Žili jsme jako během ruské rulety

Už nedoufali, že u nás dostanou azyl – vždyť jim bylo řečeno, že z osmi tisíc jejich krajanů v azylovém řízení jich uspělo jen třicet šest. Proto skupina šedesáti čečenských uprchlíků překročila na přelomu října a listopadu v oblasti Českých Velenic hranici do Rakouska. Zpět do České republiky byli vráceni po dvou dnech, během kterých byli v ponižujících podmínkách zadržováni rakouskou pohraniční policií; jejich azylové řízení však u nás bylo rozhodnutím ministerstva vnitra zastaveno a cizinecká policie jim uložila správní vyhoštění.

"Rozhodnutí ministerstva vnitra v jejich případě není spravedlivé a není humánní," komentuje situaci zástupce Amnesty International Lubor Kysučan. "V současné době probíhá soudní řízení, které projednává jejich žalobu proti rozhodnutí ministerstva vnitra. Pokud soud tomuto jejich opravnému prostředku nevyhoví, hrozí jim deportace z České republiky," dodává s tím, že občané Čečenska nejsou bezpeční ani v Čečensku samotném, ani nikde jinde na území Ruské federace. Na to upozorňuje i dopis, který obránci lidských práv zaslali brněnskému Krajskému soudu, kde se záležitost projednává: občané čečenské národnosti jsou v Ruské federaci vystaveni systematickému plošnému pronásledování pouze na základě své etnické příslušnosti a na území Čečny okupovaném ruskou armádou patří k normální realitě každodenního života zmizení, mimosoudní popravy, znásilňování, nezákonné zadržování a mučení za účelem vynucení přiznání.

"V rámci tzv. začistek ruská armáda terorizuje venkovské i městské obyvatelstvo Čečny a vymáhá úplatky za propuštění zadržených. Chování ruských ozbrojených sil na území Čečny je řadou mezinárodních odborníků hodnoceno jako válečné zločiny hraničící s genocidou. V důsledku toho byla Ruská federace vystavena kritice Evropského výboru pro prevenci mučení, nelidského nebo ponižujícího jednání a trestání stejně jako Parlamentního shromáždění Rady Evropy, které upozorňuje na nedostatky při vyšetřování minulých i současných zločinů a stíhání jejich pachatelů. V důsledku dlouhodobého konfliktu v Čečně žije na 110 000 uprchlíků v sousedním Ingušsku a další desetitisíce v jiných oblastech Ruské federace, kde jsou vystaveni šikaně ze strany policie a diskriminaci v přístupu k zaměstnání, vzdělání, zdravotní péči i sociálním dávkám," uvádí se v dopise.

Policisté? Doprovodili nás až na hranice

Zákon uprchlíci porušili podle obránců lidských práv čistě proto, že naše předpisy neznali – nebyli s nimi seznámeni. "Zákon o azylu jsme jim překládali až u nás v kanceláři," podotýká Milan Štefanec z Nezávislého sociálně ekologického hnutí. "Legálně Českou republiku opustit nemohou, protože nemají platné doklady, hrozí jim deportace. Jedinou pomocí může být obnovení azylového řízení," dodává. Téměř polovina z šedesáti čečenských uprchlíků, kterých se záležitost týká, je v současné době v táboře v Zastávce u Brna, další v Kostelci nad Orlicí a několik jednotlivců pak v ostatních táborech – a nikdo z nich neví, co bude dál. Přišli z Polska, protože i tam se jim situace zdála beznadějná – a také nebezpečná. "Polsko je příliš blízko Rusku... Poskytl jsem tam interview a od té doby měla moje rodina doma problémy," říká jeden z mužů. To, že získání azylu u nás není o nic snazší, zjistili až na místě. "Nikdo, koho známe, v České republice azyl nedostal," říká další z uprchlíků. Nikdo z nich nechce zveřejnit své jméno – mají strach. Pochopitelný.

"Pokud bychom nedostali azyl, pobývat v České republice by pro nás nemělo smysl, protože by nás mohli kdykoli vyhostit," říkají. Telefonicky se spojili se svými přáteli v Rakousku, kteří tam azyl dostali. A zjistili, že azyl žadatelům z Čečenska uděluje Rakousko – ve srovnání s Českou republikou – ve velké míře. Během roku 2003 navíc vznikl zelený koridor, kdy tisíce čečenských uprchlíků přecházelo z České republiky do Rakouska: proto se i oni rozhodli pro cestu k našim jižním sousedům. Po příjezdu do Českých Velenic je nejdříve policie do půlnoci zadržovala, pak byli z nádraží vykázáni. "Když jsme se ohradili, že máme s sebou spoustu zavazadel a také malé děti, že venku je už zima a nás je navíc šedesát, řekli nám, ať tedy jdeme, kam jsme chtěli jít. Doprovodili nás s kordonem až k řece na hranici, dokonce nám svítili na cestu baterkou, tam už ale stála policie... Většině lidí kromě patnácti dovolili řeku přejít, prosili jsme je, aby – když nechali přejít ostatní – nechali přejít i nás. Policistů bylo víc než uprchlíků, mohli nás kdykoli zastavit... Začali vyvolávat megafonem, že porušujeme zákon, ale až tehdy, kdy už první skupina přešla," vysvětlují. Pokračování jejich příběhu je už známé. Tedy snad kromě drobných událostí krátce po zadržení – například že lidem, kteří přešli hraniční řeku, na druhé straně nedovolili ani se z mokrých bot zout.

Zůstaneme tam, kde nás přijmou

Proč tito lidé vlastně zvolili nejistou cestu uprchlíka? "Jsme z různých míst, dřív jsme se neznali. Především jsme všichni prošli první čečenskou válkou, pak také vedle světských zákonů začaly platit zákony šaríjské," vypráví muž, který si pro tuto chvíli zvolil jméno Isa Tymyrov. "Jako zástupce ministra jsem asistoval u všech jednání mezi Čečnou a Ruskem. V roce 1997 se dohodlo, že se ukončuje čtyři sta let vzájemných bojů – byl tak oficiálně vyhlášen mír, načež se však Rusko připravovalo k dalším bojům... Příčina? Když se prohrála první čečenská válka, nemohlo Rusko dovolit, aby při tom zůstalo," říká. Popisuje, jak z ruské strany následovala politika provokací: unášeli ruské představitele v Čečensku, novináře, cizince. "To vše se dělo proto, aby se totálně zbouraly všechny vztahy... Skupina čtyř cizinců, dva z nich byli z Británie a z Nového Zélandu, stavěla v Čečně telefonní síť, která by umožnila nezávislost na Rusku – Rusko by ji už nemohlo sledovat. A Rusové jim podřízli hrdlo," uvádí Isa příklad. "Díky zahraniční pomoci měli Čečenci se západem dobré vztahy, proto tam přijela skupina mužů, kteří dělníky unesli, vše zničili a svedli to na "teroristy". V přípravách na druhou válkou totiž potřebovali ukázat, že Čečenci jsou národ teroristů... Byla to snaha z nás v očích světa dělat bandity, zvířata – a kdo by pomáhal teroristovi a banditovi?"

Dále hovoří o tom, že jeho samotného třikrát drželi ve vyhloubené jámě, po kotníky stál ve vodě, nahoře jen mříž. "Zdůvodnění mi neřekli, bili mě a pustili mě, až jsem zaplatil... Stříleli nad ženami s dětmi, už jsem neměl sílu to dál snášet. Žili jsme jako během ruské rulety – každý druhý zažil něco takového," říká muž. Dodává, že stres byl pro těhotné ženy takový, že začínaly předčasně rodit. A hrůza nepoznamenala jen ženy: když tady v České republice letí nad uprchlickým táborem vrtulník, děti se hned běží schovat. Bojí se, že budou padat bomby.

"Přišel jsem s rodinou – se ženou a dvěma dětmi, tříletým a čtyřletým. Na cestě jsme od 19. září, šli jsme přes Rusko, Ukrajinu, Bělorusko, Polsko až do České republiky. Cílem je pro nás země, kde nás přijmou, odkud nás nebudou deportovat," říká Isa Tymyrov. O tom, co bude, žádné informace nemá. "Kdyby se podařilo obnovit azylové řízení, jistěže bychom tu zůstali – jako každý potřebuji střechu nad hlavou, klid pro děti... Pokud vše dobře dopadne, budu pracovat. Nechci žádnou podporu, jsem inženýr-mechanik," neztrácí hrdost. Je rád, že se o případ jeho rodiny a dalších desítek uprchlíků začaly zajímat nevládní organizace – doufá, že řešení problému může pomoci i každá zmínka v médiích. V Čečensku má ale ještě příbuzné. "Ti by též byli ochotní zemi opustit, ale protože finančně podpořili mou rodinu, nemohou si to už dovolit," uzavírá.

Pomoc podpisem

Se záměrem uprchlíkům pomoci sestavili aktivisté Amnesty International a Nesehnutí také petici "Bezpečí pro čečenské uprchlíky", kterou zveřejnili současně se včerejším zahájením brněnských Dnů Kavkazu. V té žádají ministra vnitra Stanislava Grosse a zároveň Tomáše Haišmana z odboru azylové a migrační politiky MV ČR, aby se zasadili o obnovu azylového řízení uprchlíků. "Zastavení jejich azylového řízení v součinnosti se správním vyhoštěním, které jim bylo uloženo, je zbavuje možnosti nalézt bezpečný azyl v České republice a vystavuje je potenciálnímu nebezpečí vynuceného návratu do Ruska. Na základě zpráv respektovaných mezinárodních organizací však Ruskou federaci v žádném případě nelze považovat za bezpečnou zemi pro občany čečenské národnosti, neboť na celém jejím území čelí hrozbě mučení, zmizení a mimosoudních poprav a zároveň systematické diskriminaci," uvádí se v textu petice. Petiční arch k vytištění je možné stáhnout zde.

Jana Sobotková