Afghánistán: vítězi jsou váleční diktátoři, ne ženy

„Bylo to překrásné, celý příběh to však není,“ komentuje politické téma žen v Afghánistánu v podání manželů Bushových Natasha Walter v listu Guardian. „Nasloucháme-li totiž tomu, co říkají samotné afghánské ženy, nahlédneme do temnější reality, než je ta, kterou nám chtějí předvést politici v USA.“

Přes svůj tehdejší nesouhlas s válkou v Afghánistánu však Walter uznává, že odstranění Talibanu zlepšilo život mnoha afghánských žen: mnoho dívek může chodit do škol, mnoho žen do práce. Ženská kandidátka v prezidentských volbách Massouda Jalal mohla hovořit svobodně o budování společnosti, v níž by měly ženy stejná práva. 40 procent z registrovaných voličů pak byly ženy.

Jenže američtí vojáci do Afghánistánu nešli bránit práva žen, i když právě tenhle obrázek nám politici chtějí prodat, píše autorka a dodává: „Když jsem před několika lety Afghánistán navštívila, byla jsem zaskočena zlostí proti starým velitelům mudžahedínů a tím, jak vášnivě se lidé, zejména ženy, těšili na to, až budou stát tváří v tvář spravedlnosti.“

Místo toho však byla jejich moc posílena důvěrou Spojených států, které je považují za spojence proti Talibanu a proti al-Kajdě. To neděsí jen západní pozorovatele s přístupem ke zprávám Amnesty International, ale především obyčejné ženy, které byly – a stále jsou – oběťmi jejich zločinů.

„Lidé, kteří by měli být souzeni za své zločiny, jsou stále v klíčových postech ve vládě, takže mluvit v takovéto situaci o demokracii a ženských právech, je marné,“ cituje autorka článku slova Sahar Saby, mluvčí sekulární organizace Revoluční asociace žen Afghánistánu, která stále ještě nemůže působit veřejně.

Je dobře známo, že mnozí afgánští diktátoři, muži jako Rašíd Dostum či Atta Mohammed, mají tytéž postoje k ženám jako Taliban. Co to znamená, popisuje zpráva organizace Human Rights Watch nazvaný Mezi nadějí a strachem - tito muži útočí na ženy, které se jakkoli účastní politického života. Dokonce i v Kábulu, který je nejbezpečnějším a nejotevřenějším místem země, říká aktivistka jedné ženské organizace: „Dokonce i samotné vejití do této kanceláře je samo o sobě ohromný risk.“

Kábulská žena, která přišla do severní provincie vyšetřit, proč místní vůdce donutil tamní aktivistky zavřít ženské centrum, čelila výhružkám smrti a byla donucena region opustit. Mnoho z žen, které s pracovníky Human Rights Watch hovořily, patřily mezi ty, které se účastnily veřejného života, avšak ze strachu a zoufalství se z něj raději stáhly.

Snad nejsmutnější ze všech smutných příběhů, které zpráva obsahuje, je potom příběh ženské organizace, která se snažila, navzdory silnému nesouhlasu mullahů, pokračovat ve svém projektu v regionu Panšír. Organizace dlouho vzdorovala i výhrůžkám ozbrojených militantů… nakonec však podlehla.

Autorka článku v listu Guardian v souvislosti s volbami poukazuje též na fakt, že mnoho žen sice obdrželo lístky, bylo však svými rodinami donuceno k volbám nejít.

Hlasy žen, které jsou z Afghánistánu stále ještě slyšet, volají, píše Walter, po zásadnějším financování rozvoje země a odzbrojovacích iniciativách, stejně jako po rozšíření mírových sil podporovaných Spojenými národy.

Politici na Západě se však rozhodli použít téma žen v Afgánistánu spíše jako předvolební produkt a jako záminku k dalším militaristickým avantýrám.

„Politici na Západu nadšeně používají rétoriku o ženských právech jako ospravedlnění pro svou politiku a odmítají naslouchat ženám, které říkají, že ta politika nefunguje,“ uzavírá autorka.

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

	2. 11. 2004	Tomu článku moc nerozumím.Bertram
	5. 11. 2004	abstergo