Naďa Johanisová: Ekonomický růst je vážný problém
15. 4. 2005
Jan Stejskal [EkoList] -
„Modely ekonomů jsou příliš zjednodušené. Musíme jim připomínat, že vycházejí z neudržitelných hodnot a že jejich „věda“ se snaží řídit celý svět, i když mu nerozumí,“ říká Naďa Johanisová, jedna ze zakladatelek občanského sdružení Trast pro ekonomiku a společnost.
EkoList: Mluvíte o současné převládající ekonomické ideologii. Je možné ji nějak charakterizovat?
Naďa Johanisová: Mám tím na mysli způsob myšlení, který zjednodušuje náš svět ve snaze vtěsnat ho do šablon standardních ekonomických pouček. Mezi ně patří třeba myšlenka existujícího trhu, kterému se musíme přizpůsobovat. Přitom čistý trh, jak si ho představuje ekonomická teorie, stejně neexistuje. Řada věcí ho deformuje, například monopoly, manipulativní reklama, ale také skutečnost, že naše ekonomické aktivity mají neočekávané následky, s kterými si my, ani ekonomie neví rady. Třeba globální oteplování.
Ekonomická teorie, o které mluvíme, je jen jedna?
Mám na mysli tu standardní, převládající, která se vyučuje na ekonomických fakultách. Říkejme jí třeba neoklasická ekonomie nebo neoliberální ekonomie. Někteří myslitelé ji přirovnávají k náboženství. Ne proto, že by byla duchovní, ale proto, že je dogmatická. Neochvějné je třeba přesvědčení, že je vždycky lepší, když mezi sebou země obchodují, než když podporují místní produkci. To je ale velmi problematická myšlenka. Na tomhle „obchodování“ vždycky vydělají víc bohatí, ať už jsou to firmy, nebo lidé z bohatých zemí.
Podle liberálních ekonomů ale s bohatnutím bohatých bohatnou i chudí...
O této teorii skapávání už hovořil David Hume v 18. století. Když prý budou bohatí bohatší, skape bohatství i k chudým. To se ale neděje, naopak vznikají uzavřené okruhy – bohatí si kupují luxusní zboží od jiných bohatých. Chudí si půjčují, platí úroky a dále chudnou. Statistiky hovoří jasně. Nůžky mezi chudými a bohatými se stále rozevírají.
Jedním z problémů ekonomie je to, že na rozdíl třeba od biologie svoje předpoklady téměř neověřuje v praxi. Když se pak něco nepotvrdí, ekonomové začnou tvrdit, že nějaká teoretická podmínka nebyla splněna, nebo šlo o jinou situaci. To kritizují i lidé zevnitř ekonomické hierarchie – například Joseph Stiglitz.
Kromě volného obchodu je ústředním pilířem systému ekonomický růst. Když si pustíte rádio, hned slyšíte, že roste hrubý domácí produkt (HDP) a to je dobře. Když by HDP klesalo, bylo by to špatně. Nejhorší je, že je to pravda, protože při poklesu HDP se zvyšuje nebezpečí nezaměstnanosti, hyperinflace atd. Jenomže když HDP roste, roste i spotřeba výrobků a služeb, čímž stále víc ždímáme přírodu. Ochranáři říkají, že není třeba spotřebovávat víc a víc, žít bychom měli skromně. Politici naopak říkají, že musíme zvyšovat spotřebu: ekonomika musí pořád růst, jinak krachne. Je tu obrovský rozpor, o kterém se nediskutuje.
Do určité míry mají politici pravdu, protože systém je skutečně nestabilní. Na to ostatně kritikové ekonomie, jako jsou Richard Douthwaite nebo Margrit Kennedyová, poukazují: systém je nestabilní, protože je založený na neudržitelném růstu peněžní zásoby. Peněz je strašně moc, navíc rostou formou dluhu.
Jak to?
Banky neustále „tvoří“ nové peníze, které si ale neodečítají z celkového majetku. Říká se tomu multiplikovaná expanze depozit. Banka někomu půjčí peníze, ale tyto peníze zůstávají dál vedené jako aktiva banky. Ten někdo další peníze zase uloží do banky, která z toho část půjčí dál a zase to neškrtne ze svých účtů. K tomu ještě přispívá splácení peněz s úroky. Zjednodušeně řečeno: peněžní zásoba stoupá a pokud by s ní nestoupala produkce zboží a služeb, nastala by silná inflace. I to je jeden z důvodů, proč je takový tlak na to, aby produkce zboží a služeb, tedy tzv. ekonomický růst, šla stále nahoru. Ekonomický růst zase vede k nárůstu peněz v oběhu. Je to složitý systém s řadou posilujících zpětných vazeb – vše prudce roste, ale také může najednou začít silně, byť i jen dočasně, klesat. Třeba proto, že praskne nějaká cenová bublina, investoři stáhnou své peníze, lidé si přestanou půjčovat … a peněžní zásoba půjde prudce dolů. Takže žijeme ve vysoce nestabilním systému, na kterém jsme přitom stále závislejší. Tím víc, čím víc likvidujeme místní toky peněz.
Velmi problematická je také myšlenka konkurence dohnaná ad absurdum, která prosákla z ekonomických učebnic do politických ideologií. Jako by jediné, na čem záleží, byla cena. Na světě jsou ale i jiné důležité věci – třeba stálost komunity, ve které žiji, nebo nezničená příroda. Konkurence vede k efektivnosti výroby, ta je ale v současné době dotována hlavně fosilními palivy. Fosilní paliva jsou stále ještě levná, resp. dotovaná (i nepřímo – amortizace), a tudíž se vyplácí automatizace výroby. Je to efektivnější často jen v uvozovkách, protože tím vznikají tzv. negativní externality, tedy vedlejší náklady, které dopadají na životní prostředí nebo zdraví obyvatel. Není potom efektivita jen v tom, že se náklady přenášejí na někoho jiného? Ať už na budoucnost, na třetí svět nebo na nezaměstnané, kterým musí poskytovat dávky obec nebo stát?
Kdo se zajímá o životní prostředí, rozhodně by měl začít přemýšlet o ekonomii. Je v ní řada neověřitelných konstrukcí, které vycházejí z problematických předpokladů. Mezi ně patří třeba to, že každý spotřebitel je perfektně informován anebo že všichni hráči na ekonomickém poli jsou jakoby stejně mocní, ať je to dělník v Bangladéši nebo firma Nemak. Každý ale víme, že tenhle předpoklad neplatí. Aby ekonomická teorie mohla vůbec něco předvídat, musí silně abstrahovat od skutečnosti a strašně ji zjednodušovat. Pak to dopadá tak, že se zruší malá vesnická škola, protože náklady na žáka jsou vysoké. Ale nikoho nezajímají náklady na dojíždění žáků někam jinam nebo náklady pro obec v důsledku snížení spotřeby v místních obchodech, či „náklady“ ještě hůře vyčíslitelné – ztráta životnosti obce, vztahu dětí k místu, pocitu hrdosti obyvatel.
Další zjednodušená vize současné ekonomie je rozdělení na producenty a konzumenty. Domácnosti jsou prý konzumenti a firmy jsou tzv. producenti. Domácnosti ale byly odjakživa i producenty – nejen že pěstovaly mrkev, ale také produkovaly děti. Proto se futurolog Alvin Toffler ptal nejmocnějších manažerů světa, co by dělali, kdyby jejich zaměstnanci neuměli chodit na záchod. Tím chtěl říct, že bez infrastruktury nepeněžní ekonomiky, například maminek, které učily děti chodit na záchod, by se zhroutila i peněžní ekonomika. Jenomže dnešní ekonomie nepeněžní ekonomiku vůbec nebere v úvahu. A podobně to dělá s přírodou. Když nebudeme moct dýchat, těžko budeme produkovat nějaký zisk. Jenomže příroda nevystrčí ruku a neřekne si co za to. A tím je celý ekonomický model naprosto deformovaný, protože nebere v úvahu náklady na služby a statky přírody a náklady na statky a služby, které si poskytují lidé navzájem. Co hůř – nepeněžní a neformální ekonomika je nahlodávána a lidé, kteří nejsou finančně aktivní, jsou ostrakizováni. Společnost se na ně kvůli převládající ekonomické ideologii dívá skrz prsty.
Co z toho nejvíc působí na životní prostředí?
Největší problém je oddanost ekonomickému růstu. Už to, že se o něm vůbec nediskutuje! Druhým problémem z hlediska životního prostředí je tzv. diskontování budoucnosti. Ekonomové často pracují s metodami, které jsou založené na tzv. „diskontování“ budoucích nákladů a přínosů nějaké činnosti. V praxi to znamená, že čím se něco odehraje ve vzdálenější budoucnosti, tím je to pro nás méně důležité. Při tomto způsobu uvažování je nebezpečí, že nám vyjde, že je výhodnější pokácet les a uložit stržené peníze v bance, protože si vypočítáme, že na rozdíl od lesa porostou tyto peníze v bance tempem 10 % za rok. Exponenciální růst ale není přirozený, jak upozorňuje německá ekonomka Margrit Kennedyová. V přírodě se vyskytuje jen výjimečně, například u rakovinných buněk. V ekonomické praxi exponenciální růst, ať už produkce ekonomiky nebo peněžní zásoby, také nemůže pokračovat donekonečna.
Třetí problém z hlediska životního prostředí je dogma volného trhu. Vychází při tom z teorie komparativní výhody, kterou vymyslel anglický ekonom David Ricardo v roce 1817 a která tvrdí, že pro každou zemi je prakticky vždy výhodné se specializovat a své produkty vyvážet. Sám Ricardo ale velmi pečlivě vyjmenoval mantinely, v nichž jeho teorie platí. Předpokládal například, že existuje stoprocentní zaměstnanost, že kapitál se nemůže pohybovat mezi zeměmi a že náklady na dopravu jsou nulové. Žádná z těchto podmínek dnes splněna není. Vezměme jen náklady, které všichni platíme za zbytnělou dopravu – nové a nové dálnice, astma, nehodovost, hluk a zápach ... To by Ricardo koukal.
Můžeme se ze závislosti na růstu nějak vymanit?
Otázka je to velmi důležitá, ale není na ni snadná odpověď. Klasičtí ekonomové jako David Ricardo, John Stuart Mill, Malthus a Adam Smith nevěřili, že růst bude navždy exponenciální. Až neoklasičtí ekonomové od konce 19. století začali věřit, že růst bude neustálý a ještě se bude zvyšovat. Malthus, Ricardo a Smith předpokládali, že po „završení růstu“ nastane dost obtížné období. John Stuart Mill naopak předvídal období pozitivní, kdy se vymaníme z mentality konzumu a budeme žít důstojnějším, tvořivějším a duchovnějším životem.
Dnes se tedy věří v neomezený růst, což je ale nemožná věc. Nejlepší mozky by měly začít hledat k růstu alternativy. To není legrace, ekonomický růst je vážný problém. Jde o věc, do které jsme se zasekli a která už nesouvisí se zvyšováním životní úrovně. Něco jiného zažíváme a něco jiného se nám říká. Není to tak markantní jako za komunismu, rozdíl mezi slibovanými zářivými zítřky blahobytu a tím, co vidíme kolem sebe, je ale příliš jasný.
Celá společnost je založená na tom, že se zvýšila efektivnost, ale zároveň se snížila zaměstnanost v primární výrobě (zemědělství apod.). A aby se nezaměstnaní uživili, vznikají všelijaké další výroby a služby, balení zboží nebo jeho transport nebo se na něj dělá reklama atd. Potravní řetězec se zvětšil, ověsil dalšími činnostmi, zkomplikoval – a zároveň se přestaly využívat místní zdroje. Je absurdní, že Evropa dává peníze na to, aby se nevyužívala místní půda, protože podle současné ideologie je lepší něco vyrábět na druhém konci světa, kde se to zdánlivě finančně vyplatí. Mocní hráči na světové scéně pak podnikají tam, kde mají nejnižší ekologické a sociální náklady. Vyrábějí například palmový olej na Filipínách, kde nemusejí mít čističku odpadních vod, a vykácení pralesa v Malajsii je také „zadarmo“ – nikoho už nezajímá, že tamější přírodní národy pak nemají kde žít.
Mně ale třeba nepřipadá automaticky špatné, že lidé jsou místo na poli u baličky...
No jasně, kdyby všichni dělali na poli, nemohl by být nikdo novinář. Jde ale o otázku míry. Už je nás v kancelářích moc. Na jednu stranu se snažíme být efektivní, což znamená likvidaci zaměstnanosti, místních komunit a přírody, a na druhé straně se z peněz, které jsme si tou likvidací vydělali, snažíme zaměstnanost, komunity a přírodu uměle vytvářet. Současná environmentální ekonomie se snaží škody na životním prostředí vyčíslit. V jistém smyslu je to důležité, protože to ekonomům, politikům i veřejnosti ukáže, že příroda má hodnotu, se kterou se musí počítat. Na druhé straně je tohle vyčíslování ceny zároveň redukcí přírody – je přece spousta věcí, které se vyčíslit nedají. Třeba lidský život, ptačí zpěv, vůně nebo pocit. Ekonomie by si měla uvědomit, že existuje obrovská sféra, ať už jde o nepeněžní transakce nebo transakce s přírodou, vůči níž by měla být pokorná, a ne tvrdit, že to co nejde vyčíslit, žádnou hodnotu nemá. Modely ekonomů jsou příliš zjednodušené. A když jim to budeme připomínat, snadněji si uvědomí, že vycházejí z neudržitelných hodnot a že jejich „věda“ se snaží řídit celý svět, i když mu nerozumí.
Mohou být peníze společným jmenovatelem, na který budeme všechno přepočítávat?
Australský ekologický ekonom Clive Hamilton se domnívá, že bychom se měli vymanit z nadvlády peněz v tom smyslu, že bychom namísto své role konzumentů zdůrazňovali svou roli občanů. Je-li něco levné, neznamená to ještě, že je to dobré. Ekonomické analýzy, které neberou v úvahu názor občanů, nás okrádají o demokratické právo rozhodovat, v jakém světě chceme žít. Jestliže chceme mít ve vesnici školu, tak bychom měli mít právo si ji zachovat. Pokud je to na první pohled drahé, je to jen proto, že jsme nezapočítali všechny pozitivní externality, které malá vesnická škola s sebou nese. Peníze jsou dobrý služebník, ale zlý pán.
Je v naší společnosti dnes množství peněz automaticky bráno jako rozhodující ukazatel? Nebo se snažíme zvážit všechna pro a proti a ty školy na vesnicích nebo čisté životní prostředí nám prostě nestojí zato?
V současné době nemáme na vybranou, protože úředník školu zakáže. Při tom vychází ze skrytých hodnot ekonomie, které se táhnou od Adama Smithe. Tyhle skryté hodnoty říkají, že peníze jsou až na prvním místě. Je potřeba jasně říct, že to tak není, a uvědomit si, že peníze určité hodnoty nejsou schopné rozpoznat. Trh dostává nebo chápe signály opožděně a pak se to, co zmizelo, třeba vesnická škola, nahrazuje velmi těžko. Když zlikvidujeme infrastrukturu zemědělství, je pak velmi těžké nějakou lokální produkci znovu vybudovat. Přitom místní produkce úzce souvisí s kulturou a s hrdostí lidí na místo, kde žijí. Naše bytostná potřeba nejsou jen statky a služby (v tom ekonomové na lidi nazírají strašně zjednodušeně), naše bytostná potřeba je i patřit k nějakému místu.
Existují ekonomické systémy nebo postupy, které by byly k přírodě šetrnější?
Záleží na tom, čemu říkáme ekonomické systémy. Co třeba zásobování? Když se podíváme do historie lidstva, vidíme, že jsme po většinu doby dokázali přežít s místními zdroji. Něco se sice dováželo, ale jde zase o otázku míry: těžiště bylo v místních zdrojích. To mělo dopad nejen na šetrnost vůči přírodě (bez dopravy se míň znečišťovalo prostředí), ale i na pocit existenciální jistoty. Hodně lidí, s kterými se setkávám, o tom mluví: šli na venkov mimo jiné proto, aby neměli pocit, že když se odřízne plyn, tak je konec. My všichni máme zdánlivě svobodu, ale ve skutečnosti jsme silně závislí na nějaké trubce s plynem třeba z Ruska nebo z Německa. Kdežto tradiční člověk, který žil třeba z 80 procent z místních zdrojů, měl určitou jistotu. Na druhé straně když vůbec neexistovala možnost dovozu, žili lidé v nejistotě, že jim brambory shnijí – a bez možnosti si je dovézt pak čelili velkým problémům. Vždycky je to otázka míry, dnes jsme ale příliš závislí na nestabilních vnějších trzích.
Na současný vývoj ve světě se můžeme dívat i tak, že likviduje samozásobitelství a nutí lidi vstoupit do peněžní ekonomiky. V té už ale čekají daleko větší hráči s obrovským finančním zázemím, kteří v konkurenci zvítězí. Vůbec myšlenka růstu taženého vývozem je problematická, protože nemůžou všichni převážně vyvážet. Vždycky bude někdo prohrávat.
Systémy šetrnější k přírodě by tedy měly být založené na využívání místních zdrojů. Třeba využívat slámu jako zdroj energie se vyplatí pouze ze vzdálenosti asi 50 kilometrů. V současné době je ale celý systém nastavený na pravý opak. Říká se, že globalizace je nevyhnutelná. Ona je ale dílem mezinárodních pravidel, které podporují činnost velkých firem. Jedním z těch pravidel je otevírání hranic, aby měly peníze snadnější podmínky pro přesun do dalších zemí. Ale to není nic daného, tak se jenom dohodli naši zástupci. Ale proč? Protože existuje takové dogma. To, co každý může udělat, je začít nad tím přemýšlet a nebrat to jako samozřejmost. Není vůbec jisté, že volný obchod je vždycky dobrý.
Najdeme v ČR příklady místní ekonomiky?
Většina malých firem zakořeněných v místě nemá jen cíle ekonomické, ale i sociální nebo ekologické. Malý příklad: byla jsem ve vesnici v obchodě a paní prodavačka se mě ptala, kde je sousedka – že si nepřišla pro chleba. Tak jsem se stavila u sousedky a zjistila jsem, že je nemocná a potřebuje, abych jí chleba donesla. To je typická sociální funkce, prodavačce by mohlo být jedno, jestli je sousedka nemocná. Tohle se vám v supermarketu samozřejmě nestane.
Jiný příklad: u nás je už několik desítek obcí, které používají dřevo z vlastních lesů k vytápění štěpkou. To je typická, cenná lokální ekonomika, která má celou řadu zisků. Ekologický zisk spočívá v používání obnovitelných zdrojů k výrobě tepla a ve vyloučení dopravy z velké vzdálenosti. Sociální je v tom, že zaměstnání najde několik místních lidí. Obec navíc může sama rozhodnout, kolik to občany bude stát, takže nejsou tolik závislí na ceně plynu někde na světových trzích. Samozřejmě může dojít k vichřici, ale i tak je zdroj víc pod kontrolou než fosilní palivo, které je vzdálené tisíce kilometrů daleko a vystavené šíleným nápadům nějakého teroristy.
Trast pro ekonomiku a společnost – právě vznikající občanské sdružení, jehož hlavním cílem má být podpora odborníků, praktiků i obyčejných lidí, kteří nejsou spokojeni se současnou převládající ekonomickou ideologií a hledají k ní alternativy. „Bezprostředním podnětem k založení sdružení jsou naše zkušenosti s pošlapáváním práva, s kterým jsme se setkali v právních sporech s nadnárodními firmami (například Nemakem) přicházejícími do ČR,“ říká jeden ze zakladatelů, právník Pavel Franc z Ekologického právního servisu. Sdružení chce usilovat o ekonomiku vstřícnou k životnímu prostředí a k místním společenstvím, která zároveň nebude ničit demokracii a právní stát. Naďa Johanisová je dalším ze zakládajících členů sdružení. Chce se v jeho rámci věnovat hlavně lokálnímu rozvoji.
Článek jsme převzali se svolením redakce on-line deníku EkoList po drátě.
Ukázkový výtisk tištěné verze časopisu si můžete objednat zde.
Naďa Johanisová – přednáší sociální ekologii, výchovu k trvale udržitelnému životu a environmentální ekonomii na Jihočeské univerzitě. Environmentální ekonomii učí i na Masarykově univerzitě v Brně, kde zároveň studuje doktorské studium. Tématem její práce je hledání ekonomických alternativ pro rozvoj venkova směrem k trvalé udržitelnosti. Pravidelně publikuje v časopise Sedmá generace. Žije v malé vesnici v jižních Čechách.
Jan Stejskal
|
vytisknout