Cyklus koncertů Respect Plus bude pokračovat i příští rok
28. 12. 2004 - PRAHA [Respect Music/Econnect]
Majid Bekkas se narodil v Maroku, kam byli jeho předkové zavlečeni jako černí otroci. Bekkasova "trance music" byla senzací veletrhu Womex i jazzového festivalu v Grenoblu. Majid Bekkas vyrůstal na atlantickém pobřeží Maroka, jeho prvním nástrojem byla loutna guimbri, na kterou se učil u hudebního mistra bratrstva Gnawa. K tomu, aby si hledal vlastní cestu, ho inspirovala skupina Nass El Ghiwane, která vytváří od 70. let fascinující syntézu marockých stylů. Bekkas spolupracoval s jazzmany z Evropy i Ameriky a před čtyřmi lety se prosadil jako samostatný umělec.
Jeho alba African Gnaoua Blues (Igloo, 2001) a Mogador (Igloo, 2004) evokují amerického bluesmana John Lee Hookera stejně jako Afričana Ali Farka Tourého. Bekkasova hudba je konkrétním příkladem obtížně definovatelného "afrického blues", dokladem spřízněnosti mezi černošskou hudbou z obou břehů Atlantiku. Když Afričan slyší černošskou hudbu z Ameriky, přijde mu podezřele povědomá. Dokáže zahrát totéž, ale jinak. Dojde k transkulturnímu zkratu, tiché tóny srší jak elektrický výboj.
Podobně jako klasické americké blues, i Bekkasovy písně mají sílu osobní výpovědi. Bekas střídá kytaru s tradiční loutnou guimbri. Komorní, muzikantsky vybroušený doprovod vytváří flétna a perkuse. Pokud hledáte afrického Taj Mahala, seznamte se s Majidem Bekkasem.
Rumunská kapela Fanfare Cioacarlia představuje ve svém žánru nejen poslední objev, ale také tu nejrychlejší kapelu. Novinářům skýtá efektní přirovnání k Sex Pistols, věhlasné kapele anglického punk rocku, která nejenže hrála značně zběsile a rychle - a navíc žádné jiné tempo neuznávala.
Skupina pochází z vesnice Zece Prajini ("Deset Polí"), která leží na severovýchodním okraji Rumunska, u samých hranic s Moldávií. Rumunsko je díky jazykové spřízněnosti častým cílem návštěvníků z frankofonních zemí - a slovo Fanfare ve jménu skupiny je francouzské označení pro dechovku. O něco větším tajemstvím je zahalena druhá část názvu.
Ciocarlia znamená rumunsky skřivánek, ale zároveň je to jméno jedné z nejhranějších rumunských lidových melodií, na níž po desetiletí dokazovali svoji virtuozitu oficiální folklorní ansámbly. Původně idylický evergreen nakonec neunikl jízlivé pozornosti Emira Kusturici a jeho hudebního partnera Gorana Bregoviče, kteří jej ve zmíněném filmu Underground použili pod názvem "Kalašnikov." Fanfare Ciocarlia skladbu hrají v původní, nepřikrášlené podobě, jak ji dodnes můžete dodnes slyšet na divokých svatebních tancovačkách východní Evropy.
"Když jsem je uslyšel poprvé, našel jsem hudbu, kterou jsem hledal celý život," řekl o skupině Tinariwen Robert Plant. Časopis fRoots o Tinariwen píše: "Je to hudba rebelů, která má rebelské ostří." Dnes patří "električtí kočovníci ze Sahary" k nejostřeji sledovaným skupinám severní Afriky. Letos vystoupili na mega-festivalech v Glastonbury a Womad a v kuloárech se tvrdí, že jsou nejpravděpodobnějšími kandidáty na ceny BBC World Music v roce 2005.
Jejich učitelem byl o generaci starší hudebník jménem Aziz, který výrazně ovlivnil také "malijského bluesmana" Ali Farku Toureho. K nejživějším kontaktům mezi kočujícími Tuaregy a malijskými černochy docházelo v okolí města Timbuktu, které bylo po staletí křižovatkou saharských karavan. Zánik kolonialismu v 60.letech znamenal ale pro kočovníky ze Sahary spíše pohromu a Tuaregové se podobně jako řada jiných etnik stali národem bez státního útvaru, jejich území bylo rozparcelováno mezi nově vzniklé africké státy. Vzpoura Tuaregů roku 1963 byla krutě potlačena a z mnoha kočovníků se tehdy stali vyhnanci.
Nahrávky Tinariwen byly zakázané v Mali i Alžíru, hudba totiž rebelům sloužila jako bojové signály. Situace tehdy využil libyjský diktátor Kadaffí: "Rozumím vašemu utrpení. Dám vám zbraně a vycvičím vás." Když ale muzikanti dorazili do libyjských táborů, bylo jim jasné, že Kadaffí z nich chtěl udělat žoldnéře pro své vlastní války. Tinariwen desertovali, vrátili se do Mali. Roku 1992 saharští rebelové uzavřeli mír s malijskou vládou, Tinariwen se vynořili z undergroundu jako hrdinové a jejich písně získaly sílu národní hymny.
"Když jsem byl na Sahaře, zdálo se mi, že jsem v centru vesmíru. Ti muzikanti znali - stejně jako já - blues, Boba Marleyho, Ali Farku Toureho," vypráví o svém setkání Tinariwen kytarista Roberta Planta Justin Adams. Hudba Tinariwen působí jako exotická krajina, která má překvapivě povědomé rysy. Ostrý zvuk kytar připomíná rockové minimalisty, perkuse i zpěv vytvářejí hypnotické napětí. Tinariwen vydali dvě alba a spolu s Robertem Plantem byli hlavními hvězdami saharského Festivalu v poušti.