Evropské sociální fórum: tímto způsobem lze zvítězit
21. 10. 2004 Susan George [Guardian] -
Když jsem ve středu ráno přijela do Británie, všechny noviny naříkaly nad špatným stavem britského penzijního systému. Někdy navečer jsem zjistila, že většina Britů vůbec netuší, že se v Londýně koná třetí Evropské sociální fórum (ESF), na kterém se sešly desetitisíce intelektuálů a aktivistů z celé Evropy a dalších kontinentů. Tato dvě zjištění mají leccos společného. Neoliberalismus, který v Británii začala oficiálně propagovat Margaret Thatcherová, je pořád živý a dělá dál svojí špinavou práci. Jak se ukázalo ve středečních novinách, pořád má sklony ničit těžce vydobytá práva – pardon, „privilegia“. Bohužel se zdá se, že mnoho lidí to bere jako samozřejmost a veškerý odpor považují za marný.
Když byla v brazilském Porto Alegre v roce 2000 poprvé zahájena tradice sociálních fór, měla to být původně protiváha neoliberálnímu festivalu, Světovému ekonomickému fóru v Davosu. Myšlenka byla plodná a náležitě se šířila dál prostřednictvím podobných setkání v různých městech, regionech a kontinentech. Postupně začalo docházet k tomu, že tlupa z Davosu začínala být zapomenuta, někdy dokonce úplně ignorována jako bezvýznamná, těmi, kteří tvrdili, že „jiný svět je možný“.
Avšak lidé motající se kolem Davosu a jejich instituce nezmizely. Jejich ideologie, peníze a zákony stále ovládají svět a dokonce ještě zvětšují sociální nerovnosti, ničí demokracii a vedou nás všechny směrem k planetárnímu kolapsu. „Globalizace“, slovo, které mělo navodit falešnou naději integrovaného a propojeného světa, ve skutečnosti znamenalo pravý opak: odmítnutí a vyhnání stovek miliónů těch, kteří přispívají málo nebo vůbec k produkci a konzumu, a proto je kapitalismus 21. století považuje za neužitečné.
Účastnící ESF jsou v naprosté opozici vůči davoskému názoru na „globalizaci“. Výzva, které čelí, je velice vážná. Zaslouží si co nejlepší strategické myšlení, aby bylo možné se efektivně zmobilizovat proti mocným protivníkům, upravit současné rozložení sil a v konečném důsledku, ano, změnit svět.
Dosud sociální fóra naplňovala smysl svojí existence tím, že zajistila prostor pro diskusi a konfrontaci názorů; podporovala občanské hnutí kvalitní analýzou a přicházela s mnoha dobrými konkrétními návrhy. Bez prvního ESF (Florencie, listopad 2002) a Světového sociálního fóra v Porto Alegre o dva měsíce později, by se nikdy neuskutečnila úžasná, bezprecedentní a masová mobilizace proti Bushově a Blairově válce proti Iráku. Přestože hnutí nedokázalo zastavit válku (nutno dodat, že nic by jí nezabránilo), označily jej New York Times jako „druhou supervelmoc“. To je celkem slušný výkon na hnutí trvající stěží pět let, pokud za jeho počátek budeme počítat protesty v Seattlu v listopadu 1999.
Nyní potřebujeme stejné nadšení a odhodlanost pro boj s tím, co na rozdíl od akcí proti válce v Iráku, můžeme vyhrát. Každý účastník či účastnice má svůj vlastní seznam; ten můj zahrnuje mezinárodní daňový systém a redistribuci, zrušení dluhu třetího světa; odmítnutí geneticky modifikovaných organismů; a obranu veřejných služeb, zdraví a vzdělání před spáry Světové obchodní organizace. Seznam je dlouhý, avšak lze ho uskutečnit.
Světové sociální fórum v Porto Alegre v roce 2005 udělá krok správným směrem tím, že odstraní plenární systém významných osobností a bude se koncentrovat výhradně na semináře a workshopy. Smyslem sociálního fóra by měla být identifikace nejrůznějších skupin, které na různých místech planety pracují na podobných tématech a uskutečnění kontaktu mezi nimi ještě před zahájením konference, aby se tak mohly domluvit na společné agendě a po příjezdu mohly rovnou začít pracovat. Tohle je způsob, jak zvítězit.
Lidé z celého světa byli pozváni do Londýna, avšak měli bychom mít na paměti, že se jedná především o Evropské sociální fórum a že Evropa má nyní dost svých vlastních problémů. Kolik Evropanů, včetně těch, kteří se zúčastnili ESF, vůbec slyšelo o Bolkesteinově nařízení, což je problematický návrh EU, který zahrnuje celou škálu nových právních konceptů jako „země původu“? To znamená, že firmě zajišťující jakýkoliv servis stačí pouze založit svoje hlavní sídlo v jedné ze 25 zemí EU – řekněme ve Slovinsku – a slovinské zákony týkající se sociálních a pracovních záležitostí se budou uplatňovat na aktivity společnosti ve všech zemích EU. „Hostitelská“ země už nebude mít vůbec právo vědět, čím se firmy zabývají na jejich teritoriu – zodpovědnost za zjištění bude výhradně na slovinské straně a tyto firmy mohou také „importovat“ pracovní síly odkudkoliv, pokud mají trvalý pobyt, uhodli jste, ve Slovinsku.
Jsem přesvědčená Evropanka, avšak nemohu hlasovat pro tento návrh, který staví na piedestal soutěž volného trhu jako těžiště evropské identity, opomíjí veškeré zmínky o solidaritě a spolupráci a činí všechna svá opatření nevratná po dekády.
Komisaři obchodu EU naprosto podporují WTO, včetně servisních dohod (Gats), které v konečném důsledku mění všechny lidské potřeby a aktivity na obchodní položky. Obávám se, že se účastníci ESF o těchto skandálních záležitostech moc nedozví – které jsou navíc úmyslně komplikované úřady, aby tak zkomplikovaly možnou opozici – a většina z nich opustí Londýn bez výzbroje na boj proti tomu, kvůli čemu sem dorazili.
Potřebujeme proto brát vážně písmeno „E“ v ESF, zlepšit naše spojenectví a stanovit způsoby, jak se spojit dohromady. Zatímco Jih prošel dekádami „strukturálních úprav“, které jsou spíše známé jako redukce a zničení všech sociálních služeb, většina obyvatelů severní polokoule sotva začíná chápat, že neoliberální politika se týká také jich. Útok proti evropským občanům, proti státním sociálním službám, dokonce i proti sociální soudržnosti, se už dostal daleko. Všechno, co lidé získali bojem za uplynulých 100 let, je více než kdy jindy v ohrožení. ESF si nemůže dovolit příliš otálet.
Neoliberální ideály zdůrazňují osobní zodpovědnost, svobodu obchodu a tržní řešení; tvrdí, že soukromé je vždy lepší než veřejné, že lidé „dostanou to, co si zaslouží“. My navrhujeme místo nadvlády zákonů spíše držet na uzdě nenasytnou dravost nadnárodních korporací a finančních trhů; sociální solidaritu s chudými a slabými, ať už žijí kdekoliv; a účastnickou demokracii jako prostředek obrany a zlepšení „modelu sociální společnosti“.
Na ESF, jako každém jiném sociálním fóru, bychom měli potlačit rituální, neustále se opakující stížnosti na zkaženost světa a spíše se věnovat rozvážné analýze establishmentu, stanovit jeho strategické slabosti a společně rozhodnout, jak zatlačit naše neoliberální protivníky zpět, dokud nespadnou přes okraj politického útesu.
Susan George je vědecká pracovnice a publicistka a pracuje jako ředitelka v Transnational Institut (pro Econnect přeložil Tomáš Tetiva)
Susan George
|