Dárfúr je nepředstavitelný příběh

11. 7. 2005 - Feargal Kean, zpravodaj BBCv Súdánu, BBC

Upřímně řečeno jsem k téhle krizi přišel pozdě. Předtím můj zájem poutala Rwanda. Od genocidy ve Rwandě uplynulo deset let a já jsem tam odjel, abych podal zprávu o výročí. A snad právě po rwandské zkušenosti jsem se příliš nehrnul do hrůz a spletitostí další nepředstavitelné tragédie.

Klasický scénář

Buďte ujištěni, že Dárfúr je nepředstavitelný příběh. Přes dva miliony lidí přišlo o domov. Statisíce - přesné číslo nikdo nezná - přišly o život. Tisíce žen byly znásilněny.

Jakkoli je ale tato tragédie nepředstavitelná, zdá se, že se odehrává podle starého scénáře. Už jsme to zažili. Vláda ohrožená povstáním se vrhne na určitou část obyvatel vlastní země. K zabíjení jí poslouží ozbrojené bojůvky i vlastní armáda. Dochází k hromadným vraždám a hromadným znásilněním. Muži a chlapci jsou odváděni a zabiti.

Vláda pak popírá rozsah násilností. Do postižené oblasti nepouští novináře ani humanitární pracovníky. Mnoho dalších lidí padá za oběť hladu a nemocem. Svět projeví znepokojení, ale dělá příliš málo a s železnou pravidelností zasahuje příliš pozdě.

Je dovoleno rozmístit pár vojáků ze zahraničních zemí. Je jich ale příliš málo a mají příliš omezený mandát na to, aby mohli zasáhnout a likvidovat zabijáky. Už jsme to zažili. V Bosně. Ve Rwandě. A to jsou jen dvě země, které z těch mnoha máme ještě v živé paměti.

Po Rwandě odmítám věřit slovnímu obratu "Už nikdy". A na seznam prázdných frází jsem zařadil i větu "Musíme se poučit." Ta znovu a znovu uvozuje právě floskuli "Už nikdy". "Musíme se poučit z holocaustu nebo z Kambodže nebo z Bosny nebo z Rwandy… a zasadit se o to, aby se takové věci…" - však víte, jak tahle věta končí - "aby se takové věci už nikdy neopakovaly."

Pohrdavý pohled

V listopadu loňského roku jsem byl v uprchlickém táboře v Dárfúru, když na něj zaútočili súdánští policisté. Uprchlíky chtěli přesunout do jiného tábora, kde by se dali snadněji kontrolovat. Mnohé z těchto lidí vyhnali z jejich vesnic súdánští vojáci a členové kmenových bojůvek. Před očima jim zabíjeli otce, bratry, syny… znásilňovali matky, ženy a sestry. Policisté je bili a neváhali použít slzný plyn. Tyčemi a klacky mlátili do těl už beztak oslabených hladověním, zatímco štiplavý plyn dusil nemluvňata a vyvolával u nich záchvaty kašle.

Svět o tom věděl. Přítomni byli pozorovatelé OSN a mezinárodních humanitárních agentur. Když se začalo střílet gumovými projektily, řekli bezpečnostní poradci jejich zaměstnancům, aby odjeli. Situace přestala být bezpečná.

Personál OSN si zaslouží pochvalu za to, že zůstal. Ale súdánští policisté na nás na všechny - neozbrojené lidi ze Západu s notebooky a výrazem bezmocného hněvu na tvářích - hleděli s pohrdáním. Nejpíš věděli, že ať potom řeknu do televize cokoli a ať cokoli řeknou humanitární pracovníci svým šéfům, nepostačí to na povolání mezinárodní jednotky, která by mlácené a terorizované obyvatele tábora zachránila.

Jednání v Radě bezpečnosti

Od doby, kdy jsem navštívil tábor v Dárfúru, odhlasovala Rada bezpečnosti OSN, aby bylo 51 Súdánců předvedeno před Mezinárodní trestní soud. Mnozí z nich jsou považováni za prominenty súdánského vojenského režimu. Jenže k tomuto kroku se Rada bezpečnosti odhodlala dva roky po vypuknutí násilí.

Pět jejích stálých členů - Amerika, Británie, Francie, Čína a Rusko - kolektivně selhalo. Každá země měla své důvody: Amerika a Británie si nepřály, aby se spory ohledně Dárfúru postavily do cesty mírovému řešení další súdánské tragédie - občanské války na jihu, která trvala třicet let a vyžádala si dva miliony životů. Obě země také byly plně zaměstnány v Iráku a nechtěly se pouštět do vojenských dobrodružství jinde, natož v arabské zemi, jako je Súdán.

Chartúmský režim měl v Radě bezpečnosti i své spojence. Patří k nim Číňané, kteří odmítali Dárfúr zařadit na pořad jednání. Jsou to jen diplomatické detaily, ale právě ony odrážejí hlubokou krizi uvnitř OSN, táhnoucí se už od jejího vzniku před šedesáti lety. Národní zájmy členských států většinou dostávají přednost před utrpením lidí v Africe.

Nepochybuju o tom, že za pár let budou OSN, Evropská unie a další instituce vyšetřovat, proč se svět na lidi v Dárfúru vykašlal. My už víme proč. Se Rwandou to bylo stejné. I o ni jsme projevovali zájem. Jenže ne dost velký.

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

20. 6. 2009

WhiteWhiteShadow