I muslimové jsou v Česku doma

3. 6. 2004 - BRNO [Radio Praha]

V České republice žije podle neoficiálních údajů asi deset tisíc muslimů. O této menšině, která patří spíše k těm méně početným, se v posledním půl roce stále více hovoří. Jak žijí ti, kteří do České republiky přišli z Blízkého Východu? "Já jsem přijel do Československa v roce 1969 studovat vysokou školu, elektrotechniku. Za čtyři roky osud rozhodl, že jsem se oženil a zapustil jsem zde kořeny. Zpočátku mě to nenapadlo, že bych tady žil. Rozhodnutí zůstat tady byl zlom v mém životě," říká Hani Baloush, Syřan, který žije v Česku už od roku 1983.

Podobný osud měl i Muneeb Hassan, původem z Iráku. V Brně studoval od roku 1985 elektrotechniku. Po válce v zálivu se vrátil domů. Do Česka přijel jen aby dokončil školu a žije zde dodnes. "Vůbec jsem nepomyslel na to, že bych tady žil. V roce 1991 jsem musel opustit Československo a vrátil jsem se jen pro dokončení studia a chtěl jsem tady zkusit něco podniknout, než se uklidní situace v Iráku. Mezitím jsem tady zapustil kořeny, mám už dvě děti a cítím se tady doma. Mám tady zázemí a kdybych měl říci, co znám lépe, jestli Bagdád nebo Brno, tak to bude asi Brno, protože Bagdád jsem opustil jako osmnáctiletý mladík. Žiju tady."

S oběma muži jsem se sešel v brněnské mešitě, která je vůbec první a zatím jediná v České republice. Peripetie, které provázely její stavbu, názorně ilustrují vztah Čechů k menšinám, a k té islámské zvlášť. Na začátku silné protesty a nedůvěra, potom bedlivé pozorování a nakonec docela normální soužití. "Teď jsme v hlavní modlitebně, oblouky mají orientální tvar a na zemi jsou krásné vínově červené perské koberce se žlutými ornamenty a květinami, je to moc příjemné na něj koukat. Směrem na jih, kam se muslimové modlí je kazatelna a nahoře o patro výš je sál pro ženy."

Interiér má orientální podobu, ale zvnějšku ta budova vypadá docela nenápadně... Proč? "Museli jsme se přizpůsobit úřadům. Nedovolili nám postavit ani minaret, který je pro mešitu typický. Je to dáno i tím, že z jedné strany je panelák a z druhé pavlačák. Museli jsme se přizpůsobit."

"Bylo to obtížné. Nejméně dva a půl roku trvalo, než jsme vyřídili všechny náležitosti. Ta obtížnost byla zaviněna jednak ze strany úřadů a jednak protesty občanů z okolí stavby. My chápeme, že se lidé báli a nedivíme se tomu, že se postavili proti našemu projektu. Nezazlíváme jim to. Chápeme, že to bylo pro ně něco nového. Vždycky jsme říkali: chápeme vaše obavy, ale dejte nám šanci žít tady s vámi a uvidíte. V krátké době se velmi pozitivně změnila situace, naši sousedé nás přijali a s provozem mešity není žádný problém. Svědčí o tom skutečnost, že během dnů otevřených dveří v mešitě nás navštívilo několik tisíc lidí. Přicházejí sem školy z Brna a my sami zase chodíme do škol přednášet o islámu," dodává Muneeb Hassan.

O Češích se často říká, že jsou nedůvěřiví a nepříliš přátelští vůči cizincům. Jaké jsou zkušenosti pánů Baloushe a Muneeba?

"Já jsem nikdy žádné problémy neměl. Možná je to tím, že vypadám skoro jako Čech. Možná je to boží dar, žít v cizině s takovou vizáží, ale opravdu nemohu říci, že bych se s nějakým rasismem setkal. Nikdo mi neublížil, žádný problém," říká Hani Baloush. "To se nedá říct, jestli jsou Češi tolerantní a bez předesudků nebo netolerantní a zlí. Možná i díky tomu, že se moc nepohybuji na ulici nebo v nějakých podnicích, tak ani já jsem se nesetkal s xenofobií nebo netolerancí. Ale vím, že jsou lidé, kterým vadí barva pleti nebo když vidí, že jsem z východu, hned si myslí, že jsem muslim... Nedá se soudit celý národ a zevšeobecňovat, že všichni jsou zlí nebo dobří. Jsou lidé takoví i makoví," říká Muneeb Hassan.

Jaromír Marek