Kdo vládne Internetu ?
2. 8. 2000 -, Marek Tichý, Econnect
Spolu se zvyšujícím se vlivem Internetu na fungování společnosti vyplouvají postupně na povrch závažné problémy netechnického rázu. Všichni, kdo mají s Internetem co do činění, hlavně však ti, jimž leží na srdci jeho budoucnost, jsou tak stavěni před zcela nové otázky, na které není snadná odpověď. Jako jedna z nejsložitějších se v posledních letech ukazuje problematika přidělování a správy doménových jmen. V této souvislosti dojde v brzké budoucnosti (pravděpodobně koncem září roku 2000) k pozoruhodné události - k prvním oficiálním internetovým volbám s celosvětovou voličskou základnou.
Modem mám, chci jména a čísla
Kořeny problému sahají k samotné podstatě fungování Internetu, který je celosvětovou sítí vzájemně propojených počítačů a malých lokálních sítí. Každý významnější počítač v této síti má jedinečné číslo, tzv. IP adresu. Podobně, jako telefonní stanice v telefonní síti mají svá čísla, která slouží především k tomu, abychom se mohli s někým spojit a začít komunikovat, jsou za stejným účelem očíslovány také počítače. Aby si ale uživatelé nemuseli tato často až dvanáctimístná čísla pamatovat, existuje nadstavba, technologie zvaná DNS (Domain Name System), která umožňuje navíc přiřazovat počítačům snadno čitelná a zapamatovatelná symbolická jména, například www.jizdnirady.cz. Technicky funguje tento unikátní systém jako celosvětová distribuovaná databáze bez větších potíží, každodenně jsou velkou rychlostí vyřizovány milióny dotazů typu “jakou adresu má počítač známý pod jménem www.yahoo.com ?” . Organizačně je systém členěn hierarchicky - pomocí takzvaných “domén”, neboli “okruhů působnosti”. Domény jsou zřetelné z tečkové konvence zápisu jména počítače. Každý majitel počítače s nějakou IP adresou (otázku, jak ji získal, ponechme zatím stranou, i když je v této souvislosti také velmi relevantní) se za předpokladu dodržení určitých všeobecně uznávaných konvencí může s jistou mírou svobody rozhodnout, jaké jméno svému počítači přiřadí. Mám-li kamaráda, který vlastní počítač se jménem www.kamarad.net, vlastní s největší pravděpodobností též doménu kamarad.net a v důsledku doménového principu všechna jména typu alice.kamarad.net, viktor.kamarad.net spadají do jeho “okruhu působnosti”. To znamená, že on může na základě jím definovaných pravidel hry rozhodovat o tom, komu jméno tohoto typu přiřadí a také by měl zajistit, aby vše fungovalo správně technicky. Totéž se odehrává o úroveň výše, například s doménovým jménem mojedomena.cz. Zde se musíme obrátit na někoho, jehož okruhem působnosti je celý prostor před .cz. V tomto případě je to v současné době organizace Network Information Centre for the Czech Republic, CZ.NIC z.s.p.o.
Každá taková hierarchie má samozřejmě svůj vrchol a tak zákonitě vyvstává otázka, kdo na něm stojí, jakým způsobem a podle jakých pravidel rozhoduje o “svých podřízených”. Konkrétně musí být někdo, kdo rozhoduje o tom, které “generické“ domény (jako .com, .org .net, .cz) budou existovat, kdo se bude starat o technické řešení (tzv. kořenové jmenné servery) a kdo bude přidělovat a registrovat jména pod těmito doménami. Pravděpodobně nikoho příliš nepřekvapí, že právě tato problematika je již nějakou dobu předmětem velkých sporů a vášnivých debat.
Taková malá privatizace
Především je nutné zdůraznit, že ačkoliv celý systém existuje a funguje již řadu let, naléhavost jeho řešení se objevila až v posledních letech, v souvislosti s komercionalizací a také internacionalizací Internetu. Ukázalo se totiž, že trumfy v rukou drží vláda USA, konkrétně pak jí pověřená akademická organizace IANA (Internet Assigned Numbers Authority) při jihokalifornské univerzitě USC. Tato skupina odborníků byla vládou USA placena a také byla podřízena jejímu strategickému a koncepčnímu rozhodování. Dalším hráčem je zde organizace Network Solutions (NSI), která opět na základě pověření vlády USA a kontraktu s ní spravuje domény .com, .net a .org.
Sama organizace IANA si ale uvědomila, že tento způsob rozhodování o celosvětově se rozšiřující síti není optimální a proto vyzvala vládu USA, aby předala tuto pravomoc do rukou někoho jiného. Vláda USA se zachovala celkem rozumně a ve dvou kolech, které provázely tzv. green paper a posléze více realitu odrážející white paper vyhlásila svou otevřenost k nalezení všeobecného konsensu internetové veřejnosti a především snahu zbavit se své dosavadní role na tomto poli. V říjnu roku 1998 bylo rozhodnuto o potřebě založení nové nevýdělečné komerční organizace ICANN (Internet Corporation for Assigned Names and Numbers). Podíváme-li se na celou věc kritickým pohledem, vláda USA vlastně správu Internetu zprivatizovala. Legitimnost tohoto kroku v okamžiku, kdy je jasné, že rozhodování o budoucnosti Internetu musí být jednoznačně v rukou všech lidí této planety, je dodnes zpochybňována.
Na založení ICANNu se významnou měrou podílel John Postel, dlouholetý administrátor kořenových serverů, člen IANA. John Postel byl velmi respektovanou osobností. Pro vznikající ICANN sepsal interní směrnice a vytipoval členy správní rady. Zemřel krátce poté, co ICANN začal skutečně fungovat.
Za co se chytá Internet
Mezi odpovědnosti, které na sebe ICANN zaštítěný vládou USA převzal, patří především podchycení následujících okruhů problémů zcela základního charakteru:
- Vývoj a administrace IP protokolu – bez jednotného standardu, který říká, jak spolu počítače mají komunikovat, se Internet neobejde. Standardy se v čase vyvíjejí a je zapotřebí je schvalovat a koordinovat.
- Přidělování IP adres – jak již bylo řečeno, každý počítač má v rámci sítě jedinečné číslo neboli IP adresu, kterou mu někdo musí přidělit, aby nedocházelo k vzájemným konfliktům.
- Správa kořenových jmenných serverů – to jsou počítače, které tvoří vrchol hierarchie DNS systému a tím pádem představují centrální strategické a zranitelné místo celého Internetu. Kritika ICANNu v tomto bodě se týká podezření, že ICANN se tímto způsobem snaží stát se vlastníkem klíčového bodu Internetu a z této pozice obhajovat svoji existenci, rozhodovat o infrastruktuře Internetu. Je velká pravděpodobnost, že v takovém případě by ICANN podlehl především tlakům týkajícím se ochrany obchodních známek a celý Internet bude řízen hlavně komerčními zájmy
- Administrace DNS – rozhodování o vzniku nových generických domén, tvorba pravidel pro přidělování doménových jmen. Je třeba řešit problém tzv. „cybersquatingu“, tedy případů, kdy si někdo registruje doménové jméno podle nějaké známé obchodní známky za účelem pozdějšího prodeje jejímu vlastníkovi.
Z tohoto krátkého přehledu je vidět, že ICANN ve svém monopolním postavení drží v rukou strategické nástroje pro ovládnutí celého globálního Internetu. Pro budoucnost Internetu není v současné době asi nic důležitějšího, než způsob, jakým se ICANN rozhodne k těmto problémům přistupovat.
Samozvaná samovláda
Z iniciativy Johna Postela vznikla prozatímní správní rada ICANNu v čele s předsedkyní Ester Dysonovou, známou spisovatelkou a členkou mnoha správních rad. Krátce po Postelově smrti na podzim roku 1998 vydal ICANN prohlášení, ve kterém se označil za nástupce organizace IANA. Prozatímní rada původně plánovaná zhruba na jednoroční období ovšem funguje dodnes. Dosud take není doplněna o 9 členů, kteří mají vzejít z řad široké veřejnosti a budou voleni ve zmíněných celosvětových volbách. Činnost ICANNu se tedy nikdy nepodařilo v očích veřejnosti dostatečně legitimizovat. Přesto ICANN původně založený jako organizace, jejímž primárním úkolem je technická administrace DNS, již provedl téměř na vlastní pěst několik velmi podstatných kroků. Je to například rozhodnutí o poplatku 1$ za každou registrovanou doménu jakožto způsob financování vlastní činnosti, přijetí doporučení organizace WIPO (World Intelectual Property Organization) týkajícího se řešení problému vztahu ochranné známky a doménového jména nebo prozatímní snížení počtu veřejně volených členů správní rady z 9 na 5 s poukazem na “experimentální charakter” celosvětových voleb.
Elektronická demokracie
Je skutečně pravda, že volby v tohoto typu jsou světovým unikátem a určitým experimentem s nepředvídatelným výsledkem. Na druhou stranu stejný charakter má i drtivá většina ostatních úkolů, kterých se ICANN musí zhostit. Význam voleb by měl spočívat v tom, že ve správní radě ICANNu získají zastoupení běžní uživatelé Internetu. Signifikantní v této souvislosti je, že se ICANN nejprve pokoušel tyto volby vůbec nevyhlašovat a teprve pod tlakem kritiků se nechal přesvědčit k zúžené pětičlenné variantě.
Právo volit získá každý, kdo navštíví stránku http://www.icann.org, zaregistruje se a uvede svou skutečnou adresu bydliště. Voličská základna je rozdělena na 5 regionů, každý region volí svého kandidáta. Kandidáti do správní rady jsou jmenováni jednak oficiálním nominačním výborem, jednak se mohou nominovat sami. Navrhovaná pravidla pro druhý způsob nominace jsou ale ve své současné podobě tak přísná (např. nominace je potvrzena 10% hlasů voličů svého regionu), že vzhledem ke krátkému času na předvolební kampaň a především nemožnosti přímo oslovit voliče, jejichž identita není nikde zveřejněna, bude velmi těžké se tímto způsobem do rady prosadit. Mnoho potenciálních voličů také odmítá zúčastnit se voleb s poukazem na to, že nechtějí svou registrací potvrzovat legitimitu ICANNu, kterou zásadně odmítají.
Potřebujeme ICANN ?
Pokud má ICANN dále plnit svou úlohu a naplnit vizi zesnulého Johna Postela o skutečně demokratickém rozhodování o problémech provázejících fenomén Internetu, musí se stát transparentnějším a snažit se více než dosud vyjít vstříc hlasům nevládních neziskových organizací jako například CDT (Center for Democracy And Technology) nebo CPSR (Computer Profesionals for Social Responsibility). Ty doporučují ICANNu především doplnit co nejdříve celou správní radu, a to tak, aby komerční sektor neměl většinové zastoupení jako dosud. Podstatné také je, aby rada přesně vyčlenila meze svých pravomocí a nesnažila se zasahovat do oblastí, které jí nepřísluší. Vývoj Internetu dosud provázela unikátní spontánnost a ad-hoc způsob řešení problémů na základě všeobecného konsensu. Není tudíž vůbec jasné, zda si běžní uživatelé Internetu opravdu přejí, aby jejich médiu někdo tímto způsobem vládl. Jasné naopak je, že centralizace rozhodovacích pravomocí v jedné privátní organizaci, která má navíc potíže s vlastním financováním, nesmírně zlehčuje možnosti lobbyingu těm, kteří by rádi viděli Internet svázaný pravidly komerčního využívání.