Černí, bílí, černobílí
1. 9. 2003 - PRAHA [ Infoservis]
Tak i tento citát hesla z Ottova slovníku naučného, zachycující dokonale až naivně všechno dobové "poznání", rozuměj stereotypy, o romských obyvatelích starého Rakouska, lze nalézt v útlé knížečce, kterou k rukám novinářů vypravila společnost Člověk v tísni.
Knížečka Očernění (Etnické stereotypy v médiích) se snaží upozornit, jak novináři podléhají společenským stereotypům a vytvářejí jednolitý obraz dvou set tisíc lidí romského původu na našem území. Některé shromážděné příklady jsou vskutku zarážející.
Nejen bulvár
V deníku Super 4. 3. 2002 například vyšla celostránková reportáž pod titulkem "Romové propadají drogám!" To, že stoupá užívání drog mezi romskou mládeží, je fakt. Když se však nad titulkem zamyslíme hlouběji, dokážeme si představit, že by zpráva o vzrůstu neonacismu v Německu nesla titulek "Němci propadají nacismu!"? Krom toho hlubší pohled do problematiky by zřejmě ukázal, že drogám propadají jen určití Romové, ve specifické sociální situaci (mládež ve velkoměstě, dlouhodobě nezaměstnaní, sociálně stigmatizovaní...). Pak by se mohlo ukázat, že drogový problém je velmi podobný u stejně sociálně definovaných etnických Čechů.
Článek v Superu disponoval i dalšími kuriozitami: pod fotografií tří romských dětí uváděl například text: "Romské děti se obdivují násilí. Často jsou vidět, jak napodobují bojová umění, která vidí ve filmech." Opravdu měl autor k dispozici hodnověrný sociální výzkum, že romské děti dnes obdivují násilí více než děti z majority? Opravdu by mohl dokázat, že násilné obsahy filmů negativně ovlivňují zvláště romské děti? Proč vypíchl právě romské děti při všeobecném nárůstu šikany a agresivity mezi dětmi?
Omílání a zmnožování stereotypů není jen věcí bulváru, jak by potvrzoval například pozoruhodný titulek z deníku Blesk z 1. 10. 2002 "Romové se chtějí zazimovat". Třeba i v Plzeňském deníku 22. 6. 2002 Vladislav Podracký nazval svůj článek o nárůstu kriminality v Horním Slavkově "Slavkov táhne do boje s Romy".
Dobro, neboli hodný, čistý, bílý "Slavkov", vyhlásilo válku zlu, neboli špinavým, černým "Romům". Co takový titulek "Berlín táhne do boje s Židy", jak by se líbil? Avšak editoři brožury nechtějí upozornit jen na tak zjevné a křiklavé případy, kdy etnický stereotyp vyhřezne na stránky periodik. Rádi by zřejmě rozpoutali důležitou diskusi o odpovědnosti novináře při nakládání s fakty, která má k dispozici. Referuje-li například o spáchání kriminálního činu, co je třeba říci čtenářům o pachateli?
Proč zdůraznit, že je romského původu? Byl snad jeho etnický původ důvodem spáchání činu? Když nebyl, nemůže uvedení jeho národnosti jen posilovat negativní nálady proti určité skupině obyvatel? Není v tom na druhou stranu pokrytectví, zamlčování skutečnosti? Proč ale uvádět, že pachatel je Rom, a nikoli třeba to, že byl deset let nezaměstnaný?
Nemůže však i tehdy stigmatizace "nezaměstnaný" jen zbytečně negativně naladit čtenáře vůči skupině obyvatel, v tomto případě lidem bez práce? Nemohlo by na druhou stranu uvedení charakteristiky "nezaměstnaný" upozornit na širší sociální problém, ze kterého může kriminalita vyrůstat? Zkrátka diskuse o jednobarevnosti v novinách není vůbec jednobarevná a jednoduchá.
Typickým příkladem může být článek v magazínu Práva o Romech v Matiční ulici, který vyšel zcela nedávno. Autor například od místní Romky slyšel větu "Cikán potřebuje maso", a tak ji zreprodukoval. Posílil tak určitý stereotyp, byť přímo z úst Roma. Pracovnice společnosti Člověk v tísni a jedna z editorek brožury k tomu poznamenala: "Novinář by neměl jen psát, co slyší. Měl by si zjistit, že ta Romka si maso může dovolit jen několikrát do měsíce."
Žádný zcela objektivní a autentický popis reality neexistuje, novinář každým svým článkem, každou svou větou, svým "neosobním popisem" něco ve společnosti posiluje a proti něčemu bojuje. Je třeba nepokrytecky převzít odpovědnost za to, co z reality vyberu.
Také reklama
Editoři brožury chtěli upozornit speciálně na problém stereotypů etnických. Věnovali se zejména obrazu Romů v tištěných médiích, ale ideálním prostorem pro množení stereotypu je zvláště reklama. Těch etnických ještě nejméně, i když i ty se najdou. Jenže stereotypů je v médiích mnohem více. A samozřejmost, s jakou řadu z nich přijímáme, varuje, jak silné jsou.
Feministické hnutí se již řadu let například pokouší upozorňovat, jak se v médiích ukotvují a posilují stereotypy genderové, tedy ty související s pohlavím. V reklamě na kosmetický přípravek pro muže můžeme například číst slogan "Ten fotbal se hraje na sety, miláčku?", doplněný textem stahujícím význam do vtipné pointy "I když vás všechno rozčiluje, s balzámy Nivea je alespoň vaše pleť klidná."
Reklama byla umístěna do specializovaného sportovního časopisu pro muže. Už to, že se žena v této reklamě nevyskytuje v obraze, svědčí o suverenitě tvůrce a jeho jistotě o zakotvenosti stereotypu, který říká, že žena nerozumí kolektivním sportům, zejména kopané, tedy že žena nerozumí obecně mužské zábavě, tedy mužskému světu, tedy světu řízenému muži, tedy světu, tedy žena je obecně hloupější.
Důležitým znakem je oslovení "miláčku" ve sloganu. To je znak, díky němuž víme, že zmiňovaná žena je manželkou. O tom, jak je oslovení "miláčku" hluboce spjato s mytologií manželky (přesněji hloupé, otravné, ničící manželky), se můžeme přesvědčit například v reklamě se sloganem "Miláčku..., půjčila jsem si tvé auto..." s grafickým motivem pomačkané státní poznávací značky.
Co nám tedy obě reklamy o ženě říkají? Žena je hloupá, pokud je to manželka, je navíc ještě otravná ("když vás všechno rozčiluje..."), pokrytecká (využívá oslovení miláčku čistě formálně bez citového obsahu) a povrchní (udržuje komunikaci bez zřetelného smyslu). Reklamní tvůrce samozřejmě nešíří žádnou "protiženskou ideologii". Jen si vybral cosi tisíckrát opakovaného z naší kultury, aby pomocí toho vytvořil vtip a prodal jakousi lahvičku kolínské. Jenže tím do společnosti vydal stejný signál jako autor věty "Romské děti se obdivují násilí."
Takto bychom mohli pokračovat. Některé stereotypy by se nám zdály nevinné a méně nebezpečné než stereotypy rasové či "manželské". Třeba stereotyp říkající, že "každý úředník je blbec". Jenže všechny stereotypy jsou nebezpečné stejně: tím, že stvrzují svět, jaký je, a činí ho samozřejmým. Zvlášť novináři, kteří věří, že náš svět a společenský systém samozřejmý není, by měli vážit každé své slovo. Neboť každé může zotročovat, pokud jen vychází vstříc očekáváním a předsudkům.
Článej jsme převzali s laskavým svolením Infoservisu společnosti Člověk v tísni
Jan Stern