Rub a líc pomoci Africe

10. 6. 2002 - Radka Průšová, Infoservis

USAID, Charitas, Menschen für Menschen, Adra, Helvata, Červený kříž, OSN, EU… Auta s jejich logy potkáte na mnoha afrických cestách. Přišli sem, aby pomohli Afričanům od hladu, nemocí, negramotnosti, aby jim zajistili pitnou vodu, naučili je lépe využívat svou půdu … dali jim naději na lepší život.

Africe, po léta ovládané kolonizačními mocnostmi, se od šedesátých let zrychlil tep. Vytoužená svoboda přinesla Afričanům euforii, ale i mnoho problémů, spory a války, které vyústily v chudobu a časté hladomory. Bez cizí pomoci by se tehdy, stejně jako dnes, Afrika jen těžko obešla. Humanitární pracovníci byli vítáni a postupně se stali ”nepostradatelnou” součástí Afriky. Milosrdná pomoc, kterou Afričané převážné z Evropy a Severní Ameriky dostávají, má však i druhou tvář. Miliony tun potravin jsou rozdělovány mezi statisíce, miliony Afričanů, z nichž mnozí jsou na pomoci životně závislí. Ne vždy je ale dobře míněná pomoc skutečně účinná.

Bludná pouť americké kukuřice

Cesta z druhého největšího města Mosambiku, Beiry, do Marromeu v blízkosti Zambezi je dlouhá necelých tři sta kilometrů. Přesto člověk s terénním autem potřebuje k jejímu zdolání okolo dvaceti hodin. Po písčité a kamenité cestě se sunou i nákladní auta – některá prázdná, v jiných cestují lidé spolu s domácími zvířaty a jiná jsou přetížená bavlnou, dřevem a jiným zbožím. Krkolomnou cestu k Zambezi projíždějí i auta označená USAID, která tudy vozí z přístavu v Beiře kukuřici jako pomoc hladovějícím Mosambičanům. V úrodném povodí řeky Zambezi si však obyvatelé dokáží svou obživu obstarat sami, i když je jejich strava poměrně jednotvárná. Čeho se jim ale nedostává, je oblečení a hlavně peníz na nákup dalších věcí, na zaplacení školného pro své děti, lékařskou pomoc apod.

Pytle s kukuřicí, které jim pracovníci USAID ze štědrosti amerického lidu rozdávají, proto obratem prodávají podnikavcům z Beiry, kteří pytle naloží na pronajaté nebo vlastní auta a cestou necestou ji vezou zpět. Na trhu v Beiře si nakonec kukuřici koupí místní obyvatelé za cenu, která přináší těm, kteří ”nezahálejí”, slušný zisk.

Největším dobrodincem Mosambiku jsou právě Spojené státy, které tu například prostřednictvím organizace USAID ( U.S. Agency for International Development) rozdělily v roce 2000 potravinovou a další pomoc za více než 76 milionů dolarů. Kromě samotné potravinové pomoci se projekty USAID týkají podpory demokracie, soukromého sektoru, rozvoje zemědělství, zdravotnictví a neposledně boje proti AIDS.

Ochromení

Jednotlivé projekty uskutečňují zaměstnanci a spolupracovníci humanitárních organizací, z nichž většina je rekrutovaná z řad místních obyvatel. Na místě je ale přítomno i několik lidí vyslaných přímo ze sídla organizace. Proto není lehké pochopit, jak se může něco takového, jako je výše popsaný případ, vůbec přihodit. I když obě strany jsou nakonec uspokojeny (USA se zbaví části svých kukuřičných přebytků a Mosambičané si lehce přijdou k několika meticalům), zdravý rozum zůstává stát. A pracovníci USAID mezitím posílají domů nové a nové zprávy, ze kterých plyne, že pomoc Američanů je nezbytná a s vděčností přijímaná.

Kritizovat je ale snadné. Když se v roce 2000 již po několikáté vylila v Mosambiku řeka Limpopo ze svých břehů a způsobila obrovské škody na životech i majetku, závisely na pomoci cizích vlád a humanitárních organizací životy tisíců lidí. O potřebnosti pomoci v takové situaci asi nikdo nepochybuje. Také následná ”rekonvalescence” okolí Limpopa by se bez asistence humanitárců neobešla. Problém nastává v okamžiku, kdy humanitární pomoc proudí do poškozených koutů světa příliš dlouho nebo i jen o něco déle, než je nutné, a kdy je místní obyvatelstvo pohromou a následnou pomocí jakoby paralyzováno. Najednou se zdá, že si nejsou schopni sami zajistit své živobytí a že se bez cizí pomoci nepostaví na nohy. Možná je jim tato myšlenka nejdříve vnuknuta a oni jí následně vezmou za svou a uvěří jí. Pomoc začnou přijímat se samozřejmostí a pokud se její přísun zastaví, pokládají to za sobectví bohatých.

Měli bychom ale např. bez zaváhání poskytnout pomoc Zimbabwe, kterému hrozí vážný nedostatek potravin? Vždyť na nebezpečí hladomoru se kromě loňského sucha podepsala i skutečnost, že spousta farem, ze kterých byli bílí farmáři vyhnáni, zůstala neobdělaných.

To bychom neměli…?!

Člověka, který poprvé navštíví Keňu, nejspíš zarazí, jaké plochy úrodné půdy zůstávají neobdělané, zatímco lidé v několika oblastech této východoafrické země nastavují prázdné ruce a čekají na pomoc. Plody, které jim příroda štědře nadělila, využívá jen několik z nich. Další se spoléhají na druhé, nejlépe na pomoc z venku. I když už ve mě hlodají pochybnosti o smyslu některých programů humanitární a rozvojové pomoci v Keni, přesvědčí mě kněz, kterého potkávám v severokeňském Marsabitu. Jak sám říká, lidé tu v posledních několika letech zpohodlněli a příliš se spoléhají na druhé. Svůj díl viny na tom neseme prý i my. ”Neměli byste nám toho tolik dávat. Spíš byste nás měli učit, abychom se o sebe postarali sami, tím byste nám pomohli nejvíc” dodává kněz slova, kterých bych se sama neodvážila.

Ovoce naší pomoci

Místa, ve kterých se pracovníci humanitárních organizací dočasně usídlili a do kterých proudí finanční pomoc ze zahraničí, jsou v Africe nepřehlédnutelně upravenější a rozvinutější než ostatní města. S příchodem cizinců zpravidla začne vznikat nebo se dále rozvíjet infrastruktura, počet obyvatel se v dané oblasti znásobí, lidé využívají ”privilegia” dostupné lékařské péče a vzdělání pro jejich děti. Vysoce ceněné jsou rozvojové programy, které dají lidem práci. S odhadovanou mírou nezaměstnanosti v afrických zemích, která se místo na procenta počítá na desítky procent, je práce nad zlato. I proto místní obyvatelé ochotně spolupracují na projektech humanitárních organizací.

Samotné vedení projektů a rozhodování o nich mají ve svých rukou cizinci, které sem daná zahraniční organizace vyslala. Jejich život se příchodem do Afriky rázem změní. Setkávají se s neznámým prostředím, lidmi s odlišnou mentalitou, jinými životními podmínkami. Práce se pro ně stane středem jejich životů a Afrika pro mnohé z nich novým domovem. Mnoho Evropanů, kteří se na kontinentu před několika lety usadili, jsou bývalí spolupracovníci a zaměstnanci humanitárních organizací. Poté, co jim pracovní smlouva vypršela, zůstali. Někteří z nich se přitom o své dobročinné práci nevyjadřují příliš pochvalně. Kritizují humanitární organizace (zpravidla ty větší) pro jejich nepružnost, nepřehlednost a omezenou možnost kontroly. Vedení organizací i samotní autoři projektů podle nich ztrácejí přehled o průběhu projektů a o svých podřízených.

Po vypršení smlouvy se rozhodli založit si vlastní živnost. Obchodují, vyrábějí, hospodaří na koupených nebo pronajatých pozemcích. Zaměstnávají přitom místní obyvatele, často v několikanásobně vyšším počtu, než je pro obdobný rozsah podnikání u nás obvyklé. Vlastně tím také pomáhají, navíc je jejich pomoc adresná a jasná.

Racionálně a bez sentimentu se dívají na žádosti hlav afrických států o zahraniční pomoc. ”Proč by tady lidi měli neustále dostávat pomoc? Trvá to už tak dlouho a životní úroveň těch, kterým se pomáhá, často ještě klesá. Je to jako neporušitelný koloběh: vznikne násilný konflikt, zubožení lidé žádají a dostávají pomoc, pomalu se staví na nohy a jakmile se jim začne dařit o něco lépe, znovu někdo vyvolá nepokoje,” popisuje zjednodušeně africkou situaci Peter Vogel, bývalý dobrovolník rakouské Charitas.

Ani bílá, ani černá

…je realita současné Afriky. O tom, že je třeba systém rozvojové pomoci tomuto kontinentu zrevidovat a odstranit jeho chyby, se už hovoří několik let, v posledních měsících i na půdě OSN. Otázka zde samozřejmě nestojí, jestli vůbec pomáhat, ale spíš jak pomáhat lépe.

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

	3. 7. 2004	Jana
	8. 12. 2007
	1. 2. 2008	jak natomarek
	19. 1. 2011	amaseder