Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí | Práce v NNO | Katalog odkazů | Občan TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - kultura
zpravodajstvi.ecn.cz > zpravodajství > 
-
-

 zprávy

 komentáře

 tiskové zprávy

 témata

 multimedia

Josef Vavroušek a jeho Cena

11. 6. 2004
Ivan Rynda -


Ceny, jako je tato (Cena Josefa Vavrouška - pozn. red.), vznikají díky něčímu jménu, zásluhám a osobnosti. Osobnost je zpočátku v živé paměti a bylo by takřka chybou ji zdůrazňovat; všichni ji znají. Po letech však přece někdo moudrý z Nadace Charty 77 rozpoznal, že je dobré všechno dobré připomenout, i dorůstajícím dospělým, a někdo nemoudrý usoudil, že bych se o to měl pokusit já.

Dobrá tedy. Neznal jsem Josefa tak dlouho jako jeho přátelé z dětských let, horolezci a staří profesní kolegové, ale znal jsem ho dost dlouho a jeho obraz nosím v mysli jasný. A nejen to: často se ho dokonce v duchu ptám, jsem-li na rozpacích. To není proto, že by Josef byl jednoduchý, samozřejmý. Naopak: Josef Vavroušek byl jeden z nejsložitějších a současně nejčistších lidí, které znám. A o to se chci s vámi podělit.

Snad proto, že se ještě v chlapeckém věku rozhodl pro strojní průmyslovou střední školu, a jistě i pro svou vášeň k letadlům a k létání, Vavroušek vystudoval i Strojní fakultu ČVUT. Zjistil tam, že vypracovávání konstrukčních detailů ho prostě neuspokojuje, získal však při své vrozené důkladnosti a svědomitosti prohloubený smysl pro technická řešení a jejich možnosti, pro vztah celku k částem. Jeho myšlení tam nabylo vědomě systémového charakteru: jeho tíhnutí k výčtům, seznamům, strukturám a hierarchiím hraničilo s posedlostí a někdy až bránilo pragmatickým, účinným, ale pro něho příliš jednostranným rozhodnutím. Potřeba vidět les skrze stromy a nahlížet stromy jejich úkolem pro les se mu stala jakýmsi obecným životním mottem ještě dřív, než jej zaujala problematika životního prostředí. Proto se také příznačně ke své povaze zabýval teorií systémů; proto také již na prahu sedmdesátých let pomohl s překladem i vydáním kultovní zprávy Římského klubu „Meze růstu“ Donelly a Dennise Meadowsových; o dvě desítky let později již s autory na jiných projektech spolupracoval. Český překlad „jen pro vnitřní potřebu“ i šíření anglického originálu znamenaly v uzavřeném normalizačním prostředí Československa takřka osvícení stovek, snad tisíců lidí, z nichž mnozí se problematikou životního prostředí nebo nověji globalizace zabývají dodnes.

Sám Vavroušek byl inspirován jinak. Památná africká expedice k podpoře nemocnice Alberta Schweitzera v Lambaréné v lednu až srpnu 1968, na jejíž organizaci se podílel, znamenala pro něho zásadní iniciační zážitek a obrovskou zkušenost, o níž nikdy nepřestal hovořit. Metafora lesa nabývá plnější oprávněnosti: příroda se stala nejen materiálem pro příměr, ale i oním systémem, který bude Vavrouška zajímat nejvíce. Stav přírody a ohrožení životního prostředí však ve skutečnosti nebyly jedinými oblastmi, jimž se Vavroušek věnoval. Opravdovým otřesem pro něho byly životní podmínky a chudoba Afričanů; a tak pochopil i to, že „největším problémem životního prostředí je lidská bída“. Toto přitakání zemím chudého geopolitického Jihu a Group 77 v Riu de Janeiro, kde byl Josef Vavroušek vedoucím delegace tehdejší ČSFR, dokládá dvě vlastnosti, pro něho příznačné: zarytou neústupnost paličatého kluka, který lpí na své, i nepopulární pravdě, a odvahu muže.

Vavroušek vzešel ze šťastné i tragické generace, jejíž mládí bylo formulováno zvláštní atmosférou šedesátých let. Léta uvolňování přinášela zejména mladým lidem netušené objevy a zážitky umělecké, společenské, kulturní; řada z nich je pak doživotně poznamenána, v dobrém i zlém, bolestným pocitem a zážitkem ztráty. Vavrouška jako by se to netýkalo: v nejvypjatějších měsících byl mimo domov a z Afriky si přinesl dojmy, které zaneprázdnění vrstevníků domácím děním i pozdější deziluzi a pocit uzavřenosti přehlušily. Naopak – další z jeho vlastností, s nimiž se člověk rodí, byl zájem o věci veřejné, ten pud, jenž již od malička nutí hájit kamarády proti nespravedlivým nařčením a dělá z kluků vůdce part. Tato vlastnost spolu s oním plebejsky přirozeným sociálním cítěním také přivedly strojaře Vavrouška ke studiu společenských věd. Osobnost Alberta Schweitzera se mu stala vzorem, motivem, inspirací; úcta strojního inženýra k renesanční osobnosti lékaře, vědce a hudebníka a schweitzerovská úcta k humanismu a k životu ve všech jeho formách diktovaly mu diktovat tuto úctu všude, kde to bylo možné.

Naznačil jsem už, že Josefovo myšlení ani aktivity neměly nikdy charakter jednosměrného násilného odporu nebo vzpoury; jeho předlistopadové diskuse o zákonném právu na informace o životním prostředí (úspěšné) nebo o stavbě vodního díla Gabčíkovo-Nagymáros (neúspěšné) byly vedeny z pozice vědeckého pracovníka na oficiální rovině establishmentu, na jehož sklonku nicméně Vavroušek spoluzakládá Kruh nezávislé inteligence (září 1989) a v listopadu Občanské fórum. Proto se také jeho myšlenky mohly v celé šíři a systémovém rozsahu plně uplatnit až ve svobodné společnosti; jejich dopad a ohlas je však poté bez nadsázky evropský a v některých vrcholech i světový.

Nejprve je však nutné uvést Vavrouškovu obsáhlou studii vydanou v roce 1990, jež byla pochopitelně připravena již před listopadem. Kniha „Životní prostředí a sebeřízení společnosti“ skutečně předznamenává vše, co její autor v následujících pěti letech činí, a zůstává dílem nedoceněným. S vavrouškovskou důkladností je zde vyčerpávajícím způsobem systematizován a rozebrán trojstranný vztah člověk – životní prostředí – společnost. Dále zde Vavroušek předznamenává metodický přístup, který se v následující dekádě dočkal díky mnoha autorům i institucím postupného detailního rozpracování a širokého uplatnění, totiž princip dekompozice problému na hnací síly (motivaci) subjektů, způsob nebo podobu zátěže, stav ovlivňovaného prostředí, dopad na ně a konečně systémovou odezvu. A konečně zde poprvé uvádí svou představu ekologie člověka, již chápe – s příznačnou odvahou – jednak jako plnohodnotný vědní obor, a opět příznačně jako transdisciplinární obor neobyčejné šíře. Přestože nemohl svou práci dokončit, zůstává Vavrouškovo průkopnické úsilí zcela zásadní a je naprosto jisté, že bez něj by obor sociální a kulturní ekologie v Praze, ale možná i humanitní environmentalistiky, jak mu přezdívají v Brně, nebyl etablován po léta; a jsem si jistý, že alespoň moji studenti to vědí a dovedou to docenit.

Otázka udržitelnosti se v posledním čtvrttisíciletí postupně objevuje ve sféře sociální, ekonomické, přírodní; posléze začíná být kladena i obecně, systémově a nakonec se stává politikem prvořadého významu. Vědomí těchto faktů vedlo postupně k pokusům o definici. Z četných bývá nejčastěji citována věta: „Trvale udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby.“ Tato definice obsahuje především základní princip trvalé udržitelnosti, jakýsi etický leitmotiv, totiž princip odpovědnosti vůči budoucím generacím. Jejím určitým nedostatkem je však právě proto vysoká míra antropocentričnosti, přílišný důraz na postavení člověka jako specifického organismu ve světě přírody. Proto ji Josef Vavroušek ve své interpretaci rozšiřuje o „ideály humanismu a harmonie vztahů mezi člověkem a přírodou“ a „úctu k živé i neživé přírodě“.

Oč je Vavroušek systematičtější a inženýrsky přísnější ve svých analýzách a systémových návrzích, o to více zde věří v lidskost a harmonii. Jsou mu skutečným klíčem k „časově neomezené“ budoucnosti; a jeho úžas nad darem života je tak velký, že mu vědomě obětuje i jiné klíčové slovo, jež je původním obsahem pojmu, totiž slovo „rozvoj“ a nahrazuje je slovem většího étosu – slovem „život“. V přátelských přích býval Vavroušek ochoten přistoupit na kompromis v podobě „způsobu života“, ale ač jeho důvěra technika v možnosti lidského důmyslu rozhodně nebyla z nejmenších, za životem si vzdor původnímu anglickému „sustainable development“ (rozvoj) neochvějně stál.

Snad proto s jistým překvapením a současně logikou zjistíme, že přes snadnost, s jakou Vavroušek dokázal nastudovat a přesvědčivě modelovat technické parametry a úskalí nejrozmanitějších kauz počínaje třeba jadernou elektrárnou černobylského nebo temelínského typu a konče dlouhodobými důsledky socialistického stavařského gigantismu například na Dunaji, jeho odkaz Evropě v oblasti technologií a ekonomických nástrojů nespočívá. Vavroušek bývá označován za ekologa, ale sám by se, v přísně vědeckém smyslu vzato, takovému vymezení bránil. Měl vždy ve velké vážnosti přírodovědce a jejich specializace a samozřejmě také jejich odbornosti využíval, ať v ochranářském hnutí, v Kruhu nezávislé inteligence, ve své funkci ministra i později ve Společnosti pro trvale udržitelný život, již založil a jíž dal název, zaměření, ducha i váhu své odborné i lidské autority, bez níž Společnost po jeho smrti někdy ztrácí hloubku a bloudí po hladině. Skutečný význam Josefa Vavrouška, význam a ztráta pro Českou republiku i Evropu je však v pochopení a promyšlení strategie trvale udržitelného rozvoje jako celku a v jeho prosazování politickém.

Josef Vavroušek byl totiž vizionář. Byl to on, kdo dokázal skutečně takřka na koleně uspořádat již v červnu 1991 konferenci ministrů životního prostředí evropských zemí „Životní prostředí pro Evropu“ s hosty z celého světa. Bylo fascinující pozorovat, jak jsou přizvaní zástupci světových bank zaskočeni rozhovorem s delegací nevládních organizací, které po čas konference rokovaly nedaleko Dobříše; a snad bychom mohli být ušetřeni mnoha současných povrchních a nepoučených sporů o globalizaci, kdyby jejich aktéři bývali měli příležitost účastnit se tří dnů na Dobříši na jaře 1991. Konference však přinesla také sborník dokumentů o váze dvou a půl kilogramu „Europe’s Environment – Dobříš Assessment, vydaný bohužel až s velkým zpožděním v březnu 1995 při příležitosti Světového summitu pro sociální rozvoj v Kodani. Nejvýznamnějším přínosem z dlouhodobého hlediska je však nesporně stopa, již konference v evropském vědomí zanechala. Velmi brzy se na evropské diplomatické i odborné úrovni začalo spontánně hovořit o „postdobříšském procesu“. Jeho výsledkem je Celoevropský systém ochrany a obnovy životního prostředí a Environmentální program pro Evropu, otevřený dokument a dynamický program, jenž se stále interaktivně rozvíjí a uskutečňuje v rámci evropského integračního procesu. Dobříš tak založila i tradici setkání evropských ministrů životního prostředí, již zužitkováváme dodnes.

Zmínka o tradici je zde naprosto na místě. Josef Vavroušek, úspěšný ministr, člen vlády, jako jeden z mála kompetentní a připravený čelit jednostrannosti paradigmat neoliberální ekonomické teorie, přešel po volbách, v nichž za jeho neúčasti v červnu 1992 jeho Občanské hnutí neuspělo, z role představitele zastupitelské demokracie do řad nevládních organizací. Jejich význam v participační demokracii docenil a zdůraznil již v práci „Životní prostředí a sebeřízení společnosti“ za totalitního režimu; v září 1992 tedy zakládá Společnost pro trvale udržitelný život. Současně vstupuje na akademickou půdu University Karlovy, kde přednáší základy ekologie člověka a jak jsem řekl, zakládá ji jako samostatný vědní obor. Daří se i položit teoretické základy jakési konstruktivní vnitřní opozici tradiční politiky, veřejné politice. Sborník „Zrod teorie veřejné politiky“ z roku 1994 vychází vlastně v nejobecnějším rámci z popperovského chápání otevřené společnosti, respektive z konceptu otevřené liberální občanské společnosti ve smyslu spojení svobody a emancipace jednotlivce s individuální občanskou odpovědností a s jejich procesuálním vyústěním do budoucna. Analýzy tvorby politiky životního prostředí mezi jednotlivými resortními politikami v dalších dílech po Vavrouškově smrti chybějí…

Čeští a slovenští účastníci konference v Riu se předem báli odvahy, s jakou chtěl Vavroušek „stavět sloupy“ – ničím menším, než rekonstrukcí tak obří a vnitřně složitě strukturované organizace, jako je OSN. Přesto to udělal. Ve velké stručnosti, ale v jasných základních konturách přednesl návrh na redefinici základních globálních institucí, konkrétní systémovou představu o možné budoucí podobě Organizace spojených národů. Návrh vyvolal v mnohonárodním prostředí zkušených diplomatů a státníků i shovívavé úsměvy nebo dokonce rozpaky. Zůstává však podivuhodným příkladem vize podložené teorií řízení a systémovým myšlením; a nejen to, dnes je již takřka jisté, že bude muset být v nějaké podobě realizován.

Vavroušek přitom, jak už bylo řečeno, byl průkopníkem radikálních řešení, nikdy však nebyl zastáncem násilných postupů. Na toto téma se vyjadřuje zcela jasně: „V úvahu dnes přicházejí tři základní scénáře budoucího vývoje:
Konzervativní alternativa: dílčí vylepšování existujícího uspořádání světa bez jeho podstatných změn.
Evoluční alternativa: systematická příprava a co nejrychlejší provádění zásadních změn zaměřených na řešení klíčových globálních problémů.
Revoluční alternativa: nezvládnutelná exploze v důsledku stupňování existujících i nově se objevujících globálních problémů.
Nevěřím tomu, že by konzervativní alternativa nalezla řešení problémů lidstva, a jsem přesvědčen o tom, že ponechání prostoru pro revoluční alternativu by znamenalo nejen rozpad lidské civilizace, ale také ohrožení života na Zemi. Doufám proto, že lidstvo využije šanci vytvořenou v Riu a najde v sobě sílu a dobrou vůli realizovat evoluční alternativu.“ A tím se dostáváme k předpokladům, totiž k Vavrouškově koncepci hodnot trvalé udržitelnosti.

V referátu předneseném na valném shromáždění Světové unie na ochranu přírody (IUCN) v lednu 1994 v Buenos Aires se Vavroušek pokouší v pouhých deseti bodech popsat vztah příslušníka euroamerické civilizace nebo společnosti ke klíčovým veličinám lidské existence. Podoba těchto vztahů má určující formativní význam pro podobu dané společnosti; Vavroušek proto vždy nejprve uvádí vztah charakteristický pro globální svět do značné míry ovládnutý atlantickou kulturou a na druhém místě vztah, jenž by byl slučitelný s trvale udržitelným životem.

Vavroušek na rozdíl od některých moralistních aktivistů nehledá neměnný kanonický systém hodnotových dogmat. Ve světě nachází uzlové body, k nimž člověk jako dějinná a odpovědná bytost přistupuje; samy tyto uzly jsou zde hodnotově neutrální. Ne na jejich podobě, ale na našem vztahu k nim, tedy na něčem, co jedinec i společnost mohou aktivně ovlivnit, záleží podoba konkrétní kultury. Tato dynamika tedy zahrnuje možnost, tu možnost, jež je dána nám a již jsme povinni zachovat i příštím generacím. Zároveň se však Vavroušek vyjadřuje k nezastupitelnosti hodnot: „Ekonomických teorií a nástrojů je třeba využívat všude, kde to přichází v úvahu. Ale potom je řada věcí, které nelze převést na peníze. Bohužel, mnoho lidí podléhá klamu, že právě peníze jsou měřítkem úspěchu, dokonce měřítkem kvality člověka, a kdo víc vydělává, je lepší člověk… Je třeba si znovu položit základní otázku, co je smyslem života, a žít tak, abychom tento smysl někde v něčem našli, abychom ho naplnili.“

Uvedený soubor deseti uzlových bodů tedy není diktátem přírody, jakýmsi ekologickým imperativem. Člověk má možnost volby; a tato volba není poslušností příkazu, ale hledáním smyslu. V posledku tedy vzdor terminologii samotného Vavrouška přece jen jde o rozvoj, totiž o rozvoj kvality života, o možnost a úkol potlačovat všechno špatné, čím jsme od zrodu zatíženi, a posilovat a rozvíjet to dobré, čím jsme jeden každý z nás nadáni. Je to prastaré poselství, protože v tomto nejzákladnějším smyslu není nových. Je však vyřčeno v zásadně novém globálním světě člověkem, který se jej pokouší pochopit a který navzdory všem civilizačním hrozbám usiluje dát návod – a dává i naději.

Snad se hodí uzavřít úvahu právě slovy Vavruškova kolegy, přítele a v jistém smyslu současně soupeře, Bedřicha Moldana. Vzpomeneme občas na Josefa i v kontextu současné české politiky, například při formování Strategie udržitelného rozvoje České republiky; a nedávno Bedřich ve chvíli malomyslnosti řekl: málo platné, Pepík tu zoufale chybí. On byl totiž ve všech směrech, odborném, mravním i politickém, opravdu – těžká váha.
A tak nám zůstala vzpomínka, vážnost, úcta – a Cena, Cena Josefa Vavruška. A s ní motivace a galerie oceněných, která jistě bude stále početnější a pestřejší. A to je dobře.


(Příspěvek přednesený na předávání Ceny Josefa Vavrouška 4. června 2004 v divadle Ungelt je zkrácenou a doplněnou verzí části kapitoly Rynda, Ivan: Vavrouškova výzva k trvale udržitelnému růstu, In: Co daly naše země Evropě a lidstvu, III. část, s. 231–249, 616 s., Evropský literární klub, Praha 2000)
Ivan Rynda

DISKUSE - KOMENTÁŘE:


-
Související odkazy
  • Cena Josefa Vavrouška
  • -

    Logo Econnectu Easy CONNECTion - snadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
    Webhosting, webdesign a publikační systém Toolkit - Econnect
    Econnect,o.s.; Českomalínská 23; 160 00 Praha 6; tel: 224 311 780; econnect@ecn.cz