|
Petici požadující zákaz toxických zpomalovačů hoření podepsalo již přes 7500 lidí
1. 12. 2004
Jindřich Petrlík [Arnika - Program Toxické látky a odpady] -
Zveřejnění zprávy, že mateřské mléko českých žen obsahuje bromované zpomalovače hoření (1) vyvolalo bouřlivou reakci. “Petici Budoucnost bez jedů II, která mimo jiné požaduje nahradit tyto toxické látky (PBDE) méně nebezpečnými alternativami, podepisovali minulý týden na výstavě Ecolife lidé automaticky,” přibližuje reakci veřejnosti Adéla Purschová ze sdružení Arnika. Pod peticí je k dnešnímu dni téměř 7,5 tisíce podpisů. “Petici již podpořila také řada členů městských, obecních a krajských zastupitelstev, včetně starostů měst a obcí. Věříme, že tato masivní podpora uspíší zákaz těchto nebezpečných látek v České republice,” říká k úspěchu petice žádající omezení přítomnosti toxických látek v životním prostředí vedoucí kampaně Budoucnost bez jedů sdružení Arnika RNDr. Jindřich Petrlík. Podpisová akce Arniky dnes pokračuje na děčínském nádraží ČD.
Na tiskové konferenci Arniky prezentovala výsledky měření bromovaných zpomalovačů hoření ve 103 vzorcích mateřského mléka a ve 270 vzorcích ryb Prof. Ing. Jana Hajšlová, CSc. z Vysoké školy chemicko-technologické (VŠCHT). “Bromované zpomalovače hoření jsme našli ve všech testovaných vzorcích. Neobvykle vysoké koncentrace jsme naměřili u třech maminek. Jedna pracovala v elektrotechnickém průmyslu a druhá jako počítačová inženýrka, u třetí se nám důvod zvýšeného výskytu PBDE (1) nepodařilo zjistit,” shrnula výsledky tříletého výzkumu na tiskové konferenci Hajšlová.
Přítomnost PBDE v rybách potvrdily také tři rozbory zadané Arnikou u vzorků ryb z jiných lokalit, než jaké sledovala VŠCHT. Také v krvi ministra Libora Ambrozka byla naměřena nejvyšší koncentrace zpomalovačů hoření ze všech 14 ministrů EU a jejich náměstků.
Bromované zpomalovače hoření se používají například ve spotřební elektronice, v kobercích, či v polyuretanových pěnách v nábytku. Jak ukázaly četné studie, kumulují se v živočišných tucích podobně jako polychlorované bifenyly (PCB) (2), patří tedy k tzv. perzistentním organickým látkám (3). Například v sokolech ve Švédsku byly zjištěny stejně vysoké koncentrace, jaké způsobily v laboratorních podmínkách nervové poruchy u krys.
“I když jsou to látky, které se kumulují v životním prostředí, současná chemická legislativa nemá nástroj, který by umožňoval sledovat jejich spotřebu. Nová chemická politika Evropské unie nazývaná zkratkou REACH by to měla změnit, protože zavede kontrolu i těch látek, které se dodnes nesledují, a těch je většina” upozornil Petrlík. Podotkl, že poškození nervové soustavy u laboratorních krys způsobilo již malé množství těchto látek. Jejich působení na člověka zatím není dostatečně prozkoumáno.
Poznámky a přílohy:
(1) K bromovaným zpomalovačům hoření patří i polybromované difenylétery (PBDE), které se používají například ve spotřební elektronice včetně počítačů, v kobercích, či v polyuretanových pěnách v nábytku. Tyto látky se kumulují v živočišných tucích podobně jako polychlorované bifenyly.
(2) Polychlorované bifenyly (PCB) byly vyráběny od roku 1930 jako chemické látky pro průmyslové využití. Jsou to velice stabilní chlororganické látky. Nerozpouštějí se ve vodě, zato se vážou na tuky. Používaly se do transformátorových a kondenzátorových olejů, do barev, plastifikátorů, ale třeba také na propisovací papíry a do inkoustů. Dokonce i do rtěnek. Poté, co byl zjištěn jejich negativní vliv na lidské zdraví, byla v roce 1984 zakázána jejich výroba i v tehdejším Československu (v Chemku Strážské na Slovensku). Dodnes jsou přítomny především v transformátorech a kondenzátorech a jsou nejspíše nejproblematičtějšími látkami v odpadech. V již velice nízkých koncentracích poškozují hormonální a imunitní systém člověka. Lidé, kteří přicházeli pravidelně do styku s vysokými koncentracemi PCB onemocněli tzv. chlorakné, dysfunkcemi jater, měli dýchací potíže a řadu dalších zdravotních problémů.
(3) Perzistentní organické látky (POPs): Velká skupina látek, které díky své chemické stabilitě setrvávají dlouho v prostředí a "putují" proto i tisíce kilometrů od zdrojů svého původu. Nerozpouštějí se ve vodě, ale v tucích, na které se vážou - jsou bioakumulativní.
Jindřich Petrlík
|
|
 |
|
