Nemocným krajanům v rumunském Banátu pomáhají dobrovolní zdravotníci z Prahy

3. 5. 2007 -, Econnect

Léta neléčené rány, nádory a záněty. Cesta k lékaři trvá celý den a bez úplatku si pacienta v nemocnici nikdo ani nevšimne. I tak vypadá život českých krajanů v rumunském Banátu. Pomoci alespoň v těch nejkřiklavějších případech se snaží obecně prospěšná společnost Hope and Help z Prahy, která od roku 2006 vozí do Banátu léky a zdravotní pomůcky. Její dobrovolníci ošetřují v českých vesnicích především staré lidi, protože ti mladší Banát raději opouštějí.

Rumunský Banát, to je na jedné straně romantika s hlubokými lesy, kde prý dosud žijí vlci a medvědi, s širokým tokem Dunaje pod Svatou Helenou a se starosvětskou pohostinností, která čeká na turisty v českých vesnicích Gerník, Rovensko, Bígr nebo Šumice. Ročně se sem z Česka za touto prázdninovou idylou vydávají stovky lidí. "Od té doby, co tam jezdím, často s turisty, tak vím, že každý, kdo tam přijede, se zamiluje během prvního dne, vezme ho to prostě za srdce," říká novinář a fotograf Ivo Dokoupil, který do českých vesnic v rumunském Banátu jezdí už od roku 2000. V posledních letech tu působí i jako spolupracovník humanitární organizace Člověk v tísni.

Podobné zážitky má i Michal Skribuckij ze společnosti Hope and Help, která krajanům v Banátu vozí léky a zdravotní pomůcky. "Banát je krásný kraj, hodně drsný kraj. Je to vlastně kraj našich babiček z doby Boženy Němcové. Tam se skutečně čas zastavil někdy před dvěma sty lety. Neříkám mentalitou, vůbec ne, nechci ty lidi urážet. Jsou moderní, dnes už mají televize, satelity, všechno. Ale stylem života, architekturou a vším ostatním je to tam jakoby o sto šedesát, o dvě stě let zpátky. A to je na tom krásné, ti lidé si zachovávají jak svou moderní tvář, v jejich duši je ale pořád ta krásná, stará česká krajina, byť přenesená o dvanáct set kilometrů jinam."

Češi v Banátu, ačkoliv tam jejich předkové přicházeli před půl druhým stoletím, jsou podle Michala Skribuckého daleko větší vlastenci nežli lidé v dnešním Česku. "Tam nemůžete říct, že je to Rumun. To je opravdu Čech. Oni mluví česky, myslí česky, zpívají česky a dokonce i pijou česky."

Každodenní život v českých vesnicích na jižních výběžcích Karpat však příliš idylický není. Vypráví o tom i paní Dlouhá z Rovenska. Třeba sníh tam dokáže vesnici v horách odříznout i na celé měsíce: "Musíme mít to naše dřevo, nosíme si je, na celou zimu máme zásoby. Někdy přijde zima v listopadu a někdy ne. Napřed jsme si chodili nakupovat dolů, všechno nosili na zádech. Můj syn dělal školu až v Berzasce, chodili jsme pěšky s ruksakem na zádech. Jednou za čtrnáct dní nebo za měsíc přišel domů. Já jsem tam chodila vždycky ho vyprat."

Češi v Banátu se věnují hlavně zemědělství. Jejich předkové tu vymýtili lesy, obdělali pole a postavili chalupy, které se vlastně ani po stu letech příliš nezměnily. Jen na střechách přibyly televizní antény. I práce na poli je tu stejně těžká jako v minulosti. Oře se tu s koňmi a obilí se dosud kosí ručně. Tvrdá práce se na vesničanech také podepisuje. "Tam skutečně nepoznáte, jestli babičce je sedmdesát nebo čtyřicet let. Jednou jsme tam seděli, byl tam takový človíček, říkám mu, jak se máte? A pak jsem zjistil, že je mladší než já! Takže u těch lidí se věk opravdu nedá identifikovat. Ti lidi tam opravdu hodně dřou. Je to strašně těžká práce a dodneška se tam uznává, že kráva je všechno, pokud jde o majetek. Opravdu jsou tam lidi, kteří chodí hodně nemocní na pastvu s krávou jenom proto, aby se kráva napásla. I ti místní doktoři... Tam spíš seženete zvěrolékaře, než byste sehnali doktora pro člověka nebo pro dítě," tvrdí Michal Skribuckij.

A právě ve zdravotní péči o krajany vidí největší nedostatky: "Zdravotnictví v Rumunsku, ač tedy vstoupilo do Evropské unie, to je válečná medicína. Tam se skutečně musejí v mrazu, v dešti, ve slotě dostat nějakých dvě stě kilometrů k doktorovi. On jim předepíše recept, ale ten recept si můžou vyzvednout až druhý den, čili oni tam někde u toho doktora musejí přežít dva dny. A navíc tam neexistuje něco jako lidský přístup doktorů k lidem. Tam je skutečně za prase možné všechno, ale bez prasete vás tam nechají chcípnout na ulici. To myslím opravdu velmi vážně."

V českých vesnicích v Banátu nepůsobí v současné době jediný doktor, nefunguje tu systém zdravotní péče, nelze tu získat léky. A právě to se snaží odstranit obecně prospěšná společnost Hope and Help, tedy Naděje a pomoc. Jako dobrovolní zdravotníci vyjeli její členové do Rumunska poprvé v prosinci roku 2005, samotná společnost byla založena o půl roku později. Díky spolupráci s Člověkem v tísni a dalšími humanitárními organizacemi i s řadou sponzorů vozí od té doby do Banátu léky, zdravotní a protetické pomůcky. Do konce roku 2006 jich sem dopravila za téměř tři sta tisíc korun.

"My se samozřejmě snažíme spolupracovat s rumunskými doktory, není to ale zadarmo. Je to za nějaké výměnné akce, my se jim snažíme dodávat léky i pro jejich klienty za to, aby se starali i o naše enklávy. Z 99 procent jsme ale odkázaní na dobrovolníky, které jsme si v těch vesnicích vytipovali, kteří za nás s trochou nadsázky plní službu zdravotní sestry nebo člověka, který ví, jaké léky má komu dát."

Lékaři a zdravotníci z Hope and Help pacienty i na místě ošetřují. A taková pomoc je skutečně potřeba, protože průměrný věk krajanů v Banátu je 50 let. Víc jak 60 procent obyvatel českých vesnic jsou ovdovělé ženy starší 65 let, které celý život těžce pracovaly v zemědělství. Spoléhají se na rady svých sousedů, protože lékařská péče je pro ně prakticky nedostupná. Zdravotníci se tak například setkali s tím, že pacient s žaludečními vředy polykal denně nitroglycerín, který byl prošlý už před dvaceti lety.

"Pro tu záchranu se snažíme udělat cokoliv. Snažili jsme se spojit s naší vládou, s ministerstvem zahraničí, které má na starosti krajanské spolky. Tam nám bylo řečeno, že kdybychom tam chtěli poslat divadlo, tak na to peníze mají, ale když tam chceme provádět zdravotní péči nebo dejme tomu pomáhat lidem, aby tam zůstávali žít, tak na to peníze nemají. Myslím, že je nesmysl hrát divadlo lidem, kteří mají úplně jiné starosti," stěžuje si Michal Skributskij.

Životní podmínky v Banátu jsou podle něj tak tvrdé, že se ani nelze divit, že se české vesnice vylidňují. Mladší lidé odcházejí hromadně za prací do Česka: "Jezdí tam hodně náborářů z různých firem, kteří se snaží dostat bez jakýchkoli skrupulí levnou pracovní sílu, Čecha, který je schopen za pár korun dělat těžkou práci. Tam opravdu zůstávají jen takoví ti skalní, kteří jsou skutečně vychovávaní k životu v zemědělství. Jinak se většina mladých snaží odcházet do Čech za lepší prací, za lepším životem. Pokud se těm lidem nebude pomáhat a nebude se tam dodávat, o což se dnes snaží Člověk v tísni, který se tam pokouší dostat firmy, které tam vyrábějí svoje výrobky, a snaží se, aby tam ti lidé zůstávali, tak je to skutečně otázka pár let. Mladí, jak se jim tam narodí děti, se snaží odtud zmizet. Každý chce pro ty děti udělat to nejlepší, takže se snaží odejít."

DISKUSE - KOMENTÁŘE: