Nabourávat stereotypy

9. 11. 2006 -, Econnect

Nedávno se vám podařilo dosáhnout toho, že ministerstvo vnitra muselo svoje tvrzení o tom, že jste levicoví extrémisté, odvolat. Čím jste si takovou nálepku vůbec zasloužili?

Ministerstvo vnitra nás zařadilo do své zprávy o extremismu za rok 1999 a spor o tuto záležitost se pak táhnul asi šest let. Od ministerstva vnitra jsme požadovali omluvu, kterou ale ministerstvo odmítlo s odůvodněním, že má oprávněné obavy, že bychom se mohli stát extremistickou organizací, a tím pádem si osobují právo nás takto mapovat... Stalo se to mimochodem několik let poté, co se na světlo dostaly informace o tom, že tajné služby a vnitro sledují ekologické organizace, jako je Hnutí Duha, Děti Země a podobně. Na neochotu ministerstva vnitra jsme reagovali podáním žaloby, kterou jsme v loňském roce vyhráli a v letošním roce verdikt prvního soudu potvrdil i vrchní soud.

Ale proč nás ministerstvo zařazuje mezi extremisty – to je spíš otázka na ministerstvo, my se bohužel nacházíme v takové pozici, že pro jedny jsme levicoví extrémisté a pro druhé zase pravicoví hippies. Aktivity Nesehnutí se ale vymykají škále levice–pravice, v rámci Nesehnutí fungují lidé, kteří by se nedali jednoznačně zařadit na žádnou z těchto stran. Obsahem činnosti našich kampaní je konkrétní pomoc lidem, přírodě, a při našich aktivitách spolupracujeme s různými skupinami: od humanitárních organizací, přes organizace, které se zabývají práci s dětmi, až po instituce státní samosprávy. Očerňující nálepku levicového extremismu nebo ekoterorismu přitom nejčastěji používají lidé a instituce, které se s argumenty ekologického hnutí a nevládních organizací obecně nedokážou vyrovnat věcně, racionálně. Část veřejnosti bohužel tyhle nálepky bezmyšlenkovitě přijímá.

Nesehnutí ale není tak kontroverzní – alespoň ve srovnání s řadou jiných nevládních organizací podobného typu. Jak je vlastně sám vidíte?

Nijak se nevymezujeme v tom, jestli jsme radikální nebo konformní organizace. Při našich aktivitách používáme prostředky, které považujeme k řešení konkrétního problému za nejúčinnější. Věnujeme se tedy aktivitám, jako je organizace seminářů, vydávání publikací, organizace přednášek pro veřejnost a podobně, ale pořádáme i akce, které část veřejnosti vnímá jako kontroverzní – například demonstrace nebo blokády.

Použitější radikálnějších, lépe řečeno důraznějších prostředků, je ale vždy vyvoláno chováním druhé strany sporu. Například jsme k nim sáhli v situaci, kdy ministr obrany nijak nereagoval na výzvy, aby ministerstvo zamezilo zneužívání zbraní, které rozprodává ze svých skladů, k porušování lidských práv. Na toto jsme upozornili právě formou blokády ministerstva obrany.

Není nálepka radikálů na škodu při spolupráci s jinými nevládními organizacemi a dalšími institucemi?

Setkali jsme se s tím, že některé subjekty a lidé, se kterými spolupracujeme, se spolupráce s námi zpočátku báli, protože měli jméno Nesehnutí spojeno právě s mediálně známými akcemi, jako jsou blokády a demonstrace. Ale když poznali, že vedle toho také sázíme stromy, organizujeme soutěže pro děti nebo třeba pomáháme uprchlíkům, další spolupráci už nic nebránilo. Jde o to, odlišit mediální obraz od samotné aktivity samotných organizací – protože to, co se dostane do médií, je jen špičkou ledovce jejich činnosti, a většinou se tam dostanou jen informace o nějakém sporu či konfliktu.

Na jakých kampaních tedy momentálně pracujete, čemu věnujete nejvíc úsilí?

Asi se nedá kvantifikovat, čemu se věnujeme nejvíce. Naše činnost je v současné době rozdělená do pěti rovnocenných kampaní. Ty se od sebe liší počtem finančních prostředků, které na ně máme k dispozici, počtem lidí, kteří na ní pracují, i záběrem, které mají.

V posledních třech, čtyřech letech se věnujeme kampani zabývající se problematikou žadatelů o azyl a uprchlíků v České republice. Kampaň má dvě hlavní části. Jedna je osvětová – snažíme se přinášet a publikovat informace o situaci uprchlíků, respektive o migračních trendech v Evropě i ve světě, proto vydáváme i časopis Přes. Druhá část kampaně se zaměřuje na konkrétní práci s lidmi v uprchlických táborech, zahrnuje přípravu volnočasových aktivit pro děti, asistenci při integraci uprchlíků do české společnosti a podobně.

Další významnou aktivitou je kampaň Ženská práva jsou lidská práva. Ta se zaměřuje na otázku práv žen a rovných příležitostí mužů a žen ve společnosti, v jejím rámci se věnujeme vydáváni publikací, organizování seminářů jak pro veřejnost, tak třeba pro úředníky státní správy. Existuje například i putovní výstava o problematice domácího násilí.

Jednou z našich nejstarších kampaní je kampaň Zbraně nebo lidská práva – jejím cílem je upozorňovat na skutečnost, že Česká republika se svými vývozy zbraní podílí na porušování lidských práv ve světě, tedy že zbraně z České republiky končí v zemích, kde vládnou diktátorské režimy, popřípadě probíhá občanská válka. Smyslem kampaně není jen na ten fakt upozorňovat, ale i snaha o omezení tohoto počínání českých úřadů, popřípadě tomu zcela zabránit. Toho se snažíme dosáhnout jak zpracováváním podkladů a jednáním s úředníky z jednotlivých ministerstev, tak organizováním různých veřejných akcí, o kterých jsem se zmiňoval – happeningů, demonstrací, blokád...

A co projekty zaměřené na ochranu životního prostředí?

V kanceláři Nesehnutí funguje ekologická poradna, na kterou se lidé mohou prostřednictvím internetu, telefonu či osobně obracet s dotazy týkajícími se ochrany životního prostředí. Nejčastěji se na nás obracejí lidé se žádostí o pomoc při řešení problémů ohrožení životního prostředí v důsledku výstavby hypermarketu, továrny, dálnice a podobně. Hlavní částí poradenství je pomoci lidem účastnit se rozhodovacích procesů o velkých projektech.

Jednou z dlouholetých kampaní, která se věnuje ochraně životního prostředí, ale vlastně spojuje i jiné aspekty naší činnosti, tedy i sociální hledisko, je kampaň Zaostřeno na hypermarkety. Ta mapuje negativní dopady na životní prostředí, zaměstnanost, dopravu, architekturu měst, výstavby velkých nákupních center.

V Nesehnutí se věnujete i lokálním kauzám. Týká se něco přímo Brna?

V Brně jsme řešili několik kauz právě v souvislosti s výstavbou velkých nákupních center. Nejaktuálnější je kauza plánu výstavby Hobby marketu v městské části Brno - Ivanovice. Tato kauza je zajímavá především tím, že přestože proti záměru vystupuje jak zastupitelstvo obce, starostka obce i většina ivanovických občanů, investor společně s úředníky magistrátu stavbu prosazují... V současné době rozhodování o této stavbě leží na krajském soudu, kam Nesehnutí společně s ivanovickou radnicí podalo žalobu pro porušení zákona v územním řízení na tuto stavbu.

Nesehnutí je také součástí koalice Nádraží v centru, která prosazuje modernizaci brněnského nádraží bez nutnosti odsouvat jej od centra města, což by způsobilo, že bude méně přístupné veřejnosti a ztratí tak část své aktivity, kterou s dosavadní polohou v centru má.

S jakým se v Brně setkáváte ohlasem veřejnosti? Máte podporu lidí, nebo vás spíš zatracují?

Pokud bychom soudili na základě dotazů, co chodí třeba do ekoporadny, anebo podle reakcí občanů, kterým radíme, jak zabránit kácení stromů v jejich ulici, pak jsou ohlasy pozitivní... Stejně tak je ovšem jasné, že lidé, kterým "šlápneme na kuří oko" – a mohou to být například majitelé pozemků, kde je naplánovaná výstavba hypermarketů a kteří očekávají, že je s velkým ziskem prodají – ti naše počínání pozitivně nehodnotí...

Napadá mě jeden konkrétní příklad. Se svou iniciativou Food Not Bombs, Jídlo místo zbraní, nabízíte jídlo bezdomovcům, ale každoročně v prosinci propagujete taky Vánoce bez kapra. Někteří lidé na to reagují negativně: že útočíte na křesťanské tradice...

Řada aktivit nesehnutí se snaží nabourávat neřekl bych tradice, ale spíš stereotypy, které v české společnosti panují. Mezi ty stereotypy můžeme zařadit i předsudek, že Vánoce bez masa, bez zabitého zvířete, nejsou svátkem, anebo to, že Česká republika vždy vyvážela zbraně, tak proč by neměla vyvážet nyní... Snažíme se o těchto věcech rozpoutávat diskusi a součásti našich projektů je vždy nabízet alternativu a řešení.

Mění se přístup veřejnosti k vám? Vidíte nějaký posun za tu dobu, co Nesehnutí funguje?

Ano, mění – ilustroval bych to na příkladu kampaně Zaostřeno na hypermarkety, kterou mám na starost. Když jsme s kampaní v roce 2000 začínali, byl náš hlas o tom, že velká nákup centra s sebou přinášejí i řadu negativ, spíše osamocený. Naše informace navíc vycházely většinou ze špatných zkušeností s nákupními centry v zahraničí. Bylo též těžké nalézt organizace či jednotlivce, kteří by se neregulované výstavbě velkých nákupních center byli ochotny postavit.

V současné době je ale situace opačná. Díky přesycenosti České republiky hypermarkety – u nás máme v přepočtu na obyvatele nejvíce hypermarketů ze všech zemí střední Evropy – jsou čím dál častější případy, kdy nás kontaktují organizace či jednotlivci, kteří žádají naši pomoc a naše zkušenosti právě s účastí v rozhodovacích procesech o výstavbě hypermarketů. Oproti roku 2000, kdy kampaň začínala, v místech plánovaných výstaveb hypermarketů spontánně vznikají občanské iniciativy, které se snaží problém řešit. V současnosti je už žádostí o pomoc a dotazů tolik, že je takřka nestíháme vyřizovat.

Vycházíte dobře s místními politiky a samosprávou?

Liší se to případ od případu a téma od tématu. Některá témata se místních samospráv a politiků příliš nedotýkají – to je třeba vývoz zbraní z České republiky, taková záležitost se týká spíš centrálních orgánů. V případech, kdy řešíme některé lokální problémy, například přesun brněnského nádraží nebo výstavbu hypermarketů, dochází jak ke střetům, tak ke spolupráci s místní samosprávou s a úředníky.

Pokud vedeme spory, pak častěji s úředníky státní správy, kdy jde většinou o stavební úřady. V řadě případů na naší straně naopak stojí odborná veřejnost, místní samosprávy, vedení radnic. To se týká převážně městských částí a menších obcí: jiná je situace v brněnském velkém zastupitelstvu, které bylo do komunálních voleb díky politice dvou vládnoucích stran aktivitám nevládních organizací a občanů uzavřené, řekl bych až nepřátelské.

Proběhly komunální a senátní volby. Vidíte nějaké možnosti změny k lepšímu?

Jak už jsem říkal v úvodu: my se nestavíme za tu či onu politickou stranu a nezasazujeme se za to, aby měli většinu ti či oni. Když se snažíme prosazovat dílčí řešení problému, oslovujeme poslance či zástupce všech politických stran, a podpora našim požadavkům většinou příliš nesouvisí se stranickou příslušností jednotlivých zastupitelů. Například v poslanecké sněmovně některé naše požadavky podpořili jak poslanci pravicoví, tak levicoví a i nezávislí.

A co se týče brněnského zastupitelstva – osobně bych jako ideální řešení viděl takové složení orgánů města, kde by žádná z politických stran neměla takovou většinu, při které by k prosazování svých záměrů nemusela diskutovat jak s ostatními stranami, tak především s občany a jejich iniciativami.

Pokud pominu neustálý boj s úřady a různými "škodiči", kvůli kterým vedete konkrétní kampaně, s jakými potížemi se potýkáte?

Problémy, které má Nesehnutí, jsou typické pro většinu nevládních organizací... Zvláště těch, které jsou závislé na práci dobrovolníků, případně na financích plynoucích z grantů. I naše problémy většinou spočívají v tom, že na hodně aktivit nejsou k dispozici finanční prostředky.

Za zásadní problém, který se však netýká jen Nesehnutí, ale obecně role či postavení nevládních organizací ve společnosti, považuji vytrvalé snahy jak některých státních orgánů, tak velkých politických stran měnit zákony, které umožňují nejen občanským sdružením, ale i občanům jako jednotlivcům účast v rozhodovacích procesech. Mám na mysli například změny ve správním řádu, stavebním zákonu nebo zákonu shromažďovacím. Takové změny byly dle mého názoru vždy negativní v tom smyslu, že omezovaly práva a svobodu občanů do té doby garantované.

Milan Štefanec se narodil v roce 1973. Spoluzakládal Nesehnutí v roce 1997, kromě toho je členem dalších nevládní organizací, mj. Amnesty International. V Nesehnutí se věnuje tématům negativních vlivů hypermarketů a vývozů zbraní z ČR, je hlavním redaktorem časopisu o problematice uprchlictví "Přes". Působil také jako pozorovatel při prezidentských volbách v Ázerbajdžánu a při parlamentních volbách v Náhorním Karabachu, spoluorganizoval mezinárodní festival dokumentů o lidských právech Jeden svět v Brně a v kosovské Prištině. Je držitelem ceny japonské The Sasakawa Peace Foundation za nejlepší český ekologický projekt roku 2002.

Publikováno v kulturním týdeníku A2 č. 45/2006