Ibra Ibrahimovič: Je hrozné nemít se kam vrátit
22.5.2006
[Ekolist]
Fotograf na volné noze, který se narodil v roce 1967 v Mostě. Jako severočeský rodák se soustavně věnuje dokumentování zdejší krajiny. Jeho vůbec nejznámější sérií snímků je „Příběh sedláka Rajtera“, se kterým v roce 2003 vyhrál soutěž Czech Press Photo (víc viz Příběh sedláka Rajtera vyhrál Czech Press Photo). Sedlák Jan Rajter si po 35 letech hospodaření v těsné blízkosti litvínovské chemičky koupil v roce 1993 nový statek na nejúrodnější černozemi v okrese, v Moravěvsi u Mostu. Po deseti letech spokojeného hospodaření jeho pole začala ale znovu ohrožovat průmyslová výroba, tentokrát výroba hliníkových hlav v továrně Nemak. Do povědomí veřejnosti Ibra Ibrahimovič vstoupil fotografiemi z Libkovic, (zatím?) poslední severočeské obce, která byla zdemolována kvůli těžbě, ačkoli proti tomu místní protestovali a dodnes se tu uhlí neteží. V litvínovské galerii Radniční sklípek do 8. června probíhá „komorní retrospektiva“ Ibrahimovičových snímků pod názvem Střepy severních Čech. Je to vůbec poprvé, kdy soubor představuje veřejnosti.
EkoList: Proč jsi začal fotit životní prostředí?
Ibra Ibrahimovič: K životnímu prostředí jsem se dostal v roce 1991, kdy jsem opustil chemičku a začal dělat propagaci a fotky pro ekologickou organizaci Zelený dům Litvínov. Tenkrát vznikl i nápad zpracovat fotograficky tematiku severních Čech. Představoval jsem si, že do tří pěti let budu mít hotovou obecnější knížku o severu. Protože se mi ale věci nedařily nafotit tak rychle, jak jsem chtěl, nosím si myšlenku o fotografické knížce v hlavě dodneška.
V té době jsem se seznámil ještě s Greenpeace, fotografoval jsem jejich akce – akorát propukla kampaň proti dostavbě Temelína – a načichl jsem problematikou ekologie. V prosinci 1992 jsem pak díky Greenpeace a Zelenému domu začal fotit Libkovice a další témata se na to nabalovala. Na začátku mi ohromně pomohl grant od Nadace Partnerství, díky kterému jsem celé focení rozjel v trošku větších rozměrech, než kdybych to platil jen ze svých peněz. Jiná důležitá věc, která mě vedla k životnímu prostředí, souvisí s mým dětstvím. Jako dítě jsem po severu málo cestoval. Byl jsem u babičky na zahrádce, a když jsem si to chtěl po návratu z vojny vynahradit a podívat se do některých vesnic, zjistil jsem, že už neexistují. Prostě je zbourali.
Můj první nápad, jak by měla knížka o severu vypadat, byl, že od každé problematiky – třeba elektráren, uhlí, bourání vesnic, ovzduší atd. – budu mít tak dvě fotky a ty přidám k nějakému textu. Do Libkovic jsem tedy přijel s tím, že chci dvě dobré fotky, což zmáknu tak za tři čtyři dny, a pak půjdu rychle nafotit něco dalšího. Jenže mě to vtáhlo, zůstal jsem tam dva roky, a když jsem seriál o Libkovicích dodělal, byl jsem najednou v minusu 400 000 korun.
Zadlužil ses kvůli aparátu, nebo kvůli materiálu?
Zadlužil jsem se kvůli tomu, že Libkovice brzy nikoho nezajímaly, takže se neprodávaly fotky. Pokud jsem chtěl mít zajímavé a aktuální věci, musel jsem v Libkovicích být. Tak jsem tam byl opravdu hodně často, ale tím jsem nevydělával peníze, utrácel za materiál, neplatil jsem nájem. Na filmy jsem sice vždycky měl, ale občas jsem byl živý jen díky tomu, že mi pan Krejčí dával rohlíky.
Z toho plyne, že s lidmi, které jsi fotografoval, jsi žil hodně „natěsno“.
Tak to je. Když chceš někoho vyfotit zblízka, tak mu musíš strčit objektiv k obličeji. A ten člověk na to musí být připravený a nesmí ho to rušit. Když chceš od někoho něco jako „upřímnou zpověď“, tak s ním musíš navázat kamarádský vztah nebo aspoň nějaký vztah. Je hodně důležité najít filozofickou rovinu, na které se setkáváte, abyste se měli o čem bavit a rozuměli si. Což v případě, že fotografuješ lidi, kteří mají nějaký problém, a ty tam jseš kvůli tomu, že jim chceš pomoct, nastává okamžitě. S bouračema Libkovic jsem nikdy žádnou krásnou fotku neudělal a ani jsem se o to moc nesnažil, protože s nimi jsem vnitřně moc nesouzněl.
Dá se vůbec ukončit focení Libkovic nebo Rajterů? Sleduješ dál, co dělá pan Krejčí nebo Rajterovi?
O Rajterech mám samozřejmě povědomí doteď a vídáme se. S panem Krejčím se vídám taky, i když tak jednou dvakrát do roka. Dnes v podstatě dře bídu s nouzí. Je v důchodu a má existenční problémy. Důchod má i jeho žena, bydlejí v mosteckém paneláku, musejí platit nájem, nemají kde pěstovat mrkev, nemají políčka, kde by si mohli něco pěstovat pro přilepšení. Mysím, že není moc spokojený a každou korunu by přivítal. Do Libkovic už moc nejezdí, protože už je starý, pěšky tam nedojde a auto nemá. Maximálně ho tam občas někdo vezme. Na výstavě jsem napsal, že tam ještě chodí, ale četnost už není taková.
Fotíš teď Horní Jiřetín (další obec ohrožená těžbou uhlí – pozn. aut.)?
Ne. Nemám na to finance. Jsem starší, vyčerpanější, mám rodinu, nemůžu si dovolit takové eskapády, které jsem si dovolil jako fotografické mládě. Kdybych chtěl fotit Jiřetín – a stále doufám, že to nebude potřeba – tak bych musel zpracovat nějaký zásadní projekt. Co si však budeme povídat, není tak důležité zpracovat to obrazově, ale mít dobré právníky a vyjednat si zachování obce v rámci exekutivy, nikoli na mediálním poli.
Tvoje fotky ovšem zviditelnění Libkovic a sedláka Rajtera hodně pomohly.
To určitě. Kdyby ale v Libkovicích Jan Piňos nedělal kampaň, tak bych nic nevyfotil. Kdyby Pavel Franc z Ekologického právního servisu nesehnal peníze na výstavu o sedláku Rajterovi, taky by nic nebylo. Je ale pravda, že pro mě byly Libkovice stěžejní projekt, protože jsem proti bourání sídel v mém rodném kraji. Je hrozná škoda nemít se kam vrátit, mít jen vzpomínky a koukat kolem sebe na díry.
Co se týká sedláka Rajtera, pro plánovanou publikaci o severních Čechách je to stěžejní téma – sedláka za chemičkou bych fotil, i kdybych na to žádné peníze neměl. To jsem řekl i doma: „Nezlobte se, já to prostě musím udělat a je mi jedno za jakou cenu. Jediné, co chci, abychom to přežili.“
Jak se na to dívali?
Vydrželi to. Ale kapitola se uzavírá. Po litvínovské výstavě, kterou dělám s podobným nasazením, se budu muset víc věnovat rodině, jinak o ni přijdu. To svoje musím začít fotit až ve chvíli, kdy na to budu mít našetřeno … I když je to těžké. Kdyby se teď něco zajímavého na severu stalo, asi bych vyrazil. Když v roce 2000 začala stávka na dole Kohinoor, měl jsem zrovna půjčené auto od kamaráda a jel jsem pro něj vyřídit nějakou zakázku. A zůstal jsem tam dva týdny i s jeho autem.
Nedávno jsem si říkal, že už focení Severu zabalím. Měl jsem toho plné zuby - zanedbávání rodiny, zanedbávání kamarádů, finančních těžkostí… Není tady klientela, která by něco zaplatila, třeba jako vstupné na výstavu.
Před dvěma lety jsi vyhrál Czech Press Photo. Pomohlo ti to?
Krátkodobě ano, protože jsem pak prodal dost černobílých fotek. Z dlouhodobého hlediska je trochu povědomí o vítězné fotce, lidé si ji pamatují a dokážou si mě okamžitě zařadit. Přestali mi ale volat malí zákaznící, kteří si mě automaticky přešoupli do kategorie "pan fotograf" - a já se rok po Czech Press Photu divil, proč se mi vyhábají. Dali práci za stejné peníze udělat někomu jinému, třeba i horšímu, protože si říkali, že o to nebudu stát. V tomhle směru mi to nepomohlo.
V našich novinách jsou překvapení, když chci za záběr 3000 korun. Což nechápu. Náklady na jednu dobrou fotku jsou několikanásobně vyšší.
Foto: Ibra Ibrahimovič
Prolnul se v nějakém dalším příběhu tvůj život s jeho aktéry podobně, jako tomu bylo u pana Krejčího nebo pana Rajtera?
Tolik už ne. Fotil jsem třeba bourání rypadla KU 800. Celý rok jsem chodil do Chabařovic, kde se namísto zbourání další části obce podařilo zavřít důl. Postupně jsem dokumentoval, jak dělníci různých firem – začínali Ukrajinci, končili Slováci, mezitím bylo pár Čechů – ukrajují různé části rypadla, až zmizelo úplně.
Zajímavý je taky příběh cikánského kluka Vaška. Začal jsem ho fotit v osmdesátých letech a fotím ho dodnes. Teď ho tedy nefotím, protože je zavřený.
Nejradši dělám dlouhodobé projekty, kdy můžu naprosto ovlivňovat svůj čas. Když jsem třeba lidem z ministerstva životního prostředí ukazoval seriál o rypadle, tak mi jeden ze zaměstnanců ministerstva říkal, jaká je to neuvěřitelná náhoda, že mám na každé fotce mraky. No tak jsem mu odpověděl: „Jaká náhoda? Já tam jezdím podle předpovědi počasí. Když je dobrý počasí na focení, tak tam jedu, když ne, tak na to kašlu.“
Fotíš i jinde než v severních Čechách?
V podstatě vůbec, je to drahé a filmy si šetřím na sever. A dalo by se říct, že i invenci. Když nejsem na severu, odkládám foťák do brašny, ať se děje, co se děje, a jsem v klidu. Když na sever přijedu, tak naopak makám na 100 %. Pro mě je například hrozně těžké jezdit autem, protože pořád přemýšlím, co se kde dá vyfotit, pořád bych někde zastavoval. To ale v autě nejde.
Takže chodíš radši pěšky nebo jsi na místě delší dobu.
Jsem spíš delší dobu na místě. Kam se nedostanu rychle pěšky nebo veřejnou dopravou, sice občas taky jedu autem, ale auto přináší problém. Když to tam není zajímavé, odjedu totiž pryč. Zatímco když ho nemám, tak někam dojdu a to, co chci nafotit, tam prostě „najdu“, ne že ne. První den nafotím nejzajímavější věci, ale mnohem líp se mi fotí, když už vím, jak co na obraze vypadá, a jsem si v tom prostředí „obrazově“ jistější. Vím, co kde hledat, kde se přikrčit, na koho si počkat… Tohle všechno musíš vstřebat do sebe a podle toho jednat. Jinak dobré záběry neuděláš.
Vybavují se ti při pohledu na fotky příběhy z jejich focení?
Jasně, všechno – kdy mě bolela noha, co jsem ztratil… Třeba při focení mrtvých ryb za chemičkou jsem ztratil objektiv za dvacet tisíc korun. Na to si pamatuju opravdu dobře. Od té doby jsem měl pocit, že když přijdu o kus výbavy, mám dobrou fotku, což se později potvrdilo. Když jsem vyfotil ženy, které spí na rekultivacích, ztratil jsem objektiv. Při focení fotky, která vyhrála Czech Press Photo, jsem pro změnu ztratil foťák celý. Obojí jsem ale naštěstí zase našel.
Měl jsi někdy velké problémy při focení?
To by znamenalo, že jsem špatně odhadl situaci, velké problémy jsem neměl.
V Libkovicích ale byla hodně vyhrocená atmosféra …
… atmosféra byla pro všechny stejná …
… tobě tam ale vzali foťák!
To je pravda. Když označíme za problém, že ti foťák trhají z rukou, tak ano.
To není problém, že ti foťák trhají z rukou?
To ano, ale nezačali do mě třeba kopat. Kdežto já jsem se snažil je trochu odstrkovat nohama. Tenkrát stál Petr Vozák na střeše jednoho domu a chránil ho. Jenže bagrista ho shodil i se střechou. Situace byla samozřejmě hodně emocionálně vyhraněná, já běžel rychle vyfotit toho kluka, co spadnul, a v momentě, kdy jsem ho dofotil a odcházel jsem, tak se na mě vrhla banda asi pěti nebo šesti dělníků, že mi vezmou foťáky a vytáhnou mi filmy. Chvíli jsem se s nimi pral, nevím, asi pět minut po mně lezli, než si na mě lehli a foťáky mi vyrvali. Naštěstí mi je vyrvali až ve chvíli, kdy přijela policie. Nikony mají pojistky na odemykání a jim se nepodařilo je otevřít, takže fotky dodneška mám, ale není to žádná sláva. A bagrista nakonec ani nebyl nijak potrestaný.
Jinak se mi stávalo, že jsem fotil lidi, kteří mi sahali na foťák a chtěli do mě praštit, a já před nimi couval. V Libkovicích jsem jednou utíkal před dělníky po mokrých kládách, které hrozně klouzaly. Protože jsem byl první, tak jsem věděl, kam skočit, ale za mnou pořád někdo padal a strašně nadával. Dělníky to vydráždilo do té míry, že si přede mě nakonec stoupli, jeden měl kýbl s něčím mokrým a ptal se, jestli chci polejt. Tak jsem pokrčil rameny: „Když chceš, tak mě polej.“ Myslel jsem, že je to voda, ale když jsem později zjistil, že je to vyjetý motorový olej z bagru, tak mi zatrnulo, protože to by foťák nevydržel. Naštěstí si to rozmyslel.
Z dělníků dostaneš dobrou atmosféru, když je podráždíš. Teď už bych to nedělal, ale tenkrát jsem líp běhal, byl jsem mladší a divočejší. Dneska už brašna s foťákem, i když je stejně těžká jako předtím, váží třikrát víc.
Existuje něco jako česká environmentální fotografie?
Hodně mladých lidí tíhne k focení životního prostředí, třeba i zničeného, ale je různý způsob, jakým to dávají najevo, jsou různá pojetí. Někdo to vnímá víc esteticky, jiný víc faktograficky. Já dělám do jisté míry užité umění. Fotím opravdu za účelem vzbudit atmosféru ve veřejnosti, nejde jen o samotnou estetickou záležitost. Mojí činnosti je nejblíž asi výraz angažovaná fotka.
„Pan Krejčí je pro mě vzorem optimistického člověka, který se s návratem demokracie pokusil bránit svůj majetek proti mnohem silnějšímu soupeři. Narodil se v Libkovicích v roce 1928. Jako technik pracoval 37 let na rypadlech v okolních dolech. V Libkovicích, kde bydlelo přes 2000 obyvatel, znal každého. V osmdesátých letech se ve vsi znovu jednalo o bourání. Ze strachu, že dostane malé odškodné, prodal 11. listopadu 1987 svůj dům dolům. Přestože mohl obývat přidělený byt na sídlišti v Mostě, bydlel i nadále v Libkovicích. Až do soudního vystěhování v říjnu 1994 hlídal zbytek obce před nájezdy sběračů a pomáhal obráncům vesnice.“
Foto: Ibra Ibrahimovič
„Starého pana Rajtera jsem se nejdřív trochu bál, on mi ostatně v devadesátém třetím pohrozil, že mě zastřelí. Jeho první fotky jsem taky bral všechny pěkně z dálky, opatrně, abych v něm nevzbudil nějaký zásadní odpor. Dnes se tomu směju, protože on se naopak ukázal jako spíš extrovertnější typ, který si občas rád hraje před kamerou – tuhle jeho vlastnost jsem však objevil až po delší době. Ale pozor! Prostřední pan Rajter a mladý Honza, ti se fotí strašně neradi a ze začátku s nimi byl opravdu problém. Třeba mi řekli, kam jdou pracovat, a když jsem tam přišel, byli jinde. Honza mi občas hodil hlínu do objektivu nebo mě při žních na valníku přesypal obilím. Cestu jsme ale k sobě našli. Dneska, když tam přijdu, začnou hned ironicky křičet: ‚Doufám, že mě nebudeš fotit!‘“
Foto: Ibra Ibrahimovič
"Měl jsem pocit, že sérii o Rajterech budu mít za půl roku hotovou. Ale za půl roku jsem zjistil, že to není ono, a nakonec mi to trvalo ještě o půl roku déle. Kluci z Ekologického právního servisu ze mě rostli, protože chtěli mít na Vánoce výstavu a já to dodělal až někdy v dubnu nebo květnu následujícího roku. Prostě jsem chtěl pozitivní fotku a našel jsem si místo, kde pan Rajter jde kolem třešní – no a třešničky rozkvetly až na začátku května. Takže jsem cvaknul tuhle fotku a bežel dělat výstavu."
Foto: Ibra Ibrahimovič
"Argon byl zvyklý, že na statku v Kopistech má naprostou svobodu a může jít kamkoli - byl zvyklý na svém území panovat. Když se pak Rajteři přestěhovali do Moravěvsi, porval se s každým psem ve vesnici. Sám byl pokousaný, sousedi si stěžovali, že mají pokousané psy, tak ho Rajteři nakonec dali utratit. Chudák Argon už je jenom na fotkách. Přitom to byl strašně chytrý a fajnový pes. Když jsem dělal tuhle fotku, použil jsem světla a fotil ji expozicí, která byla dlouhá asi 16 sekund. Argonovi jsem řekl: "Drž, bude dlouhá expozice, nesmíš se hýbat." A on se opravdu nehýbal a na všech fotkách je ostrý, jen na jedné je rozhýbaný - a tu jsem použil, protože lehké rozostření psa vypovídá o tom, že fotka byla dělaná s dlouhým časem na expozici."
Foto: Ibra Ibrahimovič
(Článek jsme převzali se svolením redakce on-line deníku EkoList po drátě. Ukázkový výtisk tištěné verze časopisu si můžete objednat zde.)
Unavuje
vás tvorba www stránek v HTML? 
vytisknout