Vzpomínka na Ivana Dejmala

14. 2. 2008 - Jindřich Petrlík, Arnika

-Foto Martin Mach-

Zpráva o smrti Ivana Dejmala mne nepříjemně překvapila a, přestože jsme se v posledních letech nevídali moc často, mám pocit ztráty velmi blízkého člověka na tomto světě. Snad i proto, že jsme měli společný kraj, odkud pocházíme, České středohoří, který podobně ovlivnil naše směřování k ochraně životního prostředí. Kraj plný kontrastů s krajinou jedinečné, neopakovatelné krásy na straně jedné a s krajinou zničenou do morku kostí na straně druhé. Byla to i krajina Sudet, ve kterých žije tolik lidí, jejichž rodiny zde nemají hluboko zapuštěné kořeny, až to bije do očí. Člověka se tak velká devastace území a devastace vazeb lidí ke krajině prostě nemůže nedotknout.

Poznal jsem Ivana Dejmala prostřednictvím ekologických dýchánků pořádaných v jeho bytě na sklonku osmdesátých let, v době, kdy se na nich scházeli lidé z ekologické sekce Charty 77, ale zároveň lidé, kterým prostě nestačilo uklízení papírů v lese a kteří chtěli bránit devastaci naší krajiny komunistickými velkostavbami. Ostatně tytéž lidi mohl člověk potkávat v té době na pravidelných demonstracích ve Stromovce, proti výstavbě magistrály tímto jedinečným pražským parkem. Jen na okraj: Všimněme si, že parku hrozí něco podobného v jiných barvách po dvaceti letech znovu. I takovéhoto opakovaní historie v různých kauzách si Ivan Dejmal všímal a zastával k nim stejné a opodstatněné postoje, ať už to bylo za komunistů anebo po roce 1989. Na druhé straně, když zjistil, že jeho názor není úplně opodstatněný, nebál se ho změnit a dokázal to udělat bez ztráty tváře. A to vyžaduje osobní odvahu.

Z jeho činnosti na postu ministra životního prostředí ve vládě Petra Pitharta v letech 1991 – 92 žijeme dodnes. Zákon o ochraně přírody a krajiny, jím tolik milované, je stále naprostým základem naší ekologické legislativy. Na jeho vzniku měl lví podíl. Krajině se věnoval v konkrétních případech územních plánů, na nichž pracoval poté, kdy už nebyl ministrem. Spolupracoval jsem s ním při tvorbě studie zaměřené na vesecké údolí u Liberce, kde byla plánovaná výstavba přehrady. Společně s Ing. arch. Ivanem Plickou navrhli studii, o kterou jsme v té době ještě v Dětech Země opřeli kampaň na záchranu tohoto údolí a přišli s konkrétním návrhem alternativy k plánované přehradě. Myslím, že je řada podobných míst v České republice, která Ivanu Dejmalovi vděčí za ochranu své „tváře země“. Takto konkrétně přispíval k utváření „Tváře naší země – krajině domova“, jak se jmenovala konference jím pořádaná.

V osobě Ivana Dejmala odešel nejen významný ekolog a politik, ale především čestný člověk a velká osobnost. Neznám nikoho dalšího, koho by tak vysoká politická funkce, jakou nepochybně post ministra životního prostředí je, lidsky v podstatě nezměnila. V době, kdy byl ministrem, nepřistupoval k lidem z nějakého nadřazeného postavení. Při rozhovoru s ním v té době jste měli dojem, že mluvíte se sobě rovným a to je při diskusi nesmírně důležité. Po skončení jeho funkčního období jako ministra v Ivanu Dejmalovi nezůstala touha po moci a lítost nad její ztrátou. V podstatě druhý den po skončení na ministerském postu neměl problém se vrátit s ekologickými aktivisty na ulici a demonstrovat proti výstavbě Gabčíkova.

Ivan Dejmal bude scházet v českém ekologickém hnutí, v české politice, české krajině. Jeho nejbližším vyjadřuji jménem svým i Arniky touto cestou upřímnou soustrast. Čest jeho památce.