Koně z Koníka pomáhají postiženým lidem

19. 4. 2005 - Radek Gális, Můžeš

Po ojíněné louce kráčejí důstojným krokem tři koně, v jejichž sedlech se pohupují spokojené jezdkyně. Pod kopyty chrupe zmrzlá hlína a náhodní chodci, kteří zde venčí své ratolesti nebo čtyřnohé miláčky, se zájmem obhlížejí poklidný průvod. Obyvatelé Čtyř Dvorů na okraji Českých Budějovic si již zvykli, že louka za univerzitními kolejemi je místem pro hipoterapii.

Pro Martinu Barvínkovou, místopředsedkyni a spoluzakladatelku sdružení Koník, které vzniklo v roce 1997, je tohle pondělí stejné jako stovky předešlých. Od rána se pečlivě stará o čtyřnohé pomocníky-léčitele a věnuje se klientům, kteří si duši i tělo hojí jízdou na koni.

„Jezdíme sem každé pondělí z Pístiny u Stráže nad Nežárkou,“ halasí Jitka ze sedla. Její kamarádka z ústavu sociální péče Vlasta se houpe na klidném Břéťovi a chlubí se, že se jízdy na koni nebojí. „Za týden přijedeme zase,“ směje se Pavla, třetí jezdkyně, která se na dvacet minut v sedle těší celý týden. „Koně jsou hodný – Banka, Břéťa i Galísek,“ vypočítávají a dodávají, že jezdit budou i na sněhu. „Ale bude to poprvé,“ přiznávají svorně.

Pracovnice Koníka zatím přivádějí koníky ke stáji. Jezdkyně s pomocí asistentů slézají samy, třetí raději využije rampu. Zatímco auto odváží spokojené klientky zpátky ke Stráži nad Nežárkou, koně už cválají za ohradou.

„Máme přes 220 klientů,“ říká Martina. „U koní jsem od jedenácti let, Naše hipoterapie začínala v Českých Budějovicích ve skleníku při kafi,“ vzpomíná s úsměvem. „Vybírala jsem koně a kolegyně sháněla peníze.“

Teď mají koně čtyři – šestiletou Banku, stejně starého Viléma, pětiletého Břéťu a Galgabara-Galíska. „Nejstaršímu Galgabarovi bude osmnáct a už půjde do důchodu. Místo něj letos chceme jiného, ale koupit dobrého koně pro hipoterapii je moc těžké, někdy až riziko,“ říká Martina.

„Kůň musí být hodný, psychicky odolný a trpělivý, mít zdravé nohy i záda,“ vysvětluje ošetřovatelka Jana Weinzettelová. „Taky se umí vcítit, časem rozezná jezdce a spolehlivě odliší klienta od zdravého člověka.”

Ke klientům Koníka patří lidé z ústavů sociální péče, pacienti s roztroušenou sklerózou nebo žáci pomocné školy. „Spolupracujeme také s rehabilitačním oddělením nemocnice,“ pokračuje Martina. „Našich služeb využívají i ležící pacienti, kteří se na koně pokládají na záda nebo na břicho.“ Poníky Sisi a Lumpa si oblíbily malé děti.

Stáje a jízdárna na okraji Českých Budějovic jsou klinickým pracovištěm Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity. „Chodí k nám dobrovolní asistenti z pedagogické i biologické fakulty,“ říká Jana. „Mnozí si myslí, že budou jezdit, ale někteří se na koně ani nedostanou.“

Pracovnice Koníka říkají, že v letošním roce připravují aukci, z jejíhož výtěžku koupí nového koně. „Za Galgabarem budeme ale chodit pořád,“ usmívají se na nejstaršího koně, se kterým začínaly.

Při výhledu na letošní rok jim ale moc do smíchu není, protože přináší existenční nejistotu. „Nevíme, jestli vůbec zůstaneme na stejném místě. Záleží, zda se nám podaří sehnat peníze na další provoz,“ neskrývá Barvínková strach z budoucnosti.