Vyčleňování Romů je problém celého Česka, nejen Vsetína

23. 11. 2006 - Andrea Cerqueirová, gitA

Agentuře gitA to řekla poslankyně Kateřina Jacques (SZ). Dodala, že z dobrých příkladů romské integrace lze čerpat i v Česku – třeba v Českém Krumlově či v mnoha malých obcích.

Velká část problému tkví v tom, že značná část české veřejnosti hledí na Romy skepticky a podezíravě...

To je nutné si uvědomit. Někteří lidé mají s příslušníky romských komunit konkrétní špatné zkušenosti. Problém je, že takové zkušenosti paušalizují a kolektivně uplatňují na všechny Romy nebo lidi, které za Romy považují. Romové jsou z tohoto důvodu v obtížné situaci, protože jsou společností neustále odmítáni, vytlačováni na její okraj. Když se třeba ucházejí o zaměstnání, dostávají přednost tzv. bílí. Když si hledají bydlení, tak i když mají dostatek finančních prostředků, celá řada majitelů jim byt nechce pronajmout, protože se bojí, že by to pro ně mohlo mít nějaké negativní důsledky. Opakují se situace, kdy obyvatelé domu napíší petici, že nechtějí mít romské spolunájemníky, ačkoli se jedná o rodinu, se kterou nejsou žádné problémy. Lidé s Romy – ať už jsou jacíkoliv – bydlet nechtějí. A to je vážné. Souhlasím s tím, že zákony a stanovená pravidla platí pro všechny. Z důvodů, které jsem popsala, je však zřejmé, že Romové čelí situacím, které příslušníci většinové společnosti neznají. A tak si troufám tvrdit, že Romové při hledání bytu nebo zaměstnání narážejí na větší problémy než kdokoli jiný.

V poslední době se hodně hovoří o starostovi Vsetína a současném senátorovi Jiřím Čunkovi (KDU-ČSL), který nechal vystěhovat romské nájemníky pavlačového domu v centru města na jeho okraj do kontejnerových domů. Některé z nich nechal dokonce v noci rozvážet po celém kraji...

Ten problém se netýká jen senátora Čunka. On není žádnou výjimkou. Za podobných okolností se stal senátorem například starosta Bohumína a místopředseda ČSSD Petr Vícha. A především – to, co vidíme ve Vsetíně, se děje na mnoha místech České republiky. Je proto důležité bavit se o problému v obecné rovině. Nemá smysl upínat se na jednotlivce a nějak je pranýřovat, nýbrž snažit se ten jev nějakým systémovým způsobem řešit. Dnes máme relevantní data zjištěná v terénu (Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a subjektů v nich působících), z nichž vyplývá, že v ČR existuje víc než 330 sociálně vyloučených lokalit, ve kterých žije kolem 80 000 Romů. Většina těchto lokalit – novodobých ghett – vznikla v posledních 10 letech řízeným sestěhováním prováděným samosprávami, a to zcela v rozporu s vládní koncepcí integrace. 70 % obydlí v těchto lokalitách nemá topení a teplou vodu, 90 až 100 % Romů zde žijících je dlouhodobě nezaměstnaných a opatření aktivní politiky zaměstnanosti jsou neúčinná. Není to jen dědictví minulého režimu, ale z velké části produkt poslední doby. Pouze 1 % měst a obcí v ČR a pouze dva kraje mají nějakou strategii či koncepci integrace příslušníků romských komunit do společnosti.

Jak se mohlo stát, že převažují špatná řešení?

Příčin je celá řada a chyby jsou na straně státu i samospráv. Stát se nevypořádal s problémem resortismu – čili nekoordinovaným řešením problémů, které jsou ale provázané a je třeba je řešit komplexně. Velkým problémem je systém nemotivačních sociálních dávek a s tím související nezaměstnanost a apatie nezaměstnaných. O předsudcích, nedůvěře a latentním rasismu vůči Romům už jsem hovořila, i s tím je třeba něco dělat. Neexistuje legislativní zakotvení sociálního bydlení jako součást státní a obecní politiky, a také fenomén tzv. neplatičství je něčím zcela nepochopitelným. Existuje přece institut zvláštního příjemce, neboli převod sociálních dávek na konto majitele nemovitosti. Včasná sociální práce, prevence, to jsou cesty, které vzniku neplatičství a dluhů mohou již dnes účinně bránit. Tím se zbavíme také lichvy. Na komunální úrovni je třeba znovu a znovu zdůrazňovat, že z úspěšné integrace nebude mít prospěch pouze romská menšina, ale také společnost jako celek. Vznik ghett, o nichž jsem hovořila, mají z větší části na svědomí samosprávy, které tímto způsobem řešily otázku příslušníků romských komunit ve svých obcích a městech. Samosprávy cíleně vytlačují Romy za hranice měst. Do míst, kde nebývá dopravní spojení a kde je téměř nemožné zapojit se do pracovního a vzdělávacího procesu a plnohodnotného života.

Proč podle vašeho názoru samosprávy takto postupovaly?

Mnozí politici se snaží zaujmout větší část veřejnosti a hledají proto populistická řešení. A veřejnosti se více líbí, když představitel obce řekne: já odsud Romy dostanu, oni tady nebudou, ten problém přestane existovat. Než když řekne: já se budu snažit Romy do společnosti začleňovat, integrovat, investuji do takové práce třeba i nějaké peníze. To je totiž něco zdlouhavého, nepopulárního a politikům se to takzvaně nevyplácí. Naproti tomu politik, který Romy vystěhuje z obce či na její okraj, má zpravidla volební úspěch zaručen, i když tím vlastně celý problém prohlubuje. Je to takový začarovaný kruh: veřejnost, která je znepokojena projevy nepřizpůsobivosti a kriminálním jednáním části Romů, má současně tendenci podporovat politiky, kteří důvody jejich znepokojení ještě více prohlubují.

Coby bývalá vysoká vládní úřednice jste se romské otázce dlouho a důkladně věnovala. V nedávné televizní diskusi jste připomněla, že jste se samosprávami hodně spolupracovala. Můžete to přiblížit?

Skutečně jsme se snažili samosprávám poskytovat informace, spolupracovat s nimi a radit jim, jak problém - který samozřejmě není jednoduchý, což ani nepředstírám - řešit. Zástupce samospráv jsme posílali i na studijní pobyt do Španělska, kde mají v otázce integrace Romů do společnosti velmi bohaté zkušenosti. Měli možnost se s touto otázkou důkladně seznámit, poradit se a získat zkušenosti španělských kolegů. Možnosti vyjet do Španělska tehdy využil i zmiňovaný starosta Čunek. Tamními zkušenostmi a úspěchy se ale očividně neinspiroval. Je prostě přesvědčený o správnosti svého postupu. To, že je správný, nemá podloženo ničím jiným, než svým volebním úspěchem.

Jak ve Španělsku integrace Romů do společnosti probíhá a jak se vyvíjela?

Španělsko se potýkalo s velkými problémy. Kolem velkých měst jako je Madrid nebo Barcelona existovala obrovská slumová území z pneumatik či igelitů. Žili tam lidé skutečně na okraji společnosti. Ti přicházeli do měst, dělali razie, loupili a zatěžovali tamní obyvatelstvo. Španělé dospěli k závěru, že není možné držet část společnosti v takové chudobě a vyloučení, protože se to obrací proti majoritní společnosti. Rozhodli se proto pro likvidaci slumů a začleňování těchto lidí do většinové společnosti. Jejich zkušenosti jsou velmi zajímavé. Jelikož tam integrace probíhá už dvacet let, jsou k dispozici i hmatatelné výsledky. Je vidět, že řešení existuje. Stačí jen chtít.

Jsou k dispozici i dobré příklady v České republice?

Na celé řadě míst České republiky působí v různých pozicích lidé, kteří se k tomuto problému snaží přistupovat zodpovědně, s vizí nějakého dlouhodobého, ale zato trvalého a kvalitního řešení. A tím opravdu není vystrčení problému za hranice města, notabene do nějakého jiného kraje. Dobrá je celá řada příkladů komunitního plánování, terénní sociální práce, aktivní politika zaměstnanosti, spolupráce policie s příslušníky romských komunit. V neposlední řadě také přípravné třídy v základních školách, protože vzdělání a zaměstnanost jsou spojité nádoby, související také s kvalitou bydlení a vůbec životním stylem lidí.

Jak můžete coby poslankyně sněmovny otázce romské integrace pomoci?

Samosprávy právem očekávají, že stát jim v tomto nelehkém úkolu pomůže. Jedná se jednak o různé programy na podporu integrace, nezbytná je ale i určitá materiální pomoc, protože všechny integrační programy stojí peníze. Strana zelených, za kterou jsem byla zvolena, je jedinou parlamentní stranou, která šla do parlamentních voleb se samostatnou kapitolou věnovanou otázce integrace příslušníků romských komunit do společnosti. Součástí našeho programu je zřízení tzv. implementační agentury, což by byla agentura manažerského typu, která by dokázala obcím dávat komplexní servis od poradenství přes získávání peněz například z Evropské unie. Konkrétní obec by si mohla ve spolupráci s agenturou připravit konkrétní plán, systém terénní sociální práce, získat finanční prostředky a komplexním, dopředu promyšleným způsobem otázku řešit. Jako poslankyně se budu snažit, aby byl tento náš program realizován.

Coby místopředsedkyně petičního výboru jste iniciovala vznik podvýboru pro lidská práva. I ten se bude jistě integrací Romů, včetně konkrétních situací v jednotlivých obcích, zabývat... Jaké další otázky bude podvýbor řešit?

Bude záležet na jeho konkrétním personálním složení – jakým tématům se budou chtít věnovat jeho jednotliví členové. Situace příslušníků romských komunit bude mít určitě své místo. Podvýbor by se měl zaměřovat výhradně na otázky spojené s ochranou lidských práv, a to nejen v České republice, ale i ve světě. Systematicky by měl tuto jejich ochranu sledovat v dalším legislativním procesu, a to především u poslaneckých návrhů. Zároveň by měl spolupracovat s jinými orgány a institucemi, které mají ochranu lidských práv v popisu své práce. Třeba s vládním zmocněncem pro lidská práva nebo Veřejným ochráncem práv. Podvýbor by mohl také kontrolovat export vojenského materiálu a ručních zbraní. To je jinak otázka výboru pro obranu. Ten však neakcentuje problematiku ochrany lidských práv. Pro mě je například velmi důležité nejen to, jestli se obchod odehraje v souladu s platnými zákony, ale také to, k čemu budou zbraně, jež Česká republika vyveze, použity. Nemůže nám být přece lhostejné, co se za pomoci našich zbraní děje kdesi na opačném konci světa. Co se týče lidskoprávní otázky ve světě, jsem též iniciátorkou skupiny přátel Tibetu, která je ve stavu přípravy. Ta totiž doposud, na rozdíl od Evropského parlamentu či jiných evropských parlamentů, na půdě české sněmovny neexistovala.