Sejdeme se v Eurocampu: Rozhovor s Erikou Hníkovou
11. 9. 2006 - Martina Reková, Econnect
-foto-
Jak vznikl námět vašeho posledního dokumentárního filmu Sejdeme se v Eurocampu?
Už delší dobu jsem chtěla natočit jakousi dokumentární esej o uniformách. Měla jsem představu, že budu natáčet na vesnici nebo v menším městě, kde vedle sebe žijí představitelé různých spolků nebo lidé, kteří se kvůli své profesi nebo poslání oblékají do uniforem nebo do standardizovaného oblečení. Zajímalo mě, jak jejich životy uniformy ovlivňují. Když jsem přemýšlela nad tímto námětem, oslovil mě Jan Gogola z brněnské redakce České televize s nabídkou natočit hodinový dokument.
Bylo těžké najít takové místo, kde stále existuje živá tradice spolčování? A navíc, kde představitelé těchto spolků spolu komunikují jen s obtížemi, přestože žijí v jedné vesnici?
Najít rozhádané představitele spolků nebyl můj záměr. Původně jsem si vytipovala několik míst v Čechách, kde žijí představitelé téměř všech typů „uniforem“ a začala jsem jezdit na obhlídky. Ukázalo se, že ani jedno místo mým představám nevyhovuje, den natáčení se blížil a já jsem začínala být nervózní. Na jedné schůzce s kamarády jsem líčila svoji situaci – že jsem si vymyslela film o uniformách a jednom uzavřeném prostoru a stále nemohu najít lokalitu, se kterou bych byla spokojená - a jeden z nich začal vyprávět o obci Běšiny na Šumavě, kde má chalupu. Vzpomínal hlavně na pana Františka Petrželku, hlavního představitele místních dobrovolných hasičů.
Hned příští víkend jsem jela do Běšin. Na první pohled jsem viděla vesnici, která se tak trochu rozpadá a všimla jsem si také dobře vypadajícího rekreačního zařízení Eurocamp. Pan Petrželka mě doslova uchvátil. Bylo to rozhodující setkání a já jsem začala natáčet.
Téma filmu se však nakonec od eseje o uniformách posunulo k hlubší tematice. Jak k tomu došlo?
Film je opravdu nakonec o něčem jiném, než bylo původní téma. Během natáčení se totiž najednou začaly dít věci, které byly velmi zajímavé, zajímavější než esej o uniformách. Rozhodující byl okamžik, kdy nás starosta pozval do sokolovny na místní kulturní slavnost, kam měly přijet spřátelené skupiny z Bavorska a Irska. Ze začátku mi to připadalo jako nezajímavý nápad, říkala jsem si, že to s tématem filmu nesouvisí, ale jakýsi šestý smysl mě nabádal, abychom tam šli natáčet. Nakonec se tam stala jedna z nejzajímavějších scén filmu. Téma filmu se díky této scéně začalo posouvat někam jinam.
Jaké je tedy hlavní téma dokumentu?
Já tam vidím tři rovnocenná témata. Téma toho, jak žít v nějakém vymezeném prostoru - na vesnici, ve městě, v ulici, jaké tam mít vztahy s ostatními, jak se pokoušet měnit věci, které mě štvou a tak dále. Film je však také o situaci na českém venkově, kde se velmi často zpřetrhaly sociální vazby mezi lidmi. V Běšinech bylo například JZD, kde téměř všichni za bývalého režimu pracovali. Nyní dojíždějí za prací a nemají čas se scházet, tím se změnily jejich vztahy. Navíc nemají hospodu. V jejich chování je patrný vliv bývalého režimu, všichni si stěžují na starostu, což může být sice oprávněné, ale místo stěžování by mohli začít sami něco dělat.
Ačkoli je to film, kde je spousta vtipných scén, sociální tematika filmu je silná. A nakonec film tematizuje i odtržení politiky od reality. Film ukazuje na něco, co se podle mě děje v celé České republice. Politici jsou tu jakoby sami pro sebe, moc se nestarají o problémy občanů. Jsou to dva oddělené světy, ačkoli by to mělo být jinak.
Jak dlouho jste film natáčeli?
Začali jsme v srpnu minulého roku a točilo se do listopadu, průběžně se už stříhalo a film byl dokončen v prosinci. Upřednostnila bych, kdybych film mohla natáčet a stříhat delší dobu, což vzhledem k finančním podmínkám nebylo možné.
Je něco, co vás během natáčení překvapilo?
Nejsem z vesnice a možná pro toho, kdo v ní žil nebo žije, by překvapivé nebylo to, co překvapilo mě. Třeba kolem našeho natáčení kolovala spousta fám. Anebo lidé o sobě opravdu „věděli“ téměř všechno. Také fakt, že představitelé třech hlavních spolků, kteří ve filmu vystupují – hasiči, myslivci a sokolové – spolu příliš nekomunikují a vlastně nevědí proč. Existuje na to sto různých výkladů včetně toho, že někdo něco někomu řekl před dvaceti lety. Na druhou stranu mě velmi mile překvapilo to, jak nám obyvatelé Běšin vyšli neuvěřitelně vstříc. Skoro všichni se nám velmi otevřeli a důvěřovali nám. Za to jim moc děkuji. Film se lidem z Běšin nakonec líbil, přijali ho.
V prvním dokumentu Čtyři kroky dvojpůlka, který je uváděn jako předfilm, jsou zhuštěná témata vašich budoucích dvou celovečerních dokumentárních filmů – Ženy pro měny a Sejdeme se v Eurocampu? Vy sama vnímáte ve své práci nějakou kontinuitu, kroužení kolem stejných témat?
Na to asi neumím přesně odpovědět. Když jsem letos na Filmové škole v Uherském Hradišti po letech viděla svůj film Čtyři kroky dvojpůlka, byla jsem sama překvapená. Úplně jsem zapomněla na to, že jsme s Jiřkou, hlavní hrdinkou filmu, někdy natáčely scénu, ve které si obléká ve svém pokojíčku hasičskou uniformu (smích). Kontinuitu vnímám spíše v mém kritickém přístupu k lidem, se kterými točím. V průběhu natáčení se většinou sblížíme, takže můj mile kritický přístup berou, a tím pádem může dojít ke konfrontaci. Důležitý je pro mě také výběr podstatných společenských témat.
Během filmu se nedala přehlédnout vaše snaha zasáhnout do reality a zprostředkovat skutečnou komunikaci mezi rozhádanými nebo nekomunikujícími spolky a starostou. Povedlo se?
Po odvysílání filmu v České televizi proběhlo ve vesnici několik změn – bude se znovu otevírat Zenit, hostinec v centru vesnice, který všem aktérům filmu velmi chyběl. Nemůžu říct, že za to může jenom film, otevření Zenitu byl dlouhodobější proces. A také starosta udělal několik vstřícných kroků - byl na hasičské zábavě, začal víc mluvit s lidmi… Doufám, že za to trochu může i tento dokument. Sokolové začali více otevírat sokolovnu a zpřístupňovat ji pro různé aktivity. Ale bohužel, co se týče vztahů spolků mezi sebou – nic se zatím nezměnilo.
Máte v současnosti nějaké silné téma, které byste chtěla zpracovat v dalším filmu?
Mám jedno téma, které mě velmi zajímá a začínám na něm pracovat.