Jednání o umístění protiraketové základny v ČR: selhání politiků i veřejnoprávních médií

10. 8. 2006 - Karel Dolejší

Pořad Otázky Václava Moravce odvysílaný Českou televizí 6. srpna vzbudil zájem veřejnosti o možné umístění základny Národní protiraketové obrany USA na území České republiky. Chtělo by se říci konečně – ještě před volbami totiž suploval roli veřejnoprávních médií časopis pro ženy Rytmus života, který přinesl názory představitelů nejvýznamnějších politických stran, a 26. 5. Jan Čulík v deníku Metro upozornil, že nejzávažnější volební téma bylo politiky zameteno pod koberec. Těsně po volbách pak s tématem přišla Mladá fronta Dnes.

Avšak informace o tom, že Spojené státy tajně jednají o umístění protiraketové základny v České republice, se česky poprvé objevila již v článku Stanislava Klimenta publikovaném 9. 7. 2004 internetovým deníkem Britské listy (BL).

Během dvou let diskuse na BL pokračovala a k 7. 8. 2006 lze v archivu tohoto deníku objevit 84 článků na zmíněné téma (plus důležitý související dokument – Strategii národní bezpečnosti Spojených států). Některé informace, které Václav Moravec použil ve svém pořadu, se dosud neobjevily nikde jinde než právě v Britských listech. Takže poté, co ČT informace o základně po dva roky soustavně ignorovala, si nakonec výsledky práce redaktorů a přispěvatelů BL přivlastnila bez udání zdroje.

Následující text je věnován historii jednání o základně (a utajování těchto jednání), dále technickým aspektům amerického systému národní protiraketové obrany a konečně možným důsledkům případné výstavby základny pro mezinárodní bezpečnost i národní zájmy České republiky. Abych se ani náhodou nepodobal některým postavám z televizní obrazovky, které všechno znají, všude byly a každému poradí, výslovně upozorňuji, že do značné míry pouze shrnuji informace a argumenty, s nimiž během dvouleté diskuse přišly desítky jiných autorů.

Jako tři opičky

Informaci o probíhajících jednáních ohledně základny prozradil podplukovník JUDr. Vratislav Janda, první atašé české ambasády ve Washingtonu, síti Knight Ridder Newspapers. Ta ji zveřejnila 27. 6. 2004. Necelé dva týdny poté o záležitosti informoval v úvodu zmíněný článek Stanislava Klimenta. Posléze se ukázalo, že jednání o základně na českém území začala přinejmenším v roce 2003. Alespoň tedy 25. 3. toho roku byl pod č.j. 6620/2003-3691 předsedovi parlamentního výboru pro obranu a bezpečnost Janu Vidímovi doručen z ministerstva obrany dvanáctistránkový dokument zpracovaný britským ministerstvem obrany, který obsahuje oficiální důvody pro budování základny. Prvky Národní protiraketové obrany USA (NMD) měly být původně umístěny právě v Británii, ta však navrhla jejich přesun dále na východ. V další části článku ukážu, že k tomuto „zlepšení“ původního návrhu na umístění prvků NMD v Evropě měli Britové velmi dobré důvody.

Jan Vidím však britský dokument z neznámých důvodů neposkytl ani dalším členům výboru pro obranu a bezpečnost, o parlamentu jako celku a veřejnosti vůbec nemluvě. Místopředseda VOB Miloš Titz se o jednáních s Američany dozvěděl z telefonického rozhovoru s tehdejším ministrem obrany Kostelkou teprve 9. 7. 2004. Britským listům se podařilo získat kopii materiálu nazvaného Public Discusion Paper on Missile Defence až na konci května 2006. V textu se hovoří mimo jiné o hrozbě iráckých zbraní hromadného ničení...

Redakce Britských listů postupně získávala zlomky informací o probíhajících jednáních, po dva roky je skládala a publikovala. Po celou dobu se české, britské i americké úřady chovaly jako pověstné tři opičky – neviděly, neslyšely a nevyjadřovaly se. Česká veřejnoprávní média jim v tom udatně sekundovala. A to i poté, co v poslední květnové dekádě o kauze informoval článek Michaela R. Gordona v New York Times. V něm se již otevřeně psalo, že čeští politici nechtějí veřejnou diskusi o základně dříve než po volbách. A teprve v neděli 6. srpna předstoupil před veřejnost muž, jenž se kdysi zapřísahal, že Irák vlastní hned čtyři kategorie zbraní hromadného ničení, ačkoliv celý svět si vystačí se třemi (jaderné, biologické a chemické). Tentokrát sdělil národu, že rakety, o jejichž rozmístění budeme požádáni, nemají hlavice.

Byla by Česká republika se základnou bezpečnější?

Protože irácké rakety dlouhého doletu s biologickými hlavicemi se ukázaly být chimérou, zbývají oficiálně dvě země, proti jejichž raketám má být systém NMD určen. Jsou to KLDR a Írán. Technicky vzato, konstrukční škola je tu pouze jedna – severokorejská, protože íránské rakety byly nakoupeny v Pchjongjangu a vývojové týmy íránských Revolučních gard je pouze postupně upravují. Nedávno jsme měli možnost sledovat spolehlivost korejské technologie: Při červencových testech byly odpáleny i dvě rakety dlouhého doletu a obě havarovaly krátce po startu. Balistické rakety letí po parabolické dráze nejprve šikmo vzhůru, ve střední fázi letu se pohybují mimo atmosféru a v terminální fázi se vracejí do atmosféry, aby zaútočily na cíl. Experti tvrdí, že KLDR ani Írán dosud uspokojivě nevyřešily návrat rakety do atmosféry a kvůli tomu často dochází ke shoření prostředku v důsledku aerodynamického ohřevu. Odstranění této „chybičky“ nepochybně potrvá ještě řadu let. Netriviální je i konstrukce klimatizovaných jaderných hlavic, o manévrujících ani nemluvě.

Superdrahý americký projekt protiraketové obrany je v dané fázi také technicky nespolehlivý. Experti amerického Centra pro obranné informace upozorňují, že již čtyři roky nebyl proveden jediný prokazatelně úspěšný test antirakety. Problémy s identifikací nedávno testovaných korejských raket, kdy dokonce nevznikla shoda ani ohledně jejich celkového počtu, ukázaly navíc i neuspokojivý stav detekčních systémů.

Jediným aktivním komponentem NMD schopným jakéhosi operačního nasazení je Ground-based Midcourse Defence (GMD). V současnosti je ve své aktivní části tvořen americkou mezikontinentální raketou Minuteman, která však namísto jaderné hlavice nese hlavici kinetickou, přičemž bojová část (Exoatmospheric Kill Vehicle, EKV) má zničit jadernou hlavici útočící rakety přímým nárazem. Tento způsob likvidace nepřátelské rakety je extrémně náročný na přesnost navedení a řada expertů jej označuje za zbytečný luxus, není proto vyloučeno ani použití jiné bojové části (jaderné hlavice či hlavice s konvenční trhavinou vybavených přibližovacím zapalovačem). Raketu Minuteman je ovšem možno během několika hodin opět vybavit původní jadernou hlavicí určenou k ničení pozemních cílů. V tom případě by se exteritoriální území USA v ČR rázem změnilo z protiraketové základny v základnu strategických jaderných raket...

Co je však nejpodstatnější: Pokud by na Českou republiku letěla balistická raketa dlouhého doletu – a protiraketová základna na jejím území by z ní udělala prvořadý cíl útoku – systém GMD by nebyl schopen zbraň nacházející se v terminální fázi letu zničit. Jinak řečeno: ČR by spoluprací na americkém NMD svou bezpečnost nikterak nezvýšila, ale naopak výrazně snížila. Tato skutečnost může být tím pravým důvodem úsilí Velké Británie o umístění antiraket na východ od vlastního území.

Konec rovnováhy odstrašení?

Smlouva o protiraketových systémech (Anti-Ballistic Missile Treaty, ABM) uzavřená mezi bývalým SSSR a USA a platná od 3. října 1972, omezovala počet protiraketových systémů používaných každou ze stran na jeden. Sověti chránili Moskvu, zatímco Američané sila mezikontinentálních raket. V souvislosti s vývojem protiraketové obrany Američané smlouvu ABM, která po rozpadu SSSR zavazovala USA a Ruskou federaci, vypověděli. V Rusku je to vnímáno jako známka úsilí zrušit dosavadní rovnováhu jaderného odstrašení a získat možnost beztrestného jaderného úderu. Články v časopise Forreign Affairs blízkém americkému ministerstvu zahraničí, jako je Lieberův a Pressův The Rise of U.S. Nuclear Primacy, naznačují, že Rusové vskutku nejsou daleko od pravdy. Amerika usiluje o větší bezpečnost, než jakou hodlá dopřát svým kolegům v „jaderném klubu“.

Írán v současnosti nemá a ještě dlouho nebude mít k dispozici mezikontinentální rakety schopné zasáhnout území Spojených států. Tvrzení, že základna na českém území je určena proti íránským raketám je tedy věrohodné asi stejně, jako báchorky o iráckých zbraních hromadného ničení. Pokud povolíme výstavbu protiraketové základny USA na svém území, Rusové tedy budou tento krok vnímat jako projev nepřátelství ze strany ČR, která se tím zapojí do budování americké jaderné hegemonie. Důsledků amerického úsilí o získání převahy může pak být celá řada: Od dopadu na ruskou vnitropolitickou scénu, kde se zvýší šance příznivců vojenskoprůmyslového komplexu, přes ambiciózní reformu ruských strategických jaderných sil s cílem maximálně snížit efektivitu amerického protiraketového deštníku (reformu, jejíž enormní náklady by se nepochybně promítly do cen ropy a plynu dodávaných na český trh). A končit může změnou scénáře možné jaderné konfrontace, v němž se jako prvořadý cíl bombardérů vybavených střelami s plochou dráhou letu objeví právě Česká republika – která následně bude muset investovat miliardové částky do systému protivzdušné obrany.

Současné Rusko, v němž začíná převládat pocit obležení způsobený budováním amerických základen ve Střední Evropě, Střední Asii a na Kavkaze si jistě není možno idealizovat, a už vůbec neradno lézti mu kamsi. Je však třeba zvážit, zda postup rovnající se fackování medvěda může vést k nějakému rozumnému výsledku. Americkému úsilí o dosažení jaderné převahy Češi jistě nezabrání, ale to ještě neznamená, že se na demontáži systému vojenské rovnováhy vzniklého po druhé světové válce mají aktivně podílet.

Rozhodování o americké protiraketové základně na českém území je od vstupu do NATO a EU nejvýznamnějším zahraničněpolitickým krokem, k němuž ČR dospěla. Již proto je třeba trvat na referendu. Nemluvě o tom, že historie dosavadního utajování této kauzy vyvolává vážné pochybnosti o skutečných důvodech rozhodnutí umístit základnu právě na našem území.

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

14. 4. 2007