Dá se bezdomovectví chápat jako nemoc?
13. 12. 2005 - Mikuláš Kroupa, BBC
Podle odhadů sociálních terénních pracovníků přibývají ročně stovky lidí, kteří ve složité životní situaci propadají zoufalství a rezignují. Žijí ze dne na den, ztrácí hygienické návyky, lidé se jich štítí a vykazují je z veřejných míst. Takový je život bezdomovců. Jejich chování je prý sociální nemocí, kterou je třeba léčit, jak se shodli účastníci konference, jež se konala v Senátu."Pokud přijmeme základní ideu, že člověk může být nemocný fyzicky či duševně, a přijmeme to, že může být nemocný i sociálně, pak můžeme mluvit o nemoci," říká Petr Janoušek z Armády spásy.
Na konferenci zaznělo dokonce jméno nemoci bezdomovců. Je sice velmi krkolomné, ale v určitých kruzích sociálních pracovníků hojně používané. Bezdomovci trpí chronickou progresivní sociální exkluzí. Problém by se dal nazvat i jinak - například beznadějné sociální vyloučení.
"Záleží, čím vším si ten člověk prošel a co ho přivedlo k onemocnění. Pokud tam byl alkohol, je třeba řešit otázku závislosti. Při minulosti v dětském domově je potřeba zaměřit se na výchovu, kterou člověk získá v rodině," navrhuje Janoušek možnosti léčby.
Chybí sociální dovednostiBezdomovci se stávají lidé, kteří údajně nemají sociální dovednosti a orientaci, většinou jsou to lidé bez vzdělání, celý život jsou závislí na nějaké osobě nebo ústavu.
Například dnes třicetiletý Roman Mačo, odmalička vyrůstal zavřený v dětském ústavu, nezná rodiče, nemá přátele, zná jen několik vychovatelů.
Ještě jako chovanec ústavu vychodil základní školu a vyučil se v oboru papírnická výroba, šel na rok na vojnu a z vojny na ulici, prostě protože ho nic jiného nenapadlo.
Po šesti dnech mu někdo řekl, že existují azylové domy. Nyní hledá práci, ale nedaří se: "Když jdu hledat práci, řeknou mi přijďte, ale když tam jdu osobně, tak mi řeknou, že mají plno."
Příběh bezdomovcePětačtyřicetiletý Milan Říha měl maminku, má bratra a sestru, pomoci se u nich prý ale nedočká. "Byl jsem nemocný, měl jsem zápal plic, osm měsíců jsem ležel v nemocnici. Poté mně přerazili nohu. Když jsem byl deset měsíců v ostrovské nemocnici na rehabilitaci, zemřela mi matka," vypráví o svých osudech Říha.
Její byt sourozenci prodali, Říhovi dali podíl a od té doby nemá domov. "Musel jsem se obrátit na armádu spásy. Když jsem byl zdravý, někde jsem si i přivydělával, pokud to šlo. Dělal jsem si kurz, pracoval jsem v lese jako dřevorubec, měl jsem i živnostenský list."
"Když mě zavřeli, sebrali mi ho. Spal jsem na lavičce ve spacáku. Když jsem měl peníze, tak jsem si koupil rohlíky, cigarety. Pivo jsem nemusel mít, protože jsem neměl pořád tolik peněz. V létě to šlo. Na podzim byly studenější dny, to jsem využíval denní centra."
Plány do budoucnaMilan Říha vypadá o dvacet let starší - dlouhé mastné vlasy, krk, předloktí, dlaně potetované všemi možnými (většinou výhružnými) nápisy.
Odseděl si ve vězení celkem 15,5 roku za krádeže, vydírání se zbraní v ruce a za rvačky. Do vězení šel celkem - jak říká - asi pětkrát nebo šestkrát. Dneska je o berlích, už moc nepije, a přemýšlí, co bude dál, protože bezdomovectví je prý horší než kriminál:
"Chtěl bych ranč s koňmi, i když jsem teď nemohoucí. Chtěl bych někam na bývalý statek, kde mají zvěř. Peníze na to nemám. Načerno dělat nemohu, protože mám plný invalidní důchod. Nevím, jak to bude." Milan Říha žil doslova na ulici "jen" šest měsíců, nyní má své lůžko v azylovém domě. A to je pro bezdomovce "první meta", zvláště v zimě.
Bezdomovci v ziměNapříklad v Praze, kde je bezdomovců údajně nejvíce, je něco kolem tisíce lůžek v azylových domech, denních centrech. Podle jediného průzkumu provedeného před dvěma lety jsou ale na jedno lůžko nejméně tři zájemci.
"Před dvěma lety napočítali dobrovolníci 3 096 bezdomovců. Není možné počítat jen ty, kteří se v danou chvíli jeví jako bezdomovci. Ve skutečnosti je jich mnohem víc," myslí si Petr Janoušek z Armády spásy.
Výzkum mezi bezdomovci udělal tým sociálních pracovníků, které vedl zakladatel českého sdružení Naděje Ilja Hradecký, který tvrdí, že bezdomovectví se musí léčit postupně, systematicky a individuálně:
"Je těžká otázka, za co si kdo může. Člověk má podíl na zavinění tohoto problému, ovšem často je to tím, že není schopný správně analyzovat situaci," myslí si Hradecký o poměrně rozšířeném názoru, že bezdomovci si za situaci, ve které jsou, mohou sami. "Z dvou až tří set lidí byl jeden, který řekl, že si to vybral dobrovolně," doplňuje Hradecký.
Unavuje
vás tvorba www stránek v HTML? 
vytisknout