Ivana Plíhalová: Jsem ráda, když mohu pomáhat lidem

19. 4. 2006 - Lenka Weberová, Econnect

-foto-

„Jednak si myslím, že mě k tomu předurčuje mé znamení, jsem narozena ve znamení Lva a Lev je společenský člověk. Navíc pocházím z Brna, takže jsem městský člověk. Já rozhodně nepatřím k těm, kteří touží po přírodě, po samotě. Mně je dobře mezi lidmi. Já jsem úplný protipól většiny mých vrstevníků, kteří se stěhují mimo města. Naopak já jsem se nedávno nastěhovala do centra.

Další důvod je ten, že divadlo je pomíjivá záležitost. Člověk po určitých letech zjistí, že ho úplně nenaplňuje. Najednou má chuť dělat také něco, co by zanechalo stopy.

Určitě. Posluchači si mě mohou naladit každou sobotu v deset hodiny dopoledne. Lady magazín je můj autorský pořad. V této chvíli mám za sebou již asi 165 dílů, v každém díle jsou většinou dva lidé, takže jsem mluvila již se 330 lidmi.

Pořad není nějak speciálně zaměřen, je to sice povídání o ženách a pro ženy, ale já jsem si tam záměrně dala … nejen o nich a nejen pro ně. Abych mohla mluvit víceméně s každým. Rozhovory si vždy vypálím na CD a to je pro mě materiální důkaz, že jsem něco vytvořila.

Tak to je prosté, tam si odnáším pocit, že to má smysl, protože mohu někomu pomoc. První organizace kde jsem začala pomáhat byl Trend vozíčkářů Olomouc. A to vzniklo díky tomu, že Karel (Plíhal)tehdy dostal Cenu města Olomouc a obdržel jí zároveň s Martinou Langerovou, což je mimochodem držitelka ceny Olgy Havlové.

Je strašně prima a má takovou zvláštní nemoc, že vyrostla jen do metru deseti. Hodně se věnuje lidem postiženým, kteří jsou na vozíku. Seznámili jsme se a já se snažila být nějak nápomocná. Například moderuji při jejich každoroční akci Zasukované tkaničky. Vozíčkáři jezdí s kasičkami po městě a sbírají peníze. A vždy mají u sebe asistenta. Většinou doprovod děláme my z divadla.

Neskončilo, jsem zakládajícím členem Olomoucké pobočky Lions Clubs International. Nejsme tak známí jako Rotary Club, což jsou bohatí, kteří dávají ze svého potřebným. Lioni nejsou bohatí, ale jsou většinou vlivní, mají morální kredit. A tím pádem se jim snáze hledají peníze, protože vlastně svým morálním kreditem mohou garantovat, že peníze půjdou správným směrem.

Lioni vznikli již téměř před sto lety, začátkem minulého století v roce 1917, je to celosvětová organizace a v České republice začaly vznikat kluby po revoluci. A první byl založen právě v Olomouci. Lion Club se vždy zaměřoval na slabozraké. Dokonce patentem Lionů je bílá slepecká hůl. Založili také první oční banku a to v New Yorku. Dnes se zaměřují nejen na slabozraké, ale na jakoukoliv pomoc konkrétnímu člověku.

Tehdy se mi potvrdilo, že vše souvisí se vším. Lion club se najednou krásně propojil s mou další činností, a to s Občanským sdružením Berkat. Což je spolek kolem Petry Procházkový. A to právě absolutně nečekaně koncem minulého roku, kdy byla v Olomouci odhalena pamětní deska Dr. Zirmovi, který v roce 1905 provedl v Olomouci úplně první transplantaci oční rohovky na světě, což je bomba. To já jsem sama vůbec nevěděla.

Mezinárodní prezident Lion Clubu Ashok Mehta se zde setkal se zástupci Berkatu a dohodli si do budoucna spolupráci. Berkat se transplantacím rohovek věnuje v Afghánistánu, díky jejich projektu se již desítkám slepců vrátil zrak.

Úplně na začátku bylo setkání s Petrou Procházkovou opět zde v Olomouci. Já jsem jí vždy obdivovala a věděla jsem, že bych nikdy to co ona nedokázala. Jsem ráda, že mám již pár let možnost alespoň trochu napomáhat jejímu snažení a že se mohu počítat mezi členy Berkatu, které jejím přičiněním vzniklo.

Navíc v Berkatu je spousta takových "bláznů“, kteří nehledí jen k prahu svého domu, ale snaží se pomáhat i tam, kde to jiní nepovažují za nutné. A mezi nimi je mi dobře.

Tím, že jsem - jak já říkám - na detašovaném pracovišti Berkatu, tedy v Olomouci, nemám možnost se do činnosti plně zapojit. Ale snažím se být k dispozici, pokud jde o organizování Bazaretů Berkatu či Refufestu, popřípadě pomáhám s moderováním a propagací.

Také jsem nyní převzala jakýsi patronát nad čečenskou rodinou. Žijí v Olomouci a mají čtyři děti. Myslím si totiž, že poznáváním jiných kultur a přátelstvím či pomocí lidem jiné víry a z jiných zemí se dá nejlépe předcházet konfliktům, které většinou pramení z nevědomosti.

Touha pomáhat ve vás byla vždy a nebo jste do toho spadla až po roce 89?

Určitě až po roce 89, protože před tím jsem měla plnou hlavu divadla a hlavně jsem byla maminka dvou malých dětí, takže na to ani nebyl čas.

Ale žila jsem s Karlem Plíhalem, měla jsem díky němu povědomí o undergroundu, sledovala jsem protirežimní politické hnutí. Roznášela jsem tehdy petici za propuštění Václava Havla a také Několik vět. Do Prahy jsem posílala z Olomouce 250 až 350 podpisů. To tehdy bylo ještě trošku nebezpečný.

A jak se vám žilo v době nedávno minulé, patřila jste k disentu?

Nepatřila. Byla jsem ale z rodiny zvyklá, že tatínek celou dobu poslouchal Svobodnou Evropu. Sám měl problémy po roce 1968, a tak se v naší rodině hovořilo o všem hodně otevřeně. Když jsem se seznámila, Karel nebyl žádný bojovník jako Hutka, nebyl ani chartista. Karel dělal svou práci a dělal jí dobře. A to že si tam lidi pak našli jinotaje, to bylo prima.

Snažil se vždy zachovat mravně. Trošku provokoval, ale spíš v takových alegoriích. Když po něm chtěli estébáci aby podepsal papír, že na Festivalu nezávislé kultury ve Wroclavi, který se konal 3. - 5. listopadu 1989, nebude hanět Českou republiku, odpověděl jim, že to nehodlá dělat a žádný papír k tomu podepisovat nebude. Takže ho na cestě do Polska na hranicích zabásli.

Když přišel Listopad, tak jsem se zcela spontánně zapojila s tím, že jsem vyhlašovala stávku herců v Hodolanském divadle. Dne 19.11. se konala premiéra a byli přítomni všichni tajemníci OV KSČ. Divadlo v dnešní době již neexistuje. Byla to operetní scéna Olomouckého divadla Oldřicha Stibora.

Tehdy jsme již věděli, co se děje v Praze a tak jsme přečetli na obou scénách prohlášení a ten den se už nehrálo. Olomoucké divadlo vstoupilo do stávky hned 19. 11. 1989 v neděli a připojili se k nám téměř všichni divadelníci. Díky tomu jsem se začala motat kolem Občanského fóra a byla jsem pak zvolena do zastupitelstva, kde jsem vydržela čtyři roky.

Ne, rozhodně ne, ty čtyři roky byly dobrý. Jsem ráda. Byla to velká zkušenost. Tehdy byla ještě ta politika taková plná nadšení a euforie. A taková radostná a byl v ní humor. A dnes mám pocit, že už je to jen politická úředničina. A to už by mě nebavilo.

Ne, já myslím, že v tom je výhoda oblastního divadla. Nechtěla bych být nikdy mediálně známá, protože jsem to zažila u Karla. Tím člověk strašně ztrácí soukromí a já bych se pak cítila velmi ohrožená a to bych nechtěla. Mě to vyhovuje na tom malém městě. Jsem zde šťastná, protože jsem obklopena spoustou přátel, které mám ráda a čím dál tím více se setkávám s velmi kvalitními lidmi a to mě hrozně těší.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Ivana Plíhalová - * 28. 7. 1962

Narodila se v Brně. Po ukončení brněnské konzervatoře, kde studovala pod vedením Heleny Kružíkové a Milana Vagnera, odešla do Olomouce, kde je již 25 sezónu v angažmá Moravského divadla Olomouc.

V současné době ji můžeme vidět v nové divadelní hře irské dramatičky Mariny Carr U Kočičí bažiny, dále v komedii Ephraima Kishona Oddací list. V květnové premiéře Šumaře na střeše, kde hraje dohazovačku Jentl.

Spolupracuje se studiovými scénami. Hrála téměř ve všech autorských hrách Davida Drábka a jeho studia Hořící žirafy. Nezapomenutelná je i její role Hašlera v pořadu Když nad Prahou se Hašler uklání.

Na vlnách českého rozhlasu se s ní můžeme každou sobotu dopoledne setkávat v jejím autorském pořadu Lady Magazín. Má ráda hudbu, ráda zpívá, hraje na kytaru. Angažuje se v občanském sdružení kolem válečné zpravodajky Petry Procházkové - Berkat, které se zabývá pomocí Čečensku a Afgánistánu. Spolupracuje dále s Trendem vozíčkářů Olomouc a s Lion Club Olomouc. Při svém každodenním bohatém programu nezapomíná ani na své dvě děti a pejska.