Naděje si připomene desáté výročí úmrtí spoluzakladatelky Vlastimily Hradecké

9. 3. 2007 - PRAHA [Naděje / Econnect]

Členové a zaměstnanci občanského sdružení Naděje si v těchto dnech připomenou desáté výročí úmrtí spoluzakladatelky této dobročinné organizace Vlastimily Hradecké. Ona sama byla opuštěným dítětem, ve dvou letech věku se jí však ujali příbuzní, kteří ji v chudobě, ale v lásce přijali do rodiny. Ve dvanácti letech vážně onemocněla s trvalým následkem, komplikovanou srdeční vadou. Přesto se později stala spoluzakladatelkou organizace, jejímž cílem je vybudování a provozování sítě služeb lidem v nouzi.

Se svou nemocí se Vlastimila Hradecká celý život potýkala, od dětství byla závislá na lécích. Když jí byl v roce 1988 přiznán plný invalidní důchod, zdálo se, že již nikdy nebude moci pracovat. V polistopadových společenských proměnách však našla novou sílu, aby mohla dělat něco užitečného.

V životě jí nic nešlo snadno. Po maturitě nastoupila jako vychovatelka dětského domova, později učila děti ve škole. Dálkově vystudovala pedagogickou fakultu, později filosofickou, v osmašedesátém dostala příležitost studovat na Sorbonně. Po návratu z Paříže učila na školách různého typu, na základní, střední i na vysoké škole. Od roku 1980, kdy se obrátila k Bohu, se o ni začaly zajímat různé struktury tehdejšího režimu. Věnovala se totiž misijní práci zejména mezi dětmi a mládeží na Moravě. V důsledku toho musela „dobrovolně“ opustit školství a děti, kterým dokázala dát tolik lásky. Nadále se však věnovala dětem a mladým lidem, velmi ji milovali chovanci dětského domova v místě, kde trávívala léto.

Po přestěhování do Prahy našla jinou práci, ale po několika pobytech v nemocnici dostala invalidní důchod. Po listopadu začala promýšlet, připravovat a organizovat dobročinnou práci. Byla to právě její myšlenka a její nesmírné úsilí v počátcích, co dalo vzniknout Naději. Pracovala naplno, mnohem více než na jeden plný úvazek. Nejprve v uprchlických táborech, později v Praze organizovala a řídila pomoc uprchlíkům, bezdomovcům a jiným ohroženým lidem. Měla velký podíl také na dalších aktivitách Naděje – na přípravě a realizaci komplexního programu pro třetí věk, programu pro mentálně postižené i dalších projektů Naděje.

Do poslední chvíle měla nové plány, které nosila v hlavě. Středisko pomoci mladým lidem, které bylo otevřeno v den jejího pohřbu, bylo vybudováno na jejích myšlenkách pod jejím vedením. Měla ještě mnoho nápadů a myšlenek, které chtěla domyslet a realizovat. Plánovala další knihu o bezdomovcích – na jejich životních příbězích chtěla ukázat mechanismy, které vytlačují člověka na okraj společnosti. Chtěla psát o opuštěných dětech. Měla také v plánu komplexní program pomoci mladým lidem včetně chráněné práce, chráněného bydlení, vzdělávání a kvalifikace, program zaměřený zejména na opuštěné děti a na děti, které samy opouštějí rodinu.

S předstihem několika let pochopila budoucí vývoj společnosti a potřeby lidí, kteří se dostávají na její okraj. Dovedla se vžít do trápení a nouze ubožáků a naslouchat jim. Nesmírným úsilím a vytrvalostí realizovala inspirovanou vizi, které dala jméno Naděje. Je tomu deset let, co odešla 11. března 1997 od rozdělané práce pro druhé Vlastimila Hradecká, sama těžce zdravotně postižená.

-red-

DISKUSE - KOMENTÁŘE: