Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí | Práce v NNO | Katalog odkazů | Občan TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - životní prostředí
zpravodajstvi.ecn.cz > zpravodajství > komentáře
-
-

 zprávy

 komentáře

 tiskové zprávy

 témata

 multimedia

Stín Černobylu

4. 5. 2006 - Václav Vašků, Ekolist

-foto Václav Vašků-
-foto Václav Vašků-
Od největší jaderné havárie v lidských dějinách uplynulo už dvacet let. Přesto Černobyl stále vrhá svůj jedovatý stín na lidi i krajinu. Velkým překvapením bylo, když britská vláda letos v březnu připustila, že i v Británii jsou místa dodnes vážně zamořená Černobylem. Celkem 200 000 ovcí z 375 britských farem se prý pase na území kontaminovaném radioaktivitou.

Ukrajina a zejména Bělorusko (kam dopadlo 70 % radioaktivního spadu z Černobylu) stále vydávají značnou část svého rozpočtu na likvidaci přímých následků havárie. Přestože poslední ze čtyř reaktorů byl v Černobylu odstaven teprve před pěti lety, v elektrárně dodnes pracuje víc než 2000 lidí. Likvidace jen té části elektrárny, která nebyla zasažena výbuchem, bude prý trvat desítky let. Avšak jaký bude konečný osud havarovaného reaktoru a zda někdy dojde k úplném vyčištění místa, to si dnes nikdo netroufá ani odhadnout. Mezinárodní společenství se smířilo se skromnějším cílem. Připravuje se výstavba nového sarkofágu, který by měl přikrýt ten starý (už značně děravý), a zamezit tak nebezpečí dalšího úniku radioaktivity. To umožní oddálit řešení problému o dalších 60 až 100 let. A zakázaná zóna? Skoro nic se nezměnilo. Stále ji ohraničuje vysoký plot z ostnatého drátu. Na vstupu hlídkují vojáci s dozimetry. Dovnitř se smí jen se speciální propustkou. Hlavní problém zde představuje zamoření radioaktivním cesiem 137 a stronciem 90. Bude trvat ještě 300 let, než se tyto radionuklidy zcela rozpadnou. Avšak i potom tu jisté nebezpečí potrvá. Při výbuchu Černobylu se totiž uvolnilo do okolí taky menší množství plutonia 239. A to má poločas rozpadu celých 240 000 let …

Havárie

Připomeňme si, jak vlastně ke katastrofě v Černobylu došlo. Noc z pátku na sobotu 26. dubna 1986. Na velínu 4. bloku jaderné elektrárny v Černobylu se technici připravují k povinnému tzv. turbínovému testu. Chtějí odstavit reaktor a změřit, jak dlouho se bude ještě otáčet turbína parogenerátoru při náhlém odstavení přívodu páry. Jedna hodina a dvacet minut po půlnoci. Experiment vrcholí. Nyní bude třeba úplně odpojit automatické zabezpečovací systémy včetně okruhu havarijního chlazení. Pak už bude ohromný reaktor se 185 tunami vysoce radioaktivního materiálu (nálož 1000 hirošimských bomb) řízen jenom ručně.

O tři minuty později zaznamenají inženýři v informačním centru červené světlo, které hlásí, že hlavní operátor u řídicího pultu reaktoru stiskl tlačítko úplné odstávky. Pár vteřin na to však začíná děsivě stoupat výkon reaktoru. Strašlivé horko křiví havarijní tyče a rozpouští pouzdra palivových článků. Na velínu panuje nepředstavitelný zmatek. Pozdě. Jaderná reakce už je mimo kontrolu. Uvnitř reaktoru se uvolňuje vodík. Halou se rozlehne ohlušující detonace. Reaktorová nádoba se bortí. Ovládací panely čtvrtého bloku osvětlují už jen záblesky zkratových jisker. O několik okamžiků později přichází další, ještě silnější exploze. Atomový oheň odmrští betonový kryt reaktoru o váze 1000 tun, jako by to byla obyčejná poklička. Těžký stropní jeřáb tančí chvíli sem a tam a pak se s pekelným rámusem zřítí přímo do otevřeného reaktoru …

V té chvíli už vzduchem vibruje smrtící radiace. Není ale možné ji ničím změřit. Zaměstnanci elektrárny později popsali, že všechny dozimetry po výbuchu „shořely“. Ručičky měřicích přístrojů prostě vyskočily na maximum a tam už zůstaly. Krátce po výbuchu už odvážejí první požárníky, kteří hasili oheň na střeše strojovny. Ti musejí být později pohřbeni ve speciálních kovových rakvích, protože jejich těla jsou silně radioaktivní. Říká se, že ještě dnes nad jejich hroby pípá dozimetr.

Utajení

Katastrofální vliv na průběh černobylské tragédie měla typická sovětská snaha všechny neúspěchy zatajit, ututlat nebo bagatelizovat. Gorbačov oficiálně promluvil o Černobylu až osmnáctý den po havárii. Padesátitisícové město Pripjať, sousedící bezprostředně s elekt¬rárnou, bylo evakuováno až 36 hodin po havárii. Samotný Černobyl dokonce až za osm dní. Den po havárii se ve škole vzdálené na dohled od hořícího reaktoru stále ještě vyučovalo!

Měsíc po havárii sovětské vedení zakázalo sdělovacím prostředkům publikovat další zpravodajství o Černobylu. Později se ocitly pod přísnou kontrolou i veškeré zdravotnické údaje o postižených. Téměř tisíc lékařů ze zvláštního střediska radiační medicíny v Kyjevě nesmělo po léta uveřejňovat žádné výsledky svých prací. Všechny materiály se musely předkládat ke schválení ministerstvu jaderné energetiky. Podobně tomu bylo i s informacemi o radioaktivním zamoření. První mapy postižených oblastí byly zveřejněny až v roce 1989. Ještě v roce 1988 mohl být v SSSR trestně stíhán každý, kdo vlastnil nepřihlášený dozimetr.

Černobyl dnes

Jak to vypadá v Černobylu dnes? Je pravda, že se zde rodí monstra a pobíhají mutanti? Nebo můžeme věřit expertům jaderných institucí, kteří se občas nechávají slyšet, že cesta do Černobylu je dnes bezpečnější než procházka po Václavském náměstí? O Černobylu byly napsány stovky knih a vypracovány tuny vědeckých studií. Avšak málokteré téma je zatíženo takovou mírou neshody jako právě Černobyl. Na jedné straně se dozvídáme o utrpení stovek tisíců lidí, kteří přišli o svůj domov, na druhé straně můžeme číst, že katastrofa v Černobylu vlastně nic tak strašného nebyla. Na jedné straně statistická čísla o nárůstu rakoviny po Černobylu v Bělorusku až o 40 %. Na straně druhé zprávy mezinárodních agentur, které jakékoliv přímé vlivy radiace popírají.

Proč zrovna Černobyl tak štěpí laickou i odbornou veřejnost? Snad právě tato otázka mne přivedla k obyčejnému lidskému zájmu o černobylskou tragédii i o osudy lidí, které postihla. Jako fotograf a novinář jsem během uplynulého roku strávil v zamořené zóně kolem Černobylu téměř dva měsíce. Hovořil jsem při tom s lidmi, kteří při havárii v Černobylu sehráli důležitou roli.

Zóna

Jen málokteré slovo dnes vzbuzuje tolik emocí a strachu jako právě Černobyl. Jedním z elementů, který prý způsobuje to zvláštní fantasmagorické působení na člověka (zkušenost, která se vymyká všemu, co člověk kdy zažil) je všudypřítomná hrozba neviditelné radiace a potom – zóna.

Každý, kdo jednou navštívil zakázanou zónu, jistě potvrdí, že je to zážitek, na který se nedá zapomenout. Zóna má poloměr 30 kilometrů a jen na území Ukrajiny zabírá plochu téměř 3000 kilometrů čtverečních. Ohraničuje ji vysoký plot z ostnatého drátu. Z dálky to vypadá, jako byste se blížili k obrovskému lágru.

Mít s sebou dozimetr není povinné, ale naštěstí už vám to dnes nikdo ani nezakazuje. Zhruba deset kilometrů před černobylskou elektrárnou vám dozimetr začne nepokojně vrkat. Jak se přibližujete k elektrárně, vrkání je stále naléhavější. Nějakých 300 metrů od sarkofágu už dozimetr šílí. Ukazuje 900 mikrorentgenů.

Bioroboti

To ale stále nic není, vysvětluje Sergej Košelev, který v černobylské elektrárně pracuje jako fotograf a kameraman. Když je potřeba, navlékne na sebe ochranný oděv, vezme kameru a vleze do sarkofágu. Tam uvnitř ale číhají tak vysoké dávky radiace, že jsou schopny člověka rychle a krutě zabít. Jsou tam místa, kde je dodnes víc než 500 rentgenů za hodinu. To už je pro člověka smrtelná dávka. Sergej se pochopitelně snaží nebýt tam moc dlouho. Přiznává, že posledně mu to vyšlo na dvě minuty. V černobylské elektrárně mu proto nikdo neřekne jinak než „Stalker“.

S fotografem Igorem Kostinem jsem se potkal v Kyjevě. Je jedním z těch, kdo obrovské dávky radiace pocítili sami na sobě. Na den havárie si pamatuje dodnes. Zavolal mu kamarád-pilot s nabídkou, že prý se letí podívat na jakýsi požár do Černobylu a mají ve vrtulníku jedno volné místo. V té době Kostin pracoval jako fotoreportér moskevské agentury Novosti. Připravil si své tři nikony a nasedl do vrtulníku. Nad Černobylem byli za 40 minut. Když poprvé uviděl rozvalený reaktor, trochu v něm prý hrklo. Jakmile pilot klesl níž, otevřel Kostin dveře helikoptéry, aby mohl fotit. V tu chvíli na zubech ucítil zvláštní kovovou příchuť. Po osmém snímku se mu foťák zasekl. Vzal druhý, nic. Třetí, zase nic! Všechny tři aparáty se tak vysokou radiací zasekly.

Nejhorší chvíle Kostin zažil na střeše 3. bloku. Právě sem dopadly po výbuchu kusy jádra havarovaného reaktoru číslo 4. Sovětské vedení ale rozhodlo, že střecha musí být dekontaminována stůj co stůj, aby 3. (nepoškozený) blok mohl obnovit dodávku elektřiny do hladové sovětské sítě. Nejdřív z Moskvy dovezli roboty vyvinuté speciálně pro práci na Měsíci. Ty však nevydržely tak silnou radiaci. Tehdy bylo rozhodnuto nasadit roboty živé – bioroboty. Povolali proto vojáky základní služby a záložáky. Pro vojáky Rudé armády byla tehdy norma: dostaneš v atomové válce tolik a tolik rentgenů a jdeš domů. Tak to spočítali, kolik je na té střeše radiace, a vyšlo jim, že tam můžou vojáka nechat maximálně na 40 vteřin. Oficíři pak přivezli roli tlustého olověného plechu, vystřihli z toho kus na prsa a na pohlaví a přivázali to na vojáčka jako brnění. Pak voják vyběhl na střechu se svou polní lopatkou, pokusil na ni se nabrat kus radioaktivního grafitu z vybuchlého reaktoru, doběhnout k okraji střechy a shodit to dolů. Někdy se to povedlo, jindy ne. Když se voják vrátil, dostal 200 gramů vodky, 100 rublů na ruku, diplom a mohl si jít odpočinout. Takhle se na střeše po 40 vteřinách vystřídalo 35 000 vojáků. Kolik ti vojáci dostali radiace a co je s nimi dnes, ví jen málokdo. Je to prý dodnes vojenské tajemství, říká Kostin.

Igor Kostin byl při tom s vojáky na střeše a fotil. Sám dostal polovičku smrtelné dávky – 250 rentgenů. Život mu zachránila mezinárodní solidarita. Transplantovali mu kostní dřeň. Operovat jej museli hned třikrát, z toho jednou na speciální klinice pro nemoci z ozáření v Hirošimě.

Pripjať

Město Pripjať bylo kdysi chloubou Sovětského svazu. Říkalo se mu město energetiků. Žilo zde téměř 50 000 lidí, z nichž většinu tak či onak živila atomová elektrárna. Dnes Pripjať připomíná město duchů. Na balkónech tu a tam ještě visí prádlo, které jeho obyvatelé v neděli 27. dubna 1986 nestačili sundat. Řekli jim, ať si vezmou nejnutnější věci a důkladnější boty, že je to jen na tři dny. Šli a na nic se neptali. Tehdy ještě plně důvěřovali sovětskému vedení a rodné straně.

Ze střech většiny domů je krásně vidět na havarovaný reaktor. Právě odtud se prý v onen osudný den mnoho lidí dívalo, jak reaktor hoří a září při tom všemi barvami. Někteří si k tomu otevřeli vodku, jiní na střechu přivedli i své děti. Prý to byla fascinující podívaná. Že se při tom vzduchem šíří smrtící radiace, jim nikdo neřekl.

Akademik Nestěrenko

Jedním z největších odborníků na problém Černobylu je profesor Vasilij Nestěrenko. Před havárií byl ředitelem jaderného institutu Běloruské akademie věd a sovětské vedení ho pověřilo vedením přísně tajného výzkumu mobilních atomových elektráren pro válečné účely.

Když vybuchl Černobyl, volal Nestěrenko nejvyšším stranickým funkcionářům a apeloval na ně, aby lidé z okolí Černobylu byli evakuováni. Žádal, aby všem lidem v Minsku a dalších postižených oblastech byly okamžitě vydány jódové tablety na ochranu štítné žlázy. Velmi hořce nesl, že sovětské vedení tehdy nařídilo jadernou havárii utajit. Za zločin považuje například to, že nebyl použit jódový preparát připravený v minské vodárně k nadávkování do pitné vody pro případ atomového válečného útoku.

Když se pak Nestěrenko obrátil s varováním přímo na Gorbačova, byl ze své funkce propuštěn. Později na popud akademika Andreje Sacharova (vynálezce vodíkové bomby a držitele Nobelovy ceny míru) založil Nestěrenko vlastní jaderný institut Belrad. Od té doby se snaží pomáhat obětem Černobylu.

Nestěrenko má jasné oči a nic na jeho tváři neprozrazuje, že taky schytal pěkných pár rentgenů. Setkal jsem se s ním v Minsku. Vyprávěl, jak letěli s akademikem Valerijem Legasovem spustit do havarovaného reaktoru atomový spek¬trometr. Potřebovali znát množství a povahu záření. Nikdo tehdy nevěděl, zda nedojde k další řetězové reakci, nebo dokonce výbuchu. Z tehdejší osádky vrtulníku je dnes Nestěrenko jediný naživu. Úroveň radiace nad reaktorem dosahovala 3000 rentgenů. To je šestinásobek smrtelné dávky. Jinými slovy, při tak vysoké radiaci člověk obdrží smrtelnou dávku už za deset minut. Jen akademik Legasov z legendárního Kurčatovova institutu unikl nemoci z ozáření: v den výročí černobylské havárie totiž spáchal sebevraždu. Nechal po sobě dopis na rozloučenou, v němž varoval své kolegy, že k dalším havá¬riím, jako byla ta černobylská, může dojít prakticky kdykoliv.

Dnes se Nestěrenko snaží pomáhat hlavně dětem v zamořených oblastech Běloruska. „Ještě v roce 1985 (rok před havárií v Černobylu) jsme v Bělorusku měli 90 % dětí zdravých. Dnes je to už jen 20 %,“ vysvětluje. Nestěrenko zkonstruoval speciální atomový spektroskop v podobě křesla. Když si do něj pacient sedne, přístroj během tří minut změří vnitřní zamoření jeho těla cesiem 137.

Právě cesium 137, respektive potraviny zamořené tímto radionuklidem představují podle Nestěrenka největší nebezpečí. Právě z nich můžou lidé onemocnět. Proto Nestěrenko vybudoval síť středisek pro kontrolu radioaktivity v potravinách. Vláda tyto snahy nejdříve podporovala. Avšak ukázalo se, že výsledky jsou horší, než se očekávalo. Z nezávislých kontrol, které Belrad provedl, víc než 110 000 vzorků přesahovalo normy, které určil stát. Zhruba deset procent mléka je zamořeno tak, že se nedá dát ani dospělým, natožpak dětem.

Případ Bandaževský

Zdá se, že Černobyl má už i své první mučedníky. Jurij Bandaževský byl v osmdesátých letech jedním z nejnadějnějších lékařů své generace. Ve svých 31 letech byl jmenován nejmladším profesorem lékařských věd v celém Sovětském svazu. V roce 1991 se stal rektorem nově vzniklého Medicínského institutu v Gomelu. Okamžitě se pustil do výzkumu vlivu radioaktivního cesia 137 na zdraví lidí.

Jak je možné vysvětlit onen podivný nárůst nemocnosti u dětí žijících na územích postižených radioaktivitou? Co znamenají všechny ty případy dětí, které jsou ve svých deseti letech již po druhém infarktu myokardu? Až dosud všechny oficiální zprávy mezinárodních institucí včetně agentur OSN spojitost těchto nemocí s Černobylem popíraly. Bandaževský byl první, kdo odhalil přímou souvislost patologií srdce, ledvin, jater a dalších orgánů s množstvím radioaktivního cesia 137 akumulovaného v organismu. Krátce poté, co v roce 1999 publikoval první výsledky svých výzkumů a začal bít na poplach, byl zatčen, obviněn z korupce a uvězněn na osm let. Mezinárodní vědecké a lidskoprávní organizace včetně Amnesty International prohlásily Bandaževského za vězně svědomí a proces s ním za nespravedlivý a vykonstruovaný.

S doktorkou Galinou Bandaževskou jsem se setkal loni v březnu v Minsku. Vyprávěla, jak se jejího manžela pokoušeli ve vězení zlomit. Po měsíci na samotce se prý změnil tak, že ho nemohli poznat. Jeho zdravotní stav se ve vězení neustále zhoršoval. Přesto se pokoušel pokračovat ve své práci i za mřížemi. V srpnu 2005 (po šesti letech) byl profesor Bandaževský na nátlak mezinárodní komunity konečně propuštěn na amnestii. Nyní apeluje na vědeckou obec a vyzývá, aby se v jeho výzkumech pokračovalo. „Nikdy bych si nepomyslela, že medicína může být vtažena do politiky. Vždycky jsme se učili, že lékař musí pomáhat lidem. Havárie Černobylu však zpolitizovala vědu tak, že mě to děsí. Ukázalo se, že znát pravdu může být občas pěkně nebezpečné,“ říká doktorka Bandaževská.

Dá se očekávat, že 20. výročí černobylské katastrofy letos v dubnu vynese na světlo další kontroverzní informace, fakta i lidské příběhy. Některé si snad budou protiřečit. Je dobré vědět, že i to je jedna z tváří jaderného průmyslu. Průmyslu, na který Černobyl navždy vrhl svůj temný stín.



Vesnice s poetickým jménem Krásno leží asi 10 kilometrů od černobylské atomové elektrárny. I po dvaceti letech, které uplynuly od havárie, je vesnice stále silně radioaktivní. Přestože uvnitř domů je radioaktivita zhruba desetkrát menší než venku, i tak tu dozimetr ukazuje hodně přes 100 mikrorentgenů za hodinu. foto: Václav Vašků




Natálie Preobraženská z Ukrajiny se už mnoho let snaží bojovat za práva lidí postižených černobylskou katastrofou. Mezi její přátele patří i ženy požárníků, kteří zasahovali v Černobylu a později zemřeli na následky ozáření. Na snímku s knihou fotografa Igora Kostina, který zachytil jednoho ze statečných požárníků v nemocnici. foto: Václav Vašků




Fotograf Igor Kostin udělal historicky první snímek havarovaného reaktoru z nízko letícího vrtulníku. Fotoaparáty se mu však díky obrovské radiaci zasekly už po osmém snímku. Za svoji odvahu zaplatil zdravím. Dostal celkem 250 rentgenů, což je polovina smrtelné dávky. Přežil jen díky komplikovaným operacím na speciální klinice v Hirošimě. Kostin zasvětil svůj život dokumentování černobylské katastrofy. foto: Václav Vašků




Alexejovi je devět let a má rakovinu žaludku. Jeho rodné město leží 80 kilometrů od Minsku a stejně jako mnoho dalších míst v Bělorusku je stále silně kontaminováno radioaktivitou. „Je to těžké, žádný lékař vám dnes neřekne, zda Alexej onemocněl kvůli Černobylu, nebo ne. Jisté je to, že z těchto kontaminovaných oblastí máme víc onkologických pacientů, zejména s rakovinou štítné žlázy,“ říká jeho ošetřující lékař Izmail Zade z Běloruského centra pro dětskou onkologii a hematologii. foto: Václav Vašků




Radioaktivní hřbitov Razsocha je v černobylské zóně největší skládkou pro helikoptéry, buldozery, vojenská auta a další stroje, které se podílely na úklidových pracích po havárii v Černobylu a byly natolik radioaktivně kontaminovány, že už nikdy nesmějí opustit zónu. Víc než 2000 vozidel a další miliony tun radioaktivního materiálu jsou uloženy právě zde. foto: Václav Vašků

Autor je fotograf a bývalý mluvčí Greenpeace.
Další fotografie autora: www.fotomat.cz.

Článek jsme převzali z měsíčníku EkoList č. 4/06.

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

26. 2. 2008
silenygordon blue
22. 1. 2009
26. 2. 2008
silenygordon blue
26. 2. 2008
silenygordon blue

Služby Econnectu

ToolkitUnavuje vás tvorba www stránek v HTML?
Nemá váš webmaster čas na jejich aktualizaci?
S publikačním systémem TOOLKIT to zvládnete SNADNO, RYCHLE A SAMI:
VYZKOUŠEJTE ZDARMA!
vytisknoutvytisknout
Logo Econnectu Easy CONNECTion - snadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
Webhosting, webdesign a publikační systém Toolkit - Econnect
Econnect,o.s.; Českomalínská 23; 160 00 Praha 6; tel: 224 311 780; econnect@ecn.cz