K novele azylového zákona: jak omezit žadatele o azyl co nejvíce

20.1.2005
[Migrace online]

Poradna pro uprchlíky se kriticky vyjadřuje ke způsobu harmonizace českého azylového práva s právem Evropské unie u novely azylového zákona, kterou na své 39. schůzi schválila Poslanecká sněmovna. Pavla Burdová Hradečná, právnička této organizace, si všímá především dvou bodů. První se týká omezování svobody až na dobu šesti měsíců u žadatelů o azyl, jejichž žádosti mají podle Dublinského nařízení být posuzovány jiným státem Evropské unie než je Česká republika. Až do doby jejich předání jinému státu nebudou smět tito lidé opustit přijímací nebo pobytové středisko. Dále je v komentáři k novele upozorněno na omezení svobody pohybu u žadatelů o azyl v souvislosti se zavedením územního omezení víza. Zde se Česká republika inspirovala německým zákonem.

Na 39. schůzi Poslanecké sněmovny byla schválena novela zákona o azylu, která je podle jejího tvůrce, tedy ministerstva vnitra, reakcí na doposud přijatá opatření Evropské unie v oblasti azylu.

Již během dosavadního průběhu legislativního procesu, kdy vznikala konečná verze této novely, se české nevládní organizace pracující s uprchlíky marně pokoušely ovlivnit její výsledné příliš restriktivní znění. A nejen ony. Zásadní připomínky zazněly ze strany zmocněnce vlády pro lidská práva či z kanceláře Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Źádný z těchto hlasů však nebyl vyslyšen a novela prošla Poslaneckou sněmovnou hladce, pouze s několika dílčími pozměňovacími návrhy, které však ve svém výsledku téměř neovlivní nepřiměřeně přísnou podobu této novely. Až na čestné výjimky poslanci bez problému souhlasili se zpřísněním, na připomínky a kritiku nebyl brán ohled. Proti takto koncipované novele se otevřeně postavila na půdě Poslanecké sněmovny snad jen poslankyně Táňa Fischerová.

Musíme upozornit alespoň na dvě přijaté zásadní změny, samozřejmě výhradně v neprospěch žadatelů o azyl, tedy těch, kteří u nás hledají ochranu před pronásledováním v zemi jejich původu. Obě změny jsou natolik restriktivní, že ve svém důsledku vedou k porušení závazků z mezinárodního práva, které Česká republika má. Vycházejí sice z předpisů Evropské unie, nicméně jejich výsledná podoba jde zdaleka nad rámec těchto dokumentů.

První změna souvisí s aplikací Nařízení Rady č. 343/2003, kterým se stanovují kritéria a mechanismy pro určení členského státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v jednom z členských států (tzv. Dublin II). Podstatou tohoto nařízení je, aby žádost o azyl byla meritorně projednávána pouze v jednom státě EU, což je pochopitelné. Pokud, v souladu s tímto nařízením, Česká republika rozhodne, že pro toto meritorní projednání konkrétní žádosti o azyl je odpovědný jiný stát EU, řízení o udělení azylu zastaví z důvodu tzv. nepřípustnosti žádosti. Ačkoliv máme výhrady i k samotnému nařízení, jelikož se domníváme, že státy se nemohou zbavovat svých závazků z mezinárodních smluv přesouváním odpovědnosti na jiné státy, Česká republika jde ve snaze co nejvíce ztížit situaci žadatelům o azyl ještě dále, než je po ní Evropskou unií požadováno.

Nově tedy zavádí jednoznačně diskriminační opatření, kterým dojde k omezování osobní svobody ve zřejmém rozporu s čl. 5 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách. O co půjde ? Těm žadatelům, u nichž bylo rozhodnuto, že jejich žádost posoudí jiný stát EU, zakáže opustit pobytové či přijímací středisko ministerstva vnitra, a to až do okamžiku realizace přesunu do tohoto státu, tedy na poměrně dlouhou dobu, protože výše zmiňované nařízení stanoví pro realizaci přesunu obecnou lhůtu 6 měsíců. Můžeme si jen domýšlet, proč je výsledný odraz tohoto nařízení v českém azylovém zákoně mnohem mnohem přísnější než samotné nařízení.

Další, opět velice restriktivní změna souvisí se Směrnicí Rady 2003/9/ES, stanovující minimální požadavky pro přijímání žadatelů o azyl. Tato směrnice mimo jiné říká, že žadatelé o azyl se mohou volně pohybovat po celém území hostitelského členského státu, nicméně za určitých podmínek dává státům možnost, aby pohyb žadatelů o azyl omezily. Tedy, je to možnost, nikoliv povinnost. Česká republika toho samozřejmě velmi rychle využila a rozhodla se toto územní omezení víza zakotvit do azylového zákona. Až na výjimky žádný stát EU toto možné omezení víza na část území nevyužívá, snad krom Německa, které však právě posloužilo jako inspirace a na něž se také zastánci přísného pojetí odvolávají. Česká republika se však svoji rozlohou Německu rovnat nemůže, a proto je územní omezení víza těžko obhajitelné. Očividně jde jen o další opatření na znepříjemnění pobytu žadatelů o azyl na našem území. Díky iniciativě poslankyně Táni Fischerové, která výslovně poukázala na to, že jde o opatření neúčelné, nákladné a hlavně mezinárodně sporné, a také za přispění poslance a zároveň zmocněnce Úřadu vlády pro lidská práva Svatopluka Karáska, se podařilo alespoň částečně zmírnit navrhované ustanovení, a to tak, že toto omezení bude možné pouze po dobu tří měsíců. I když si myslíme, že nejlepším řešením by bylo územní omezení víza vůbec nezavádět, jsme rádi alespoň za dílčí zmírnění.

Pokud jde konkrétně o uprchlíky, mělo by být povinností každého civilizovaného státu postarat se o migranty ze zemí, kde jim hrozí riziko pronásledování. Tento náš závazek je jasný, ovšem podíváme-li se na vývoj posledních let, můžeme spíše hovořit o tom, že na celou problematiku azylu je nahlíženo přesně z opačného hlediska, tedy jak zabránit tomu, aby do naší země uprchlíci proudili. Výsledná podoba novely azylového zákona je jen dalším krokem, a bohužel ne posledním. Pokračuje v nastolené tendenci co nejvíce omezit počet žadatelů o azyl na našem území a ztížit jim jejich pobyt u nás a ne zcela při tom reflektuje mezinárodní závazky České republiky na poli uprchlického práva.

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

28. 2. 2005