Za velrybami na mexické pobřeží

Dalekohled patří k mému rannímu šálku čaje stejně neodmyslitelně jako dvě kostky cukru. V létě s jeho pomocí vyhledávám v okolní vegetaci brčálově zelené, čerstvě vylíhnuté leguány, v zimě se pak těším na ptačí migranty ze severu.

Plachtící fregatky a pelikáni hnědí jsou k vidění celoročně, stejně jako křiklavá hejna papoušků Aratinga a desítky dalších druhů rezidentní fauny. Často si na balkóně připadám jako na safari.

Každý rok v listopadu se má pozornost stále více zaměřuje na mořskou hladinu. Mé pátrání by se mohlo zdát pošetilým; vždyť vodní pláň přede mnou téměř nemá konce. Tvor, kterého vyhlížím, však není žádným trpaslíkem. A tak v ranním oparu vytrvale hledám nad klidnou hladinou oblak páry, který se na okamžik vznese nad černou křivku mohutného hřbetu, a než vítr vymaže jeho stopy, oznámí, že právě začíná letošní migrace keporkaků.

Keporkak v superlativech

Keporkak, jeden z největších tvorů obývajících naši planetu, si zaslouží řadu superlativů. I jeho vědecké jméno začíná zcela neskromně - předponou mega. Do češtiny by se dalo přeložit jako Velká křídla Nové Anglie (Megaptera novaeangliae). Název souvisí s dlouhými prsními ploutvemi těchto velryb a také místem, kde byl tento druh poprvé vědecky popsán.

Přestože je keporkak se svými patnácti metry délky skutečný kolos, náš obdiv si zaslouží nejen kvůli velikosti. Pod vodou se dokáže dorozumívat na desítky, možná i stovky kilometrů, vyvinul si složité a efektivní techniky sběru potravy a každoročně podniká pouti, jejichž délka se měří na tisíce kilometrů.

Světová populace keporkaků je rozdělena do několika skupin. Každá z nich sice obývá rozdílnou oblast a vzájemně se mezi sebou téměř nemísí, ale všechny mají naprosto stejný roční plán. Letní měsíce tráví ve studených vodách světových oceánů, kde se vytrvale živí. Na konci léta pak započnou dlouhou cestu do teplejších tropických a subtropických vod, kde se shromažďují v několika vybraných lokalitách, aby počali nebo přivedli na svět své potomky.

Velryby, které každou zimu navštěvují západní pobřeží Mexika, připlouvají ze severní Kalifornie a Oregonu, a některé možná i z kanadské Britské Kolumbie. Část z nich stráví zimu ve vodách Cortésova moře a několik set jich od nepaměti navštěvuje zátoku Banderas. Dnes jsou tyto velryby oprávněně jedním z největších lákadel místního turistického průmyslu.

40 tun ve vzduchu

Není divu, je na co se dívat. Návštěvníci mohou během expedic za velrybami pozorovat samice s čerstvě narozenými mláďaty, nebo velryby pěnící mořskou hladinu údery mohutných ocasních ploutví. Při troše štěstí lze z blízkosti pozorovat souboje dospělých samců, jejichž rozměry činí z této podívané nezapomenutelný zážitek.

Snem každého návštěvníka je pak na vlastní oči spatřit a případně vyfotografovat pověstný výskok. Ten však naprostou většinu pozorovatelů překvapí jako blesk z čistého nebe. Několik málo vteřin před ním velryba v širokém oblouku vypne hřbet a v elegantní křivce nabídne pohled na impozantní, pět metrů širokou ocasní ploutev. Vzápětí zmizí, jako by nenávratně, v hlubinách.

Spouště fotoaparátů cvaknou a vzrušené komentáře pomalu odezní. Pak náhle, ve chvíli, kdy už nikdo žádné divadlo neočekává, v těsné blízkosti lodi vyrazí z vody 40 tun těžké tělo, dvakrát tak dlouhé jako loď, na níž sedíte. Na vteřinu či dvě se vám nabídne pohled na živého obra letícího vzduchem. Potoky slané vody stékají po jeho těle.

Představení vyslanců zátoky Banderas

Vzápětí velryba rozrazí vlny ohlušujícím dopadem umocněným rozmachem obrovských prsních ploutví. Tisíce litrů pěny se vznesou nad hladinou v závěrečném gejzíru a v následujícím kolapsu pohřbí finále tohoto nevšedního okamžiku. Spoušť obvykle nikdo nestiskne, ale nikdo z přítomných na pohled na letícího keporkaka nikdy nezapomene.

V každodenním životě většiny obyvatel planety dnes chybí kontakt s divokou přírodou. Ať už si tento fakt uvědomujeme nebo ne, přírodní prostředí nám chybí. Každoročně hovořím s desítkami lidí, kteří cestovali tisíce kilometrů za svým prvním setkáním s velrybami, a nikdy jsem neslyšel, že by byli zklamaní.

Keporkaci jsou jistě nejúspěšnějšími vyslanci zátoky Banderas. Doufejme jen, že jimi zůstanou.