Musíme si pomáhat

29. 6. 2006 - [Reflex]

„Pokud je pravda, co nám řekli svědkové, tak z deseti pracovníků, kteří přijedou do vesnice, chce sedm holku nebo kluka na noc,“ říká TOMÁŠ RYŠKA (30) z organizace UWIP (United World of Indigenous People). Řeč je o laoských humanitárních pracovnících norské organizace NCA. Podobný problém se však údajně týká i působení západních křesťanských misií fungujících v Thajsku. A podle výpovědí některých misionářů dochází v misijních sirotčincích dokonce k nelegálnímu obchodu s dětmi neprávem odebranými jejich rodičům.

Norskou humanitární organizaci NCA financuje OSN a francouzská organizace ACF. Nevládní organizace pomáhají v Laosu místním lidem, kteří přišli o tradiční obživu horských kmenů - pěstování opia. Útlum pěstování probíhá na nátlak západního světa, kde se většina z něho vyrobeného heroinu konzumuje. Neexistuje ale dostatečně výnosná alternativa, jak si zajistit v horách obživu, což má za následek hromadné stěhování a bídu tisíců domorodých lidí.

Tomáš Ryška strávil s kolegy v severním Thajsku a Laosu několik let, natočili tu materiál, z něhož nyní vzniká filmový dokument. Obecný problém v distribuci humanitární pomoci vidí i v tom, že západní neziskové organizace musí kvůli jazykovým bariérám obvykle zaměstnávat místní lidi, kteří v rámci své kmenové komunity snadno zneužívají ty, jimž mají pomáhat a kteří jsou na jejich pomoci závislí.

Do severního Laosu a Thajska jste přijeli kvůli zneužívání humanitární pomoci?

Ne. Pobývali jsme zde v rámci výzkumu a práce na filmovém dokumentu o domorodém horském kmenu Akha a vlivu působení křesťanských misií na jeho příslušníky. Taky jsme se zabývali socioekonomickými důsledky přemísťování domorodých obyvatel kvůli zamezení pěstování opia a rotačního zemědělství. Současně se snažíme vybavovat vesnice moskytiérami, malárie totiž patří mezi hlavní faktory zvyšující úmrtnost.

Jak jste zjistili, k čemu v rámci humanitární pomoci a křesťanských misií údajně dochází?

Jeden náš kolega žil patnáct let v severním Thajsku ve vesnici kmene Akha (rozšířený především v Thajsku, Barmě, Číně a Laosu), kde se oženil a má děti s ženou Akha. Asi po roce začal na území celého severního Thajska vyvíjet humanitární činnost, v jejímž rámci upozorňuje na důsledky působení křesťanských misií na život domorodých obyvatel. I já jsem si po příjezdu například všiml, jak v tradičních domorodých vesnicích vyrůstají cihlové křesťanské kostely a jak místní děti jsou odváděny do misijních komplexů, kterým říkají sirotčince. Mnoho z těchto dětí ale nejsou sirotci. Rodičům je odebírají mnohdy nelegálně, aby je mohli převychovat na jiné náboženství.

To jste viděl osobně?

Dokonce jsme o tom natočili dokument, který odvysílala Česká televize. Tyto misie, často velké komplexy, obvykle bývají za městy, kde nejsou moc vidět.

O jak staré děti se jedná?

Pro misionáře platí, že čím mladší, tím lepší. Snáz tak domorodým dětem vyznávajícím tradiční kulturu a animistické náboženství vštípí křesťanské hodnoty. Poté je mnohdy ještě pošlou zpátky do rodné vesnice, aby tam obrátily na křesťanskou víru i ostatní. Často se stává, že děti kážou svým rodičům, že co dělají, je špatně a že žijí v hříchu.

Kdo bývají tito misionáři?

Jak jednotlivci, tak větší skupiny, které se tady natrvalo usadí. Obvykle si ve své zemi najdou finančního dárce z nějaké větší diecéze, většina jich pochází ze Spojených států. Působí tady ale i křesťanští misionáři z Evropy, Číny nebo Japonska.

Jak taková převýchova v křesťanské misii vypadá?

Jak mi řekl jeden misionář, ze všeho nejdřív děti vždycky umyjí ... Což je jen hloupý vtip. Prostě je vychovávají ve jménu Ježíše Krista. Za to jim dají bydlení, jídlo, oblečení a vzdělání a samozřejmě je hlídají. Některé vystudují i střední školu nebo nějakou nástavbu, to ale bývá výjimkou. Podoba i velikost misií se liší od nejchudších až po nejbohatší, jejichž komplexy připomínají horský hotel s tenisovými kurty. V největších pobývá i přes sto dětí, ve středních okolo padesáti a v nejmenších třeba jen čtyři. Většina misií se snaží mít co nejvíc dětí, aby na svou činnost dostaly co nejvíc peněz. Obvykle si počítají okolo třiceti dolarů na den, na jedno dítě ovšem mívají těchto dárců i víc.

Říkáte, že v rámci misií dochází k sexuálnímu zneužívání dětí. Máte pro to důkazy?

Jen na okraj: jeden misionář mi v rozhovoru přiznal, že i podle něj sem osmdesát procent misionářů přichází proto, aby měli neomezený přístup k dětem, nejlépe chlapcům. Vlastním video- a audiomateriál, kde o tom hovoří více na sobě nezávislých misionářů. Popisují konkrétní případy. Několik těchto případů prošetřovala i policie, která vydala několik zatykačů. Získat ale důkazy a něco řešit je v místních podmínkách velmi složité. Za prvé mnozí misionáři jsou jednotlivci nebo rodiny, které nespadají pod žádné velké mezinárodní organizace, takže vlastně nemáte na jejich činnost koho upozornit. Ve své zemi mají soukromého dárce a v Thajsku fungují pod statutem misionářů, popřípadě sociálních pracovníků, když statut misionáře nezískají. Podobné to bývá i s místní správou, která nechává misionářské činnosti v podstatě volný průběh, zvlášť pokud jde o Američany. Ostatně kvůli úzké spolupráci thajských a amerických tajných služeb se Thajsku říká Malá Amerika. Upozornili jsme proto například mezinárodní organizace UNICEF i UNESCO. Neobjevili jsme ale nic nového. Ke zneužívání misionářské činnosti dochází už dlouhé roky -dodnes se ale nic nestalo.

A pokud jde o prodej dětí?

I zde je velmi obtížné sehnat přímé důkazy. Například podle Červeného kříže mizí z takzvaných domů Na půli cesty dívky, jež měly utéct z misií. Mám natočené svědectví misionářů, kteří mluví o tom, že se to děje.

Zneužívání dětí pracovníky západních humanitárních organizací jste údajně odhalili i v Laosu, kde náboženské misie nesmějí působit.

V Laosu je situace trochu jiná, podle mě o něco lepší než v severním Thajsku. Kvůli snaze Západu vymýtit pěstování opia zde dochází k masívnímu přesídlování horských domorodých obyvatel, kteří přicházejí o tradiční obživu. Jejich bídy a mizivé šance bránit se zneužívají právě místní zaměstnanci humanitárních organizací. Ty musí organizace zaměstnávat kvůli tomu, že nemají vlastní personál ovládající příslušný jazyk.

Podle toho, co nám místní lidé při natáčení dokumentu řekli, to vždy probíhá tak, že k nim pracovníci těchto organizací přijdou do vesnice v rámci nějakého humanitárního projektu - třeba zavedení vody - a automaticky si řeknou o holku. Ona s nimi jde, protože má strach. Mají peníze, vystupují suverénně a stojí za nimi velká organizace. Navíc se místní bojí, že když odmítnou, odejdou z vesnice, aniž by jim pomohli.

Říkáte, že se to děje dlouho. To o tom příslušné humanitární organizace doopravdy nevědí, nebo do oblasti, kde zrovna humanitární projekty probíhají, nevyšlou svého člověka, jenž by na jeho realizaci dohlédl?

Největším problémem Laosu je, že zde neexistuje žádný monitoring práce humanitárních organizací. Jejich chybou je, že ve svých řadách nemají žádné lidi, kteří by třeba v oblasti severního Laosu mluvili jazykem kmene Akha, jehož příslušníkům se snaží pomáhat. Když jsme na problém sexuálního zneužívání dětí upozornili francouzskou ACF, přiznali, že sami zjistili, že k němu docházelo v letech 2002 až 2003 a že se snažili mu zabránit. Když jsme si pak chtěli pro filmový dokument něco natočit v laoském areálu organizace NCA, vůbec se to jejich místním zaměstnancům nelíbilo. Vyhrotilo se to až do té podoby, že nás v horách naháněli v džípech a my ujížděli na motorkách.

Francouzi, kteří projekt platí, zareagovali na naše zjištění prosbou, abychom nic nezveřejňovali, že problém sami vyřeší. Zatím se ale nic nestalo. Norové na naše zprávy a žádosti o vyjádření vůbec nereagovali.

Jak lze podle vás situaci s humanitární pomocí v Laosu stejně jako fungování křesťanských misií v Thajsku napravit? Podobné problémy doprovázejí humanitární pomoc i v jiných zemích.

V Laosu je řešení o něco snazší tím, že jsme zde natočili spoustu materiálu a jedná se o fungování konkrétních organizací, které snad mají samy zájem na nápravě. Je s kým jednat. Problém křesťanských misií spočívá v tom, že působí privátně, takže se vlastně nemáte na koho obrátit. Jakmile misionáři získají vízum a příslušný statut, nikdo jejich činnost v podstatě nekontroluje.

Článek jsme převzali se svolením redakce Reflex on-line. V tištěné verzi vyšel článek v časopisu Reflex č. 24/2006

United World of Indigenous Peoples byl založen jako reakce na stále složitější situaci přírodních národů na této planetě. Nejsme humanitární, náboženská, ani rozvojová organizace. Jsme skupina odborníků z celého světa, pro kterou pomoc domorodým lidem není práce, ale radost. Tito lidé jsou našimi přáteli a podle toho k nim také přistupujeme.

Ze stránek UWIP

DISKUSE - KOMENTÁŘE: