Každodenní život žen z etnických menšin: Investovat do chvilek radosti

17. 5. 2005 - PRAHA [Econnect]

Evropská komise narozdíl od politiků v ČR snad již začíná chápat, že při řešení sociálních problémů se bez znalosti názorů tzv. grassroots („těch dole“) neobejde. Možná i proto podpořila unikátní projekt Evropské kontaktní skupiny v ČR, který umožnil setkání žen z etnických menšin žijících v Evropě s ženami z nevládních organizací na mezinárodním semináři v Kostelci nad Černými Lesy, který proběhl ve dnech 20.-24.4. 2005 a z něhož má vzejít memorandum o dodržování lidských práv v EU.

Cizinky v evropských zemích se nacházejí v situaci dvojí diskriminace. Ve svých často silně patriarchálních kulturách jsou znevýhodňovány jako ženy a v evropské kultuře ještě navíc i jako příslušnice etnické menšiny. Musejí proto ve svých každodenních životech řešit specifické problémy.

Názvem i tématem semináře byly „Životní a duchovní hodnoty žen jako klíč k tolerantní, multikulturní a mnohonáboženské Evropě – každodenní život žen z etnických menšin“, který naznačuje, že mezi ženami různých kultur existuje elementární solidarita, vyplývající především z mateřské zkušenosti.

Šance na azyl 3%

Paní Naďa utekla s 14ti letým synem z Čečenska poté, co byl ve válce zabit její muž. Česká republika ji umístila do uprchlického tábora, kde čeká na azyl. Vzhledem k tomu, že občanům Ruské federace bylo v žádostech o azyl vyhověno za rok 2004 necelým 3%, je její šance na jiný život v naší zemi mizivá. Naopak v Rakousku žádalo o azyl v minulém roce 6 184 občanů Ruské federace, azyl získalo 2 744 z nich, což činí 44,4 %. Z dosud vyřízených 2 938 žádostí tento rok získalo azyl 93% (Zdroj: Asylkoordination Österreich).

Nepoměr mezi našimi sousedy a českým státem je zarážející. „Azylové řízení v ČR se neřídí demokratickými zvyklostmi zakotvenými v mezinárodních úmluvách. Ve srovnání s dalšími státy EU je nestandardní a nevyvážené, žadatelé o azyl jsou u nás přímo vystaveni názorům úředníků jediného odboru Ministerstva vnitra (MV). O „humanitě“ azylového řízení v ČR pak svědčí neustálé přitvrzování legislativy, jak o tom vypovídají minulé i nyní navržené novely azylového zákona a zákona o pobytu cizinců. MV tvrdí, že tím harmonizuje naše zákony s předpisy EU, ve skutečnosti si ovšem vybírá to, co je v členských zemích EU či směrnicích nejrestriktivnější a k tomu leckdy přidává něco navrch,“ hodnotí azylovou politiku ČR František Kostlán, člen o.s. Tolerance a občanská společnost.

Nevládní organizace přitom poukazují na šikanování obyvatel českých uprchlických táborů, kde jsou čekatelům na azyl například rušeny elektrické zásuvky na pokojích, odebírány televizní přijímače v jejich vlastnictví či během dne vypínána teplá voda a elektřina. Arogantnímu přístupu čelí lidé prchající ze svých zemí také při styku s lékaři a zdravotním personálem.

Syn paní Nadi leží v nemocnici s těžkým zápalem plic. Po prvním převezení do nemocnice ho ošetřující lékař vrátil zpět s předepsanou léčbou Paralenem. Horečky pokračovaly dál, ani druhá návštěva stejné nemocnice nepřiměla lékaře k podrobné prohlídce čečenského chlapce. Teprve třetí odvoz sanitkou na dětské oddělení v jiném zařízení byl úspěšný, lékaři u chlapce objevili zápal plic v pokročilém stádiu. Paní Naďa vidí v zacházení ze strany lékařského personálu jasnou diskriminaci. „Nejhůř jsou na tom ženy, jejichž muži byli zabiti ve válce. Jsou v té těžké situaci úplně samy,“ říká Anetta Riglová z Organizace pro pomoc uprchlíkům.

Vyprávění příběhů je léčivý proces

Pro paní Naďu je setkání se ženami z různých zemí Evropy, které si prošly podobnými okamžiky, povzbuzením. Pětidenní konference je rozdělena tak, aby každá z žen mohla vyjádřit své názory, podělit se o své trýznivé zážitky, hledat v osudech těch, které překonaly situaci uprchlice možnost pro sebe.

Mnohé z žen se do Evropy dostaly za dramatických okolností. Jsou tu čečenské vdovy z českých uprchlických táborů, Bělorusky, které odešly před politickým útlakem Lukašenkova režimu, ženy z afrických zemí, které utíkaly před etnickými konflikty, Iráčanka, která nechtěla žít v zemi, kde je žena v souladu s právem odevzdána do mužovy moci... Některé ztratily manžela, byly nebo stále jsou odloučeny od dětí, v nové zemi jsou vystaveny řadě ponižujících okamžiků a nejistotě azylového řízení.

„Otevřít své sdrce mi pomáhá žít dál. To, že je jiná žena ochotná podělit se se mnou o své bolesti, je pro mě posilující,“ říká Kathy žijící v Belgii, která se rozvedla v Keni a dva roky trvalo, než znovu spatřila své dva syny.
„Bylo to tak i u mě,“ připojuje se Anneke, komunitní pracovnice ženské podpůrné skupiny z organizace Rosa v Rotterdamu. „Nejdřív jsem měla velké pochybnosti, že jsem schopná se otevřít jiným ženám. Ale když se mi to podařilo a začala jsem vést podpůrné skupiny, ohromně to podpořilo mé sebevědomí. A stejný proces by měl probíhat i u žen, které do těchto skupin chodí. Tím že vyprávějí svůj příběh, mají možnost podělit se o své trápení s jinými ženami a vystoupit z izolace, kterou mohou cítit v novém domově. A to je neobyčejně hojivé.“

Jana Hradilková ze sdružení Berkat podotýká ke smyslu obdobných setkání: „Z žen z uprchlického tábora jde smutek a zároveň nejhřejivější vděk za možnost na chvíli vystoupit z ohraničeného prostoru, v němž žijí. Smějí se, to znamená, že nezapoměly na radost. Je důležité investovat do chvilek radosti ze společného bytí na planetě, které připomenou, že smích nezmizel, že je možné se k němu aspoň přiblížit. My nemůžeme vyřešit jejich životní situaci a ony to vědí. Ale něco můžeme – občas způsobit společnou radost.“

Vše bude zapsáno a doručeno Evropské komisi

Z práce ve skupinách na mezinárodním semináři etnických žen vzejde dokument určený Evropské komisi, v níž budou shrnuty názory žen, které přímo zažívají diskriminaci, na dodržování lidských práv v EU s poukazem na nutné změny. Ivana Šindlerová, koordinátorka ženských projektů Evropské kontaktní skupiny v ČR, dodává: „Ženy z menšin jsou jednou ze skupin, která může přispět k budoucímu rozvoji multikulturní evropské společnosti tím, že hrají klíčovou roli při výchově nových generací. Jejich hodnoty, každodenní životní zkušenost, kulturní a duchovní tradice mohou evropskou společnost značně obohatit. Na základě vlastních zkušeností mohou poskytnout zpětnou vazbu ohledně dopadu státních a evropských strategií pro odstraňování diskriminace, čímž nastavují jakési „zrcadlo“ vládám či strukturám Evropské Unie. Naslouchání jejich připomínkám k současnému vývoji a jejich svědectví o diskriminaci a nerovném postavení je důležitým signálem pro většinovou společnost.“

Nevládní organizace Evropská kontaktní skupina v ČR nenápadně rozšiřuje v naší zemi neobvyklou perspektivu, jež naplno uvažuje v globální dimenzi a považuje proto naši republiku za zemi patřící k „bohatému Severu“, která má morální povinnost uvědomit si své privilegované postavení a nabídnout podporu těm, kteří ji potřebují. Zároveň vychází z přesvědčení, že „pokud chceme účinně zlepšit situaci některé z marginalizovaných skupin, musíme nejprve nechat promluvit jejich zástupce a umožnit jim podílet se na snaze o zlepšení situace,“ popisuje postoj EKS Ivana Šindlerová. Tento přístup, někdy označovaný jako „komunitní pohled“, začíná u nás uplatňovat stále více nevládních organizací a nadací, ovšem český stát zatím podobné uvažování do svých rozhodovacích procesů nevpustil.

Že jsou změny v zacházení s nově příchozími nutné, napovídá i dubnové šetření Centra pro výzkum veřejného mínění, v němž Češi usoudili, že by za sousedy nechtěli mít hned za alkoholiky, narkomany a lidmi s kriminální minulostí Romy (75 %), lidi s jinou barvou pleti (22 %), cizince žijící v ČR (21 %), nebo Židy (6 %).

(Autorka je publicistka)

Štěpánka Matúšková

DISKUSE - KOMENTÁŘE: