ČR zatím protokol proti mučení nepodepsala

12. 2. 2004 - PRAHA [BBC]

Většině z nás se při slově mučení zřejmě vybaví hrůzostrašné středověké praktiky a s nimi související instrumenty jako je španělská bota, železná panna a podobně. Mýlil by se však ten, kdo by si myslel, že mučení je věcí minulosti. O tom, že tento problém neztratil nic na své naléhavosti ani na počátku třetího tisíciletí svědčí i fakt, že v Praze v úterý skončila dvoudenní Mezinárodní konference o opčním protokolu k úmluvě proti mučení.

Úmluva proti mučení a jinému krutému, nehumánnímu a ponižujícímu zacházení, jak zní její plný název, byla na půdě OSN přijata teprve v roce 1984. Protože se postupem času ukázalo, že není dostatečně efektivní, tak Valné shromáždění přijalo v prosinci 2002 opční protokol, který posiluje kontrolní mechanismy proti špatnému zacházení s vězni a který teď prochází ratifikací.

ČR proti mučení

Podle Věry Jeřábkové, ředitelky odboru lidských práv na ministerstvu zahraničí, sehrála česká diplomacie v prosazení opčního protokolu důležitou roli. "V roce 1992 byla vytvořena otevřená pracovní skupina a trvalo deset let, než byl návrh opčního protokolu připraven do takové podoby, v níž byl předloni v prosinci schválen," uvádí Věra Jeřábková.

Česká republika se účastnila jednání té pracovní skupiny po deset let, v roce 2002 vedla aktivní lobbovací kampaň za přijetí opčního protokolu. Podle Jeřábkové i tato kampaň přispěla k tomu, že některé z váhajících zemí se rozhodly k tomuto protokolu přistoupit.

Důchodci v ohrožení

Zatímco česká diplomacie bojuje za práva vězňů na celém světě, dochází podle Petra Uhla, který je předsedou výboru proti mučení a jinému krutému a ponižujícímu zacházení při Radě vlády České republiky, k případům špatného zacházení s lidmi, jejichž svoboda je omezena, i v českých zařízeních.

Jak Uhl říká, české vězeňství je na tom lépe než jiné resorty, které také omezují svobodu lidí. Podle Uhla je jich celkem asi sedm, například psychiatrické léčebny, různé výchovné ústavy pro děti, zařízení pro zajištění cizinců provozovaná ministerstvem vnitra, věznice vojenských útvarů a mnoho dalších.

Problémy se dále podle Uhla ukazují i v takových zařízeních, jako jsou domovy důchodců, a to údajně daleko víc než ve vězeňství. Jak Uhl vysvětluje, vězeňství je totiž zvyklé už od dob minulých být pod určitou kontrolou, i mezinárodní.

Ratifikace opčního protokolu

Podle Matthewa Pringlea ze Sdružení pro prevenci mučení, nevládní organizace sídlící v Ženevě, která patří k hlavním zastáncům a prosazovatelům protokolu, zatím k opčnímu protokolu rozšiřujícímu globální konvenci proti mučení připojilo svůj podpis 23 zemí. Jen tři jej ale plně ratifikovaly.

"Aby opční protokol mohl vstoupit v platnost, potřebujeme 20 signatářů. Musíte ale pochopit, že Valné shromáždění OSN ho přijalo teprve v polovině prosince 2002, takže jsme vlastně teprve na samém začátku procesu, kdy se státy s protokolem seznamují a vedou o něm diskusi," řekl Matthew Pringle.

Je zajímavé, že Česká republika přes zmiňovanou diplomatickou aktivitu mezi zeměmi, které protokol podepsaly, zatím není. Podle Věry Jeřábkové z ministerstva zahraničí je ale jen otázkou času, než se tak stane, protokol je totiž v meziresortním připomínkovém řízení.

Vláda by podle ní mohla protokol schválit ještě v první polovině letošního roku. Zatím prý čekala na předložení návrhu opčního protokolu vládě, se současně jednalo s úřadem veřejného ochránce práv o jeho přetvoření. Každá země, která opční protokol podpíše, se totiž zavazuje, že do roka zřídí národní kontrolní mechanismus.

Podle Jeřábkové by tedy nebylo dobré, kdyby ČR spěchala s podpisem a neměla jsoučasně připraveny kroky na domácí půdě, jak bude opční protokol implementovat.

Ombudsman ochráncem vězňů

Na správné zacházení s vězni tedy podle všeho v České republice bude dohlížet ombudsman. Národní prevenční mechanismus, který je hlavním přínosem opčního protokolu, totiž není nijak blíže charakterizován a je na jednotlivých signatářských zemích, aby si ho vytvořily a mohou při tom využít i existujících institucí.

Ty musí být ovšem funkčně nezávislé na vládě. Svěřit tuto roli ombudsmanovi je podle právníků poměrně novátorské, ale například Jiří Kopal z Ligy lidských práv, která se na vzniku novely zákona o veřejném ochránci práv podílela, si myslí, že je to správná cesta. Podle Kopala by Česká republika v tom byli jedni z prvních v Evropě, podle mě je to ale velmi rozumná právní úprava.

Liga lidských práv navrhla tzv. externí prvek, který byl do legislativního návrhu akceptován a podle něhož bude moci ombudsman písemně pověřovat další osoby mimo jeho úřad, aby se jednotlivých návštěv účastnily.

Účinné a levné

Jak Kopal doplňuje, měli by to být hlavně odborníci-neprávníci: lékaři, psychiatři či psychologové, kteří budou kontrolovat z jejich pozic zopůsob dodržování lidských práv a lidské důstojnosti u osob omezovaných na svobodě v různých typech zařízení.

Doplněním jednotlivých návštěv o tyto ad hoc experty by podle Kopala složka mohly nabýt na akceschopnosti a nemusel by se zbytečně zvětšovat státní aparát.

A jelikož každé ušetřené peníze znějí v době reformy veřejných financí jako ten nejlepší argument, dá se očekávat, že českému ombudsmanovi v dohledné době přibyde nová pravomoc a České republice nový závazek.

Pavel Vondra