Příběh dioxinu ve Spolaně

15. 9. 2003 - Pavel Činčera, EkoList

V roce 1961 zahájila Spolana, v té době národní podnik, jeden z nejhorších projektů své kariéry. Aniž o tom věděla, postavila si obří reaktor na výrobu dioxinů doplněný klimatizací, která vzniklé jedy distribuoval do všech koutů postižených budov.

Vážně onemocnělo 78 lidí a zamořené budovy, z toho jedna čtyřpatrová, čekaly 30 let, než začalo být trochu jasnější, co se s nimi dá udělat.

Původním cílem byla produkce insekticidu lindan (izomeru hexachlorcyklohexanu), hexachlorbenzenu užívaného pro výrobu fungicidu Agronal, insekticidu a fungicidu pentachlorfenolátu sodného a butylesteru kyseliny 2,4,5-trichlorfenoxyoctové, hlavní složky herbicidů Arboricid E50 a EC50. Při reakcích užívaných k výrobě uvedených produktů se používal hydroxid sodný. Ten se "recykloval" a používal znovu. Nikdo ale nevěděl, že probíhají ještě další, v té době neznámé reakce, při nichž vznikal smrtící 2,3,7,8-tetrachlordibenzo-p-dioxid (TCDD). Reakční podmínky (tlak a teplota) byly totiž nastaveny právě ideálně pro jeho vznik. Tím, že se hydroxid používal znovu, došlo v něm k nakoncentrování původně stopových koncentrací dioxinu. Tragédie byla dokončena instalací vzduchotechniky, která pak roznesla dioxin do všech koutů tří budov, kde výroba probíhala.

Ošklivý příběh

Bylo, většinou velmi vážně, postiženo celkem 78 lidí, z nichž nejmladšímu bylo 21 let. Rozpad kůže, nekróza jater, rozpad genitálií, neurologické problémy (jeden postižený zemřel v psychiatrické léčebně). Prokazatelně na následky intoxikace zemřeli tři lidé. Na míře postižení se podepsala i tehdy nevalná pracovní kázeň a nepoužívání adekvátních pracovních pomůcek, které mnohdy nebyl podnik ani schopen zajistit.

Na to, co se vlastně ve Spolaně děje, přišli pracovníci VŠCHT Pardubice a provozy byly v roce 1968 uzavřeny. Jedna z budov (A114a) byla v roce 1998 sanována, to znamená, že byly ručně osekány omítky a odstraněno vnitřní vybavení. Vše skončilo zalité betonem v suterénu budovy. Ani to však nestačilo a nakonec byla zalita betonem celá budova. Ve dvou zbylých budovách (A1030 a A1420) zůstalo vše, včetně odhozených šanonů a pracovních deníků, na svých místech až do roku 2001, kdy do budov vešli muži ve skafandrech odebírat vzorky a hledat řešení.

Hon na vetřelce

Řešení obdobných problémů vzniklých před rokem 1989 hradí stát prostřednictvím Fondu národního majetku (FNM). Od roku 2001 si na základě společné směrnice Ministerstva životního prostředí (MŽP) a FNM fond sám vybírá i dodavatele a způsob likvidace.

Na podzim roku 2001 vstoupili do opuštěných budov průzkumníci Aquatestu, aby pro fond připravili analýzu rizika, dokument mapující problém a navrhující řešení (z části vycházel i z realizační studie připravené v roce 1992 konsorciem firem, jehož byl Aquatest členem). Tento dokument měl být nezbytným podkladem pro Českou inspekci životního prostředí (ČIŽP), která stanovuje podmínky ozdravných prací. Poznatky byly alarmující a navrhovaných řešení celá řada. Dají se rozdělit do dvou množin. Množina první: odstranit nejhůř zasažené materiály (technologii, vnitřní vybavení, omítky). Z nich potom odstranit jedovaté sloučeniny nebo je zalít do betonu. Zbytek odvézt na skládku. Množina druhá: předpokládat, že nebezpečně kontaminované je vše včetně zeminy kolem a pod budovami a samotné konstrukce budov. Kromě zalití nebezpečných materiálů betonem navrhoval Aquatest spálení ve speciální spalovně nebo chemický rozklad pomocí tzv. metody BCD.

Navrhovaný postup řešení byl ale popsán velmi stručně, a proto využil FNM nabídky amerického grantu a zadal obsáhlejší zpracování formou studie proveditelnosti americké firmě Resource Applications (RAI). Do temných chodeb opět vkročili muži ve skafandrech a opět odebrali vzorky. Ty zpracovávala společnost EcoChem. Zprávy byly ještě horší - sama konstrukce budov (beton a cihly) je zasažena dioxinem a chlorovanými uhlovodíky (lindan a hexachlorbenzen - ty přitom Spolana vědomě vyráběla ke komerčním účelům) v takové míře, že zákon neumožňuje uložení takového materiálu na žádnou skládku v ČR. Navíc hodnoty koncentrace dioxinů uvnitř budov se řadí k nejvyšším naměřeným na světě. Je nutné tedy zlikvidovat vše. Celkem víc než 32 tisíc tun. Vzhledem k tomu, že suť, která vznikne demolicí budov, bude tvořit převážnou většinu materiálu k dekontaminaci, toto doporučení zcela zásadním způsobem ovlivnilo cenu zakázky.

Americká RAI vybrala pro drtivou většinu kontaminovaného materiálu tři řešení: spálení mimo Spolanu, postavení speciální spalovny v areálu Spolany a chemický rozklad metodou BCD. Jako nejvhodnější (nejbezpečnější i nejlevnější) doporučila v lednu 2002 metodu BCD. Celá sanace má přibližně stát 2,8 miliardy Kč.

BCD a ti druzí

Metodu BCD vyvinuli tři pracovníci Agentury USA pro životní prostředí (EPA) v roce 1989. Dva roky nato byla ve Spojených státech úspěšně využita k sanaci víc než 40 tisíc tun zamořené zeminy. Licenci k jejímu využití prodává americká firma BCD Group (vlastněná třemi vynálezci metody) a využívá se po celém světě. Projekty objemem srovnatelné se Spolanou byly realizovány čtyři, z toho jeden běží v současnosti v Německu. Komerční úspěch BCD metody vedl k vývoji konkurenčních metod. Z nich jediná metoda GPCR získala významnější komerční zakázku: likvidaci 2000 tun kontaminovaného materiálu v západní Austrálii. Během pěti let se s úkolem vypořádala a její dodavatel, kanadská EcoLogic, čeká na další příležitost, které se jí možná dostane na Slovensku v Chemku Strážské. Další metody jsou metoda solvatovaných elektronů v roztoku amoniaku (SET), použitá zatím pouze v testovacím provozu a v jedné jednotce o kapacitě 10 tun denně, a DMCR, o níž ale sám německý dodavatel prohlašuje, že byla realizována pouze v menších pilotních projektech a že hledá partnera k jejímu ozkoušení v komerčním provozu.

Podpora a krach

Základním cílem americké vládní agentury, která zaplatila průzkum a studii RAI, je podpora amerického vývozu. Pravděpodobně proto jsou všichni dodavatelé navrhovaní ve studii z USA. Navrženým dodavatelem klíčové technologie BCD je korporace IT Group, jejíž dceřinná společnost Enterra jediná vlastnila potřebnou licenci pro střední Evropu. FNM tedy v únoru roku 2002 předběžně oslovil BCD Group a Enterru sídlící v Austrálii, do cesty dalším jednáním se ale postavil krach. Vlna pádů velkých amerických korporací smetla i IT Group. Licenci pro Evropu získala středně velká firma z Velké Británie Thermal and Chemical Soil Remediation (TCSR).

Po březnovém jednání zástupců FNM a TCSR se angličtí inženýři zarazili. Rozsah znečištění a tím pádem požadované záruky a pojištění byly takové, že se museli spojit s velkou firmou s odpovídajícím finančním a pojistným krytím. Tou se stala francouzská korporace SUEZ se sídlem v Paříži. Její dceřinná společnost SITA Bohemia společně s inženýry z TCSR pak nabídla fondu odpovídající kapacity i pojistné krytí.

Sanace na neostro

"Papírová" příprava mezitím v Čechách pokračovala. Na jaře 2002 byly odborníky z VŠCHT vypracovány posudky na studii proveditelnosti a proběhlo oponentní řízení, kterého se zúčastnili zástupci FNM, Spolany, MŽP, ČIŽP, Unipetrolu, OHS Mělník a MěÚ Neratovice. Všichni přítomní usoudili, že je nutné vypracovat aktualizovanou analýzu rizik, která bude vycházet z uvedené studie. Tento závěrečný a nezbytný podklad pro rozhodnutí ČIŽP vypracoval hydrogeolog Radomír Muzikář. I jeho studie doporučuje metodu BCD.

Na závěrečném oponentním řízení 6. června 2002 se přítomní shodli, že aktualizovaná analýza rizika je dostatečným podkladem pro rozhodnutí ČIŽP, a doporučili maximálně urychlit další postup. V zápise se objevila formulace, která upřesnila, že rozhodnutí ČIŽP nebude předjímat zvolenou metodu. Tehdejší náměstkyně ministra životního prostředí Eva Tylová, která se řízení zúčastnila, k tomu EkoListu řekla, že ji překvapilo, že zástupci ČIŽP už počítali s tím, že rozhodnutí bude "natvrdo" obsahovat metodu BCD. "To není běžná praxe," řekla Tylová a zdůraznila, že má dobrou zkušenost s výběrovými řízeními, jichž se účastní víc zájemců, neboť se tak může podařit snížit cenu dodávky. Proto navrhla prozkoumat další metody chemického rozkladu a ještě v červnu MŽP poslalo na FNM stručný popis metod GPCR a DMCR. Obě metody byly vzápětí odmítnuty jak posudky Mečislava Kuraše a Petra Buryana z VŠCHT, tak rozhořčeným stanoviskem firmy RAI, jež argumentovala tím, že dostala za úkol posuzovat řešení, která jsou komerčně ozkoušená na projektech druhu a rozsahu plánované sanace ve Spolaně, a bez změny zadání se odmítla uvedenými metodami dále zabývat.

Na zvážení alternativních metod, především GPCR, trvá Greenpeace. Podle něj by výsledná cena při konkurenci více firem byla nižší. Postup fondu navíc podle aktivistů budí pochybnosti a obavy z korupce. Greenpeace už podal na FNM a jeho představitele několik žalob. Domáhá se poskytnutí podrobných informací o podkladech rozhodování FNM a obviňuje jeho představitele z porušení povinností při správě majetku.

Začátkem září 2002 ČIŽP rozhodla o provedení pilotního projektu (zkušební likvidace minimálně 1 tuny různého materiálu) a určila cílové hodnoty, jichž je nutné dosáhnout. V prosinci 2003 provede vyhodnocení a pak ČIŽP a FNM rozhodnou o dalším postupu. V polovině října 2002 (po schválení MŽP, za něž je podepsala už nová náměstkyně ministra Ivana Jirásková) vyzval FNM firmu SITA k oficiálnímu předložení nabídky na realizaci pilotního projektu. Začátkem srpna 2003 byla technologie pro projekt zkolaudována.

Proti plánu na zahájení pilotního projektu protestoval už od podzimu roku 2002 Greenpeace, který požadoval, aby byl pilotní projekt podroben posouzení vlivu na životní prostředí (EIA), čímž by měla možnost se k němu vyjádřit i veřejnost. Na dotaz Spolany, zda je povinna projekt studii EIA podrobit, odpovědělo MŽP, že nikoliv. Pokud budou všechny vzorky, produkty a meziprodukty vráceny zpět do objektu, zákon studii nevyžaduje.

Matka příroda je potvora

Vyčistí "zázračná" BCD jedno z nejzamořenějších míst na světě? Snad. Bude hodně záležet i na podrobném monitoringu, ani po 13 letech používání totiž nejspíš přesně nevíme (nebo to vynálezci a držitelé patentu přesně vědí?), co se v reaktoru BCD děje. Nejde o nic výjimečného, chemičtí inženýři si poměrně často nejsou jisti, jaké všechny reakce v procesu probíhají a co vše za látky vzniká. Ostatně tímto problémem celý příběh začal. V případě BCD nelze vyloučit tvorbu vysokomolekulárních sloučenin, které jistě nebudou zdraví prospěšné. Proto pilotní projekt a proto pečlivý monitoring. Ten bude provádět firma CZ BIJO.

V prosinci uvidíme. Jak řekl šéf ekologické sekce FNM Jaroslav Vítek: "Když se BCD neosvědčí, budovy zakonzervujeme a počkáme na další technologický vývoj. Použijeme ale jen ekonomicky a provozně odzkoušené metody. FNM nebude z peněz daňových poplatníků platit výzkum a vývoj."

Tento článek vyšel v tištěném EkoListu č. 8-9 pod názvem Historie jednoho jedu.

Článek jsme převzali se svolením redakce on-line deníku EkoList po drátě. Ukázkový výtisk tištěné verze časopisu si můžete objednat zde.

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

21. 9. 2004

SpolanaNikol