Posměch spolužáků a šikanu poznala na vlastní kůži

26.9.2008
PRAHA [Člověk v tísni, o.p.s.]
Autor: Iva Janská, tel: 777 787 955

Libčice nad Vltavou, 26. 9. 2008 – Desetiletá Štěpánka vyrůstá od narození v libčické lokalitě zvané Kolonka. V dvoupatrovém pavlačovém domě, kde žijí především chudé a sociálně slabé rodiny, obývá s rodiči a mladším bratrem jednu místnost. Jako Romka a ještě k tomu ze „špatné adresy“ se musí často vyrovnávat s tím, že jí okolí odmítá. I proto ji maminka před rokem a půl přihlásila do programu bezplatného doučování společnosti Člověk v tísni.

„Štěpánka nikdy neměla problém s prospěchem, domů nosila jedničky, maximálně dvojky. Byla si ale strašně nejistá sama sebou, chybělo jí sebevědomí. Těžko se divit, když jí spolužáci nechtěli přijmout mezi sebe a posmívali se jí, že je Romka,“ vypráví Tereza Hrnčířová, studentka druhého ročníku sociální práce, která se v roce 2006 zapojila jako dobrovolnice do programu bezplatného doučování společnosti Člověk v tísni. Na starost dostala tehdy osmiletou Štěpánku, za kterou docházela každý týden domů a pomáhala jí s přípravou na výuku. „Když třeba děti ve škole soutěžily v jakém pořadí vypočítají nějaké příklady z matematiky, Štěpánka se během chvilky úplně zablokovala. Bála se, že bude mezi posledními a děti se jí zase budou smát. Přitom doma neměla s počty sebemenší problém,“ vypráví Tereza Hrnčířová.

Diskriminace ze strany spolužáků nebo učitelů, ale není zdaleka to jediné, co děti ze sociálně slabých rodin ve vzdělávání handicapuje. „Rodiny, se kterými spolupracujeme, obývají velmi často jen jednu místnost, ve které se tísní třeba až osm lidí. Děti vyrůstající v sociálně vyloučeném prostředí nejen, že nemají na rozdíl od svých vrstevníků vlastní pokojíček, ale často ani pracovní stůl nebo školní pomůcky,“ vysvětluje Michaela Hacmacová ze společnosti Člověk v tísni, která má na starosti koordinaci programu Podpora vzdělávání v rodinách v Libčicích nad Vltavou. „Ještě zásadnější ale je, že tyto děti k učení nikdo nevede. Jejich rodiče mají zpravidla sami jen základní vzdělání a nevědí, jak dětem s přípravou do školy pomoci. Dětem chybí motivace i potřebné vzory,“ doplňuje Michaela Hacmacová.

Rodina Štěpánky je v tomto ohledu výjimkou. „Maminka se snaží Štěpánku v učení podporovat, jak jen může. Má ale hodně starostí se synem, který potřebuje speciální péči a na starší dceru už jí tolik času nezbývá. Proto byla strašně ráda, když jsem k nim začala docházet a Štěpánce se pravidelně věnovala,“ vypráví Tereza Hrnčířová. „Za dobu, co jsme se spolu se Štěpánkou připravovaly do školy, jí narostlo sebevědomí, začala si více věřit. Byla jsem pro ni starší kamarádka, které já vyslechne, podpoří,“ vzpomíná Tereza Hrnčířová, která jako novopečená maminka musela své dobrovolnické působení na nějakou dobu přerušit.

„Pokud bude mít rodina Štěpánky zájem, pokusíme se jí zajistit nového dobrovolníka. Hlásí se nám hlavně studenti vysokých nebo středních škol, ale vítáme v podstatě každého, komu je více než sedmnáct let a baví ho práce s dětmi,“ říká koordinátorka doučování Michaela Hacmacová a dodává: „Dobrovolníkům zajišťujeme odborný výcvik, osobní i skupinovou podporu, proplácíme jim jízdné a můžeme jim vystavit i potvrzení o absolvování praxe.“ Díky jejich práci mají děti z chudých rodin šanci nejen zlepšit si školní prospěch, ale často se jim také trochu zvedne sebevědomí, jako tomu bylo například v případě desetileté Štěpánky.


Další informace Vám poskytne:
Michaela Hacmacová, tel: 739 320 446, e-mail: michaela.hacmacova@clovekvtisni.cz
Více na: www.clovekvtisni.cz/psi či www.epolis.cz

DISKUSE - KOMENTÁŘE: