Jindřich Štreit představí v Brně novou výstavu

23. 7. 2004 - Jiří Koželouh, Nesehnutí

V sobotu 24. července v 17.00 hodin proběhne v Brně v kavárně Kavárna Bar (Rybnická 46, Nový Lískovec, trol. 25 a 26, zast. Kluchova) vernisáž fotografické výstavy známého českého dokumentaristy a fotografa Jindřicha Štreita. Série fotografií s názvem „Tak blízko, tak daleko“, přibližuje každodenní život v Čečensku a Ingušsku a má upozornit na přetrvávající špatnou situaci čečenských uprchlíků a představit projekty humanitární organizace Sdružení Česká katolická charita (SČKCH). Výstavu představí samotný autor. Vernisáž výstavy, kterou pořádají občanská sdružení Nesehnutí, Soužití 21 a SČKCH doprovodí hrou na kytaru a zpěvem tradičních písní nevidomý čečenský uprchlík Zaurbek.

Sedm desítek černobílých snímků ze Zakavkazska se stalo základem dvacáté fotografické publikace dokumentaristy Jindřicha Štreita, který za knihu na pražském veletrhu Svět knihy získal ocenění Nejlepší fotografická kniha roku. Výstava mapuje především situaci čečenských uprchlíků v Ingušsku a zaměřuje se také na humanitární projekty SČKCH. Vzhledem k rozsáhlosti výstavy budou jednotlivé její části k vidění od 24. července do 18. srpna na několika místech - v Kavárna Baru (Rybnická 46), Pomalém Baru (Úvoz 60) a v Café Steiner (Gorkého 38). Výstavu, její vznik a smysl, přestaví samotný autor Jindřich Štreit, který s SČKCH spolupracuje již 3 roky a svými fotografiemi přispívá ke zvyšování povědomí o situaci uprchlíků i o možnostech jak jim pomáhat (viz přiložený životopis). Během vernisáže zahraje na kytaru a zazpívá nevidomý čečenský uprchlík Zaurbek. „Zaurbekovy písně vypráví o životě v jeho rodné zemi a o zkáze, kterou jí přinesla válka,“ říká Jana Jarošová z Nesehnutí. Na vernisáž výstavy se přijedou podívat i obyvatelé a obyvatelky uprchlického tábora v Zastávce u Brna, pro než bude akce opět drobným zpestřením jednotvárného života v pobytovém středisku.

Třebaže válka v Čečensku oficiálně skončila již před třemi lety, zůstává Čečensko dodnes jedním z nejbolavějších míst na celém Kavkaze. Každodenní šikanování čečenského obyvatelstva ruskými úřady, policií a armádou, zmizení, mučení a mimosoudní popravy patří ke každodenní realitě života v Čečensku i Ingušsku. Válka přinutila 350 000 lidí opustit své domovy. Nejvíce (na 240 000) jich uprchlo právě do sousedního Ingušska. Jejich život je stále obtížnější především vzhledem k násilnému rušení tamních uprchlických táborů ingušskou vládou za těsné součinnosti s ruskými federálními úřady. V první polovině tohoto roku byly v Ingušsku zrušeny poslední oficiální tábory.

Nesehnutí dlouhodobě upozorňuje na situaci v Čečensku a na fakt, že snaha českých i evropských politiků zasadit se o zlepšení tohoto stavu je minimální. „Naši oficiální představitelé dávají bohužel přednost ochraně diplomatických vztahů s Ruskou federací před ochranou lidských práv v Čečensku,“ uvádí Jiří Koželouh z Nesehnutí. Záchrana obyvatele Čečenska nečeká ani když se rozhodnou podstoupit strastiplnou cestu do centra Evropy. „Místo zasloužené záchrany čeká v České republice zoufalé uprchlíky pouze pád do osidel restriktivní a nelidské azylové politiky našeho ministerstva vnitra. Naprostá většina uprchlíků azyl nedostane a tak je buď nucena k nelegálnímu odchodu na Západ nebo se dokonce musí vrátit do nebezpečné Ruské federace,“ upřesňuje situaci Koželouh.

Sdružení Česká katolická charita působí na Severním Kavkazu od roku 2000. V Čečensku a Ingušsku provozuje Charita několik školek pro děti obyvatel Grozného či pro děti uprchlíků. Ve školkách je dětem poskytována komplexní péče, starají se o ně vyškolené vychovatelky, jsou v péči lékaře i psychologa. V neposlední řadě dostávají několikrát denně vyváženou stravu. Vyrůstají tak v dětském kolektivu a v pěkném prostředí, což je kontrast ke všemu ostatnímu co dosud poznali – válku, rozbombardované město a smrt blízkých. Charita provozuje v Čečensku a Ingušsku celkem 10 dětských center pro více jak 1000 dětí předškolního věku a dále od začátku roku 2004 Krizové a konzultační centrum a od dubna t.r. funguje vývařovna pro 1500 sociálně nejslabších obyvatel Grozného. Kromě toho SČKCH provozuje zájmové kroužky a integrovanou mateřskou školku pro nevidomé děti.

další informace: Jiří Koželouh, Nesehnutí, 723 559 495
příloha: životopis Jindřicha Štreita





Jindřich Štreit

Narozen 5. září 1946 ve Vsetíně na Valašsku. V roce 1956 se s rodiči přestěhoval do podhůří Jeseníků. Vystudoval gymnázium v Rýmařově (1960 – 1963) a Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova (1967). Ženat od roku 1971, manželka Agnes, dcera Monika.

Po absolvování univerzity začal vyučovat na Základní devítileté škole v Rýmařově, následujícího roku se stal ředitelem školy v Sovinci a později v Jiříkově. Kromě své pedagogické a fotografické činnosti se věnoval veřejně prospěšné práci. Od roku 1974 vedl galerii v Sovinci, od roku 1998 v Bruntále. Od roku 1981 úzce spolupracuje s progresivními umělci v Praze, Brně, Bratislavě a v dalších kulturních centrech České republiky i v zahraničí.

První impuls k fotografování dostal od otce. V roce 1964, v době studií, ho podnítil k fotografování profesor Jan Bukovjan. Štreit se účastnil fakultních výstav a studium zakončil první samostatnou výstavou (1967). Od roku 1972 se koncepčně věnoval zobrazování vesnického života. Soustředil se na portrét a na romskou tematiku. V letech 1974 – 1977 absolvoval Školu výtvarné fotografie, jeho závěrečnou prací byl soubor z divadelního zákulisí.

V roce 1982 se zúčastnil jako jediný fotograf nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců na tenisových kurtech v Praze, kde jeho fotografie vzbudily pozornost tajné policie. Byl vzat do vyšetřovací vazby a posléze odsouzen k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky. Důvodem stanovení trestu podle dvou paragrafů trestního zákona (hanobení republiky a jejího představitele) byla interpretace vystavených a nikdy nezveřejněných fotografií (po úřední prohlídce celého archivu fotografa). Součástí trestu bylo zabavení části negativů, pozitivů a fotoaparátu (coby nástroje trestných skutků). Jindřich Štreit měl zakázáno pokračovat v trestné činnosti fotografování a byl sledován. V dějinách fotografie je tento případ pravděpodobně unikátní.

Po propuštění z vězení nesměl Štreit učit. Nejprve pracoval jeden rok v knihovně a po uzavření soudního jednání si musel najít zaměstnání jako dispečer Státního statku Ryžoviště. Ještě intenzivněji se věnoval kulturní činnosti a fotografování. Po státním převratu v listopadu 1989 se Štreitova situace změnila. V letech 1991 – 1994 byl zaměstnancem okresního úřadu a posléze muzea v Bruntále. Od roku 1994 je samostatným fotografem. Vyučuje v Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské Univerzity v Opavě. Na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze, kde deset let externě působil na katedře fotografie, se v roce 2000 habilitoval a stal se docentem pro obor fotografie.

Od roku 1991 pracuje na dokumentární projektech ve Francii, Anglii, Rakousku, Německu, Japosnku, Číně, Maďarsku, Rusku, ale také v české republice (Ženská věznice, Břevnovský klášter, Lidé olomouckého okresu, Lidé Mikulovska, Cesta ke svobodě, Lidé Třineckých železáren, Mezi námi, Za oponou, Spolu, Cesty života, Lidé mého kraje – Bruntálsko). Na univerzitách vede několik studentských projektů (Lidé Hlučínska, Náš svět, Zlín a jeho lidé, Dobrovolně, Dětské centrum v Hranicích, Uničov).

Je rytířem DC a členem sdružení Q Brno, Spolku olomouckých výtvarníků, Aktivu volné fotografie při Pražském domě fotografie a Umělecké besedy v Praze.

DISKUSE - KOMENTÁŘE: