Češky provdané do zemí Blízkého východu se musely přizpůsobit jiné kultuře

9. 10. 2006 - PRAHA [Radio Praha]

Chodí zahalené v burkách? Musí bezpodmínečně poslouchat své manžely? Jaké je vlastně postavení Češek, které se provdaly do islámských zemí? A s jakými problémy se potýkají? - Do arabského světa se vydaly už před třiceti, čtyřiceti lety a více lety. V Česku se totiž seznámily se studenty ze zemí Blízkého východu, kterým československá vláda už koncem 50. let nabídla možnost, aby vysokou školu absolvovali u nás.

"Naše komunita vznikla tím, že jsme se provdaly za syrské, egyptské, jordánské, izraelské a další studenty. A s nimi jsme odešly, když jsme je nemohly přesvědčit, aby tu s námi zůstali. A oni tu ani nemohli zůstat. Když tady vystudovali, museli odejít, i když studovali na vlastní náklady, jako třeba můj manžel. Nebylo dovoleno, i když já jsem ještě byla studentka a měla jsem dítě, aby můj manžel tu se mnou zůstal. Prostě to nešlo," uvádí lékařka Alena Massarová, která dnes žije v syrské Lattakii. Za manželem se do Sýrie mohla vypravit až za dva roky. Podobný osud tehdy potkal stovky českých žen: "Naše komunita byla v 70. a 80. letech velmi početná, kolem čtyř set. Teď je nás asi dvě stě, dvě stě čtyřicet. Už jsme dá se říci trojgenerační, protože naše děti už začínají mít také děti."

Podobně se na počátku 70. let do Egypta provdala Anna Janků. Dnes vede Sdružení českých žen v Káhiře. V arabském světě se setkala s odlišnou kulturou a jinými zvyky: "Tam jsou silné tradice a rodinné vazby. S tím jsme se strašně těžko srovnávaly, protože žena tam je pořád v podřízeném postavení. Matka je svým způsobem pořád velká autorita, takže se tam musí víceméně poslouchat. Ale u mladších generací je to už úplně jiné. Je tady vliv médií ze Západu a tak dále."

I moderní egyptskou společnost však podle Anny Janků zasáhly změny, patrné v celém arabském světě. "Společnost, ve které žijeme, se během 36 let opravdu změnila. (Jsou tam) i věci, které pro nás začínají být nepochopitelné, které ale existují v celé této oblasti, v islámském světě. Ale abych řekla, že nás tam něco pálí, to ne. My už jsme si vytvořily naše zázemí. My jsme se sžily s touto společností, která se k nám jako k cizinkám chová velmi dobře. A pokud jde o nás, dřív nás vždycky pálil přístup českých úřadů k nám krajanům. Jako všude jinde na světě."

České a slovenské komunity v zemích Blízkého východu se ani po zániku společného československého státu nerozdělily. Podle dr. Massarové nebylo například v Sýrii rozdělení možné, a ani samy Češky a Slovenky o rozdělení nestály. Díky spolupráci s českou ambasádou v Damašku mohou pořádat společné akce: "Protože jako samostatný spolek nelze v současné době ve státě, ve kterém žijeme, ani v těch ostatních, vystupovat. Nejsme oficiální organizace. Nejde to." Přesto je česká komunita v Sýrii poměrně dobře organizovaná: "V každém městě máme zástupce. Třeba za Damašek je určité jméno, za Lattakii, za Aleppo, za Homs. Když komunita v tom městě, která sdružuje provdaná děvčata a už i jejich děti a vnuky, pořádá nějakou akci, tak se oslovíme, děláme ji buď dohromady, nebo se navzájem pozveme. Často děláme akce i s Libanonem. Tam mají oficiální organizaci, která je uznávaná. Jsou to bývalí studenti z Československa."

V každém městě se Češky snaží pořádat i jazykové kurzy. Vyučují v nich samy české ženy, i když jim někdy k výuce chybí aprobace. "Máme i učitelku, která má sice aprobaci matematika - fyzika, ale zvládá češtinu na prvním stupni. Takže kdo se chce učit nebo poslat vnuky na výuku češtiny, dětem pomoci předtím, než by šly studovat do České republiky, tak ona mu pomáhá a vyučuje český jazyk."

Jak potvrzuje Alena Massarová, pro Češky žijící na Blízkém východě je velmi důležitá otázka dvojího občanství: "My jsme to dvojí občanství strašně potřebovaly, protože kdybych si já v té době vzala syrské občanství, tak ztratím české. Takže bych víc ztratila než získala. Pro nás je to životní existence. Kdybych měla občanství švýcarské nebo švédské, tak o to české vůbec nebojuju." Většina Češek žijících v Sýrii proto využila novely zákona z roku 2005, která jim umožnila, aby požádaly o občanství země, kde žijí se svými rodinami, aniž by přitom ztratily české občanství.

Důvody byly i zcela praktické: "Protože já třeba pracuji v Sýrii, stále jsem považovaná za cizinku, musela jsem platit všechny poplatky jako syrští lékaři, se všemi příspěvky, a přitom se mi vůbec nepočítaly roky do důchodu. Když jsem požádala v ČR o důchod, tak mi zase nepočítali ty roky, kdy jsem pracovala v Sýrii. Snažili jsem se i o další věc, protože spousta děvčat v Sýrii pracuje, abychom udělali v oblasti sociální dohodu mezi Sýrií a Českou republikou. Abychom mohli mít nějaké výhody z toho, že tam pracujeme, uplatňujeme se a děláme i dobrou propagaci našemu národu."

Dvojí občanství je podle Anny Janků důležité i pro Češky v Egyptě. "Já jsem patřila k té šťastné generaci, že když jsem opouštěla republiku v 70. letech, byla nám dána možnost buď se českého státního občanství zřeknout, nebo si je podržet, což jsem já udělala." Všechny Češky provdané na Blízký východ však nepostupovaly stejně a dnes mohou mít samy nebo jejich děti se znovuzískáním českého občanství problémy. Anna Janků proto vyzvala účastníky nedávného Týdne zahraničních Čechů v Praze ke společné rezoluci. "Já osobně jsem žádala krajanské spolky, které jsou početně daleko větší, kde jsou tisíce členů, abychom udělali nějakou petici, hlavně co se týká dvojího občanství. Protože když bych já poslala petici s deseti, patnácti hlasy, tak to může někdo přečíst a založit. Tím to končí. Když jich tam ale budou tisíce, tak by to v té sněmovně určitě museli brát v úvahu. Vytvářeli bychom určitý tlak, aby se ty rezoluce uskutečnily."

Dalším problémem je vízová politika ČR. Manželé Češek provdaných na Blízký východ mívají potíže s vyřízením víz. "Přitom mají děti Čechy, manželka je Češka, a oni mají problém s tím získat vízum. Přitom zde studovali, mluví česky a tak dále," říká Alena Massarová z Lattakie. Víza jsou důležitá i pro jejich děti, pokud nemají české občanství: "V současné době je trochu taková tendence polovičního návratu domů, hlavně ze strany našich potomků, protože jsou menší pracovní příležitosti a situace je taková, jak ji můžete vidět v médiích." Tendenci Čechů z druhé či třetí generace vracet se z Blízkého východu do Česka potvrdila i Anna Janků: "Máme i děti, které reemigrují zpátky a jsou přínosem pro tuto společnost. Česká republika je malý stát, malý národ, ale má i malý obzor. Z těch velkých krajů máme obzory daleko širší a větší, a to je ten přínos!"

Milena Štráfeldová

- 18. 10. 2006 - ssdf

pracuju par let v jedne arabske zemi a protoze vim jak to funguje, tak z tohodle se mi zveda zluc. Vazena dama je syranka a ceske obcanstvi ji nepatri. Tehle arabskych vykuku, kteri azylem ziskaly cizi pas, vzdelani, zdravotni zajisteni v zemi, tkera jim poskytka azyl znam osobne dost. Nikdy se za tu zemi, ktera jim hodila pomocne lano, kdyz zebrali nepostavi. Prumerny arab nenavidi evropskou civilizaci a tesi ho jakykoliv nezdar, uspesny bombovy utok. Mentalitu maji na stejne urovni s nasimi skinhedy. Dodneska za celou tu dobu jsem nepochopil tu absurdni nenavist oproti zidum. Proc stovky milionu muslimaku nenavidi izrael, ktery ma 5 milionu lidi. A to ani nemluvim o tom stupidne agresivnim islamu, ktery terorizuje nemuslimy v zemi kdy ziju. V syrii to nezazivate, protoze tam mate sekularni vladu. Ale jen pockejte az se bratrstvo dostane k moci. Pak budete rychle utikat pryc. S araby pracuju a jejich pristup k praci me sere, na druhou stranu jejich lenost nam tu dava praci. pokud mi neverite, tak si overte odkud jsem se na tenhle web dostal.

ODPOVĚDĚT