Já mám maminku, maminku a tatínka
10. 10. 2007 - Lenka Vrbová, GITA
-foto-
Film vypráví příběh dvou australských leseb Fiony a Kellie, které se rozhodnou mít dítě a požádají svého známého gaye Darrena, který touží stát se otcem, aby jim pomohl realizovat jejich přání a aby s nimi částečně sdílel péči o dítě. Film ukazuje úskalí netradičního rodinného modelu, protože jeho aktér a aktérky nemají vyšlapanou a vyzkoušenou cestičku rodinného uspořádání a vše si musí mezi sebou dohodnout. Darren se cítí být odstrkován, ale je biologickým otcem, což ho spolu s biologickou matkou opravňuje alespoň k nějakému jednání v rámci právního systému. Co ale matka, která není biologickou matkou a podle systému je jen taková „teta“? Během filmu dále vyvstává, že gay otcové to mají při výchově dětí dvojnásob složitější – musejí bojovat se stereotypem, podle kterého má mít dítě hlavně matku a kdy otec není tak podstatný, a se stereotypem o „nevhodnosti“ gay otců obecně.
Pofilmové diskuse se zúčastnili Kristýna Ciprová, která společně s Věrou Sokolovou provádí výzkum o gay otcovství, doktorand psychologie Lukáš Sedláček, který se věnuje tématu aktivního otcovství a genderových stereotypů spojených s rodičovstvím, a Lenka Málková, novinářka, která spolu se svou partnerkou vychovává dvouměsíční dceru.
Jak tedy v České republice mohou gay a lesbické páry získat dítě kromě možnosti ukázané ve filmu? Lesby mohou požádat o „výpomoc“ kamaráda, který nebude vyžadovat otcovská práva, zajít s přístupným mužem na kliniku a hrát neplodný pár, nebo si v zahraničí koupit na klinice sperma. Gayové to mají složitější, možné východisko vidí v adopci, která jim však v České republice zatím není umožněna, přestože podle posledních výzkumů veřejného mínění se stále více obyvatelek a obyvatel České republiky přiklání k souhlasu s touto legislativní změnou. Další, pro mnohé kontroverzní a u nás ne příliš rozšířenou možností je takzvaný „institut náhradní dělohy“. Tedy způsob, kdy že se žena nechá uměle oplodnit, odnosí a porodí dítě, kterého se pak ve prospěch gay otců vzdá.
Pro mnohé je tradiční model nukleární rodiny posvátným a nedotknutelným – otec, matka a děti. Stále častěji je však spíše jen ideálem než žitou skutečností. Jako příklad mohou posloužit rozvedení rodiče; nesezdané páry s dětmi; rodiče, kteří spolu sice žijí, ale mají další partnery. Takovýchto rozličných nejen heterosexuálních modelů, které můžeme při troše pozornosti najít v našem okolí, je samozřejmě mnohem více.
Lukáš Sedláček poukázal na fakt, že psychologie například oproti sociologii ve zkoumání rodičovství gayů a leseb zaostává a spíše se podílí na utvrzování stereotypu, že dítě musí vychovávat muž a žena, aby se správně vyvíjelo, přičemž důraz klade právě na matku. Nové výzkumy však ukazují, že nezáleží na počtu rodičů či na jejich pohlaví, ale že je důležité to, jak o dítě pečují. Námitky, že jednopohlavní páry nemohou dítěti nabídnout „opačný vzor“, jsou odmítány s tím, že dítě nevyrůstá pouze v prostředí rodiny, ale chodí do školy, má své kamarády a kamarádky... „Psychologických výzkumů ke gay a lesbickému rodičovství je velmi málo, přesto se k němu psycholožky a psychologové neváhají vyjadřovat,“ upozorňuje Sedláček. Dodává, že několik málo existujících zahraničních výzkumů ukazuje, že děti stejnopohlavních rodičů vyrůstají normálně a bez deprivací.
V České republice chybí právní rámec upravující rodičovství gayů a leseb. Ti se snaží dostat do kontaktu se státními institucemi (například žádostmi o přídavky na děti) co nejméně, protože jim to za nepříjemnosti nestojí. Přijetí či alespoň projednávání zákona o možnostech rodičovství gayů a leseb se však jen tak nedočkáme, odbornice a odborníci ho odhadují spíše v řádech desítek let.
Unavuje
vás tvorba www stránek v HTML? 
vytisknout