Afghánské řidičky, aneb svoboda k ničemu?

Od pádu režimu Talibanu v roce 2001 se Afghánistán hodně změnil. V září se konaly poprvé po více než 30 letech demokratické parlamentní volby. A ženy - v některých oblastech - shodily burky po letech, během nichž byly de facto vězenkyněmi ve vlastních domovech. Mohou nyní volně chodit po venku bez mužského příbuzného, mohou pracovat, volit a dokonce se mohou učit řídit.

"Satanské" řidičky

Dívky mohou chodit do školy, alespoň v největších městech, jako jsou Herát či Kábul, a po brutalitě a chaosu, jež zavládly od roku 1979, panuje v zemi alespoň křehký mír. Zdá se však, že některé věci se zas tak moc nezměnily.

Mamozaiova autoškola pro pány i dámy byla jednou z prvních, které umožnily ženám zapsat se do kurzů. Talibanci považovali myšlenku učit ženy řídit za satanskou, škola pana Mamozaie má ale nyní přes 200 absolventek. Přesto instruktoři, kteří navigují auta po vedlejších kábulských uličkách, často říkají ženám, že mají "sedět jako muži", a že mají "přestat řídit jako ženské."

To ale příliš překvapivé není. Většina z instruktorů patřila k Talibanu a domnívá se že, ženy by skutečně řídit neměly. Rozhodně by to nedovolili vlastním manželkám.

Nadšení a odhodlání

To ale nemůže zabránit ženám jako jsou učitelka angličtiny Roya či humanitární pracovnice Mukadas, aby se zapsaly.Zažily už v životě mnohem horší věci a zdá se, že je nic nemůže odradit od toho, aby využily tuto novou možnost, která se jim v Afghánistánu, byť s překážkami, otevírá.

Roya utekla během talibanského režimu s rodinou do Pákistánu, ale mnoho žen, které se nyní zapsaly do kurzu v autoškole, bylo nuceno opustit studia nebo zaměstnání a zůstat doma. A všechny z nich by mohly vyprávět hrozivé příběhy. Jednu ze studentek autoškoly zbili příslušníci Talibanu za to, že si v obchodě sundala burku, přestože jediným přítomným jedincem mužského pohlaví byl dvanáctiletý chlapec.

Navzdory neustálému ponižování, bití a dokonce i věznění měla řada žen odvahu Talibanu vzdorovat. Mukadas, která po nástupu Talibanu musela odejít ze zaměstnání na kábulské univerzitě, pokračovala - navzdory hrozbě trestu smrti - v učení na tajné dívčí škole v Kábulu. "Měli jsme zvon", vysvětluje. "Vždy, když přišli Talibanci, na něj zazvonili a my jsme měli čas schovat knížky." Když se zeptám, jestli někdy měla strach, zasměje se a odpoví: "Nikdy."

Staré zvyky

"Nakonec jsem ale onemocněla z toho věčného tlaku a protože jsem musela téměř čtyři roky zůstat zavřená doma." Mukadas nyní dokončila vzdělání na kábulské univerzitě, odvolila v nedávných volbách a pohádala se s každým instruktorem, který si dovolil jí říkat, jak má řídit.

Abychom nebyli nespravedliví - mnoho mužských instruktorů, se kterými jsem se setkal, chce přistupovat k výuce žen profesionálně, jeden, se kterým jsem mluvil, byl dokonce na schopnosti svých žaček hrdý. Instruktoři se často snaží ze všech sil vyrovnat se s novými svobodami, které přinesla nová doba, ale starých zvyků se člověk jen tak nezbaví.

Šel jsem s Royou na závěrečnou zkoušku. Vypadalo to docela jednoduše a byl jsem si jist, že to zvládne. Musela jen pozpátku objet trasu vyznačenou bílou barvou na vozovce. Zapomněl jsem ale, jak složité to ženy v dnešním Afghánistánu stále ještě mají.Když Roya kráčela k autu, v němž měla vykonat zkoušku, shromáždila se u kraje silnice skupina mužů, kteří ji častovali urážkami. Nechtěla mi přeložit, co přesně jí říkali, ale později jsem zjistil, že ji nazývali "prostitutkou", "štětkou" a "neislámskou kurvou". Testem neprošla.

"Máme teď svobodu", řekla, "ale nemůžeme si ji užít."