zahraničí, především ze Švýcarska, Velké Británie, Norska a Německa. Pomocnou ruku podala i indická vláda. Nejhorší časy se postupně podařilo překonat díky odhodlání a neúnavné práci dalajlamovy sestry a jejích spolupracovníků včetně dobrovolníků Švýcarského červeného kříže. A právě když se situace začala zlepšovat, přišel šok: Cchering Dolma roku 1964 ve věku 44 let zemřela na rakovinu. Její úlohu však úspěšně převzala mladší sestra Džecün Päma, které tehdy bylo pouhých 24 let. Pod jejím vedením se z malé instituce stala celá síť dětských vesniček, školek, ale i tří domovů pro důchodce a tří kolejí pro vysokoškolské studenty. V roce 1971 byla organizace zaregistrována pod názvem Tibetan Children's Villages (TCV), neboli Tibetské dětské vesničky.

Dnes se v TCV přes 1200 pracovníků stará o více než 15 000 dětí, což je asi polovina všech tibetských dětí žijících v exilu. Mladší děti žijí ve skupinách zvaných khimcang. Každý khimcang má dům s kompletním vybavením a dva pěstouny. Děti se tu účastní domácích prací a sem se po škole vracejí ke svým „sourozencům“. Starší děti potom žijí v ubytovnách, kde se o sebe starají samostatně.

Ve školách TCV malí Tibeťané získávají komplexní vzdělání, které spojuje tradiční tibetskou kulturu s moderní látkou 21. století. Na prvním stupni základní školy je učebním jazykem tibetština, poté se přechází na angličtinu. Po úspěšném absolvování 12. třídy pak mohou studenti pokračovat ve studiu na indické univerzitě. Kromě toho dnes TCV nabízí i možnost vyučit se v oborech jako automechanik, kuchař, pekař, cukrář, soustružník nebo kosmetička. V neposlední řadě TCV podporuje formou stipendií potřebné tibetské rodiny s malými dětmi.

Získat dostatek financí na péči o děti a na provoz všech zařízení TCV je samozřejmě nelehký úkol. A právě tady hrají neodmyslitelnou úlohu individuální dárci z celého světa. Podobný model znala Džecün Päma ze Švýcarska, kde svého času studovala, a osvědčil se i v TCV. Mezi „sponzory“, či chcete-li „adoptivními rodiči“ a dítětem často vzniká hluboký vztah. Ve většině případů se zřejmě nikdy osobně nesetkají, vzájemně je ale hřeje vědomí, že tam někde daleko na ně někdo myslí.

Mohlo by se zdát, že po více než čtyřiceti letech své existence má TCV svůj boj vybojovaný. Ale protože těžká situace v Tibetu nutí stále další Tibeťany včetně dětí k odchodu do exilu, „rodinné“ domy v TCV praskají ve švech. Není divu: třetinu nově příchozích uprchlíků tvoří nezletilí, kteří do exilu přicházejí právě za vzděláním. A do školních lavic mnozí z nich poprvé usednou právě až v Indii nebo Nepálu. Jsou svým sponzorům ze 42 zemí vděční: dobře vědí, že i díky nim dostávají šanci na dobrý start do života.

Autor je členem občanského sdružení Lungta.