|
Dobrovolnicí v Brazílii
8. 4. 2002
Michaela Klečková [Econnect] -
Silvie Špačková (24) se rozhodla, že pojede pomáhat jako dobrovolnice někam do světa, což se jí podařilo před rokem. Strávila tři měsíce v brazilském velkoměstě Recife, kde se snažila přesvědčovat děti žijící na ulici, že s jejich životem se ještě dá něco dělat. Dostat se na podobnou misi ale vůbec není jednoduché.
 Jak se ze studentky Univerzity Karlovy stane streetworker v Brazílii?
To je dlouhá a složitá procedura. Našla jsem si organizaci Humana People-to-People (www.humana.org), která organizuje nemisionářskou dobrovolnickou pomoc v zemích třetího světa. Před tím, než se člověk může zúčastnit nějakého projektu, musí absolvovat tříměsíční školení, které stojí několik tisíc dolarů. Já jsem ty peníze neměla, takže jsem si je nejdříve musela u organizace vydělat. Nejdříve jsem pracovala dva týdny ve Švédsku, abych si vydělala na cestu do USA, pak jsem pro organizaci dělala dva měsíce ve Státech, abych si mohla zaplatit školení, které mimochodem za moc nestálo. A součástí toho tříměsíčního školení bylo ještě několikatýdenní vybírání peněz na ulici, abychom pokryli naší cestu do Brazílie a měli tam z čeho žít. V té organizaci se utápí spoustu peněz, je to dost neprůhledné. Hodně lidí Humaně nedůvěřovalo a vzdali to ještě před odjezdem na projekt. Já jsem ale měla přerušenou školu, nechtěla jsem se vracet, tak jsem to riskla.
Jak probíhalo to školení?
Největší přínos byl asi v tom, že se tam daly dohromady týmy lidí, kteří se do té doby neznali, a teď spolu museli několik měsíců úzce spolupracovat. Asi měsíc jsme strávili v takovém kempu v horách, kde jsme dostali nějaké informace o Brazílii, abychom zjistili něco málo o tamní historii, současné politické a ekonomické situaci… zkrátka abychom věděli, do čeho jedem. Slibovali nám také kurz portugalštiny, ale kromě několika nejzákladnějších slovíček jsme se nenaučili nic. Další měsíc jsme na ulici vybírali peníze na cestu a na provoz těch projektů a pak už nás čekaly finální přípravy a odjezd.
Byly začátky v Brazílii těžké?
Já jsem hned po příjezdu dostala vysokou horečku. Odjeli jsme z Ameriky z místa, kde bylo půl metru sněhu, a najednou vystoupíš v Sao Paulu z letadla do čtyřicetistupňového horka. A my když jsme dorazili na sever Brazílie na farmu, tak jsme tam s dětmi hráli fotbal v dešti a mě to nějak skolilo, takže mě křísili kokosovou šťávou. Ale rychle jsem se vzpamatovala.
Jakého projektu jsi se vůbec zúčastnila? Co to bylo za farmu?
Šlo o pomoc dětem, které jsou bez domova a žijí v ulicích města Recife, které je velké asi jako Praha. Organizace má průměrně dvanáct, čtrnáct vychovatelů, kteří chodí každý den do ulic na místa, kde se děti shromažďují, a snaží se získat jejich důvěru. Povídají si s nimi, dělají trochu zdravotní osvětu a snaží se jim dokázat, že se s tím jejich životem dá ještě něco dělat. Ale je to hodně těžké, protože těmto dětem na ničem nezáleží, oni nemají co ztratit. Mají zničené zdraví, nemají žádný domov, nemají rodinu, nemají prostě nic, takže je jim zpočátku úplně jedno, co jim tam kdo vykládá. Je to strašně zdlouhavý proces, vybudovat si u těch dětí důvěru a přesvědčit je, že takhle nemusejí žít do smrti.
 A když ty děti přesvědčí, tak jakou jim nabízí alternativu?
Alternativou je právě ta farma. Leží asi osmdesát kilometrů od Recife a je to takové komunitní centrum pro ty děti, které se podaří dostat z ulice. Žije tam dvanáct až sedmnáct dětí a s nimi tři vychovatelé. Ráno děti pomůžou se snídaní, pak jdou na dvě hodiny pracovat, většinou na pole, po obědě mají chvilku volno a odpoledne jsou nějaké workshopy nebo hry.
A do školy nechodí?
Chodí, malé děti ráno a velké večer. Je to vesnická jednotřídka, různě staré děti se učí pohromadě a ta úroveň je dost ubohá, paní učitelka je ráda, že umí sama číst a psát. Měli tam dokonce učitele angličtiny, z čehož jsme byli nejdřív strašně nadšení, protože jsme doufali, že si budeme moct popovídat anglicky. Jenže pan učitel se akorát uměl zeptat jak se jmenujeme a odkud jsme. To bylo všechno.
Jakým způsobem se vybírají děti, které vytáhne organizace z ulice a dá jim nový domov?
To záleží hlavně na dětech samotných. Je to dost složitý a zdlouhavý proces. S jedním dítětem se pracuje třeba půl roku, než se samo rozhodne, že by chtělo zkusit jít na farmu. Protože my jsme ho nemohli vzít, strčit do auta a odvézt, to pochopitelně nejde. Děti třeba první dva měsíce tomu vychovateli vůbec nedůvěřují. Teprve postupně si s ním začnou povídat, hrát si. Když jim někdo vykládá o farmě, tak je to pro ně nejdřív jen taková srandička, nedokáží si to představit. Teprve postupně o ní začnou uvažovat.
A pak z nich ze dne na den přestanou být bezdomovci a stanou se z nich členové komunity?
Ne, takhle jednoduché to není. Celý proces je dost zkomplikovaný tím, že téměř všechny děti jsou na drogách. Čichají průmyslové lepidlo z umělohmotných lahví, některé 24 hodin denně. Jenže na farmě se samozřejmě drogy brát nesmějí a pro ty děti je problém z ničeho nic přestat. Takže když se rozhodnou zkusit farmu, tak tam nejprve jedou na dva dny, aby viděli, jak to tam chodí. Většinou se jim tam líbí a ty dva dny bez drog přežijí. Ale pak se vrátí na ulici a když hodně chtějí, jedou na farmu znovu, tentokrát už na pět dní. A to už je celkem problém, tak dlouho abstinovat. Navíc spousta těch dětí prostituuje, ale na farmě je jim zapovězen i sex, takže je to pro ně hodně velké napětí. Farma nemá žádné drogové specialisty ani psychologa, děti si musí pomoct samy.
A po tom všem se zase vrátí na ulici?
Ještě jednou jdou zpátky na ulici, ale pokud ten pětidenní pobyt v pohodě zvládli a stále chtějí na farmu, tak je tam vezmou natrvalo. Ale kdykoliv se mohou rozhodnout vrátit se zpátky.
Zpátky ke starému způsobu života?
Přesně tak. Zůstanou třeba na farmě několik měsíců, ale pak se jim začne strašně stýskat po tom dobrodružství, které na ulici mají. Protože tam mají strašnou svobodu, nakradou si, co chtějí, mají tam drogy, milence a milenky… Mají sice strach, hlad nebo je jim zima, ale na druhou stranu je to pro ně strašně vzrušující. Takže po několika měsících na farmě se jim po tom začne stýskat a rozhodnou se vrátit. Často chtějí po nějaké době zase zpět na farmu, ale to pak musejí znovu projít tím zdlouhavým procesem.
Jak jsi s těmi dětmi komunikovala, když jsi neuměla portugalsky?
Ono se to dá celkem rychle naučit, sice ne plynně, ale brzy jsem se domluvila. Zpočátku to bylo složitější, byli jsme první dva týdny na farmě, kde jsou děti spíš zvyklé komunikovat, a pobíhali jsme celé dny se slovníkem. Ale děti nám hodně pomáhaly, takže jsme se rychle naučili základy. Horší to bylo v ulicích Recife, tam ty děti byly víc plaché a když nám navíc nerozuměly, těžko jsme s nimi navazovali kontakt. Ale taky se to rychle poddalo, když to dítě chtělo, tak jsme se dorozuměli. A po několika týdnech to přestal být problém úplně.
Když se teď díváš zpátky, šla bys do toho znovu?
Určitě, i když bych se asi snažila najít si jinou organizaci. A jela bych tam na delší dobu, tři měsíce jsou strašně krátké, sotva jsme si na sebe s dětmi zvykli, tak jsem musela odjet. Já jsem si je hrozně zamilovala, když se po tobě ten človíček 24 hodin denně plazí a najednou musíš pryč, je to těžké. Tři měsíce utečou jako voda, lepší je jet na rok.
Pokud chcete získat podrobnější informace přímo od Silvie, můžete jí kontaktovat na e-mailu: sspackova@hotmail.com
Michaela Klečková
Michaela Klečková
|
|
 |
O Autorech Michaela Klečková
studentka žurnalistiky na FSV UK, v Econnectu je na stáži v rámci programu Nadace VIA
|
|
