Pražský pěvecký sbor koncertoval na Ukrajině pro české krajany

18. 1. 2007 -, Radio Praha

"Já vám povím to, že jsem se narodila ve vesnici Kocanda. Tam přijeli moji rodiče, jako mojich rodičů zase rodiče, jako dědeček. Přivezli je sem, že tady na Ukrajině je hodně země. Ale je třeba se nadělat, pařezy bylo třeba korčovat, lesy kácet. A takhle si dobejvali zem," vypráví v dokumentu scénáristky Věry Doušové a režiséra Antonína Daňhela česká krajanka na Ukrajině o tom, jak se její předkové vypravili na Volyň. Češi tam žijí už půl druhého století.

"Přijeli sem, jak ti Ukrajinci říkali, na sobách, na psách. A potom už se rožili, i koně měli, krávy, všechno. Moc jsou naši lidi pracovití."

Češi na Ukrajině založili až šest set vesnic, dnes ale žijí české komunity jen v několika obcích. Například v Dubně, Žitomyru a Malé Zubovščině na Volyni a pak na Krymu. A právě do těchto míst se v září roku 2006 vydal pěvecký sbor Camera Chabra z Dolních Chaber na koncertní turné.

"Bylo to nádherný! Jednak ta krajina je zajímavá a ty lidi jsou prostě báječný. Člověk s nimi něco zažije a oni ho opravdu chytnou za srdce," vzpomíná na čtrnáctidenní cestu jedna z členek souboru Jitka Ferstová. Celou výpravu zorganizovala další členka sboru, filmová scénáristka Věra Doušová.

"Všichni ti lidé tam jeli poprvé. Měli z toho trochu strach, slyšeli o Ukrajině zvěsti,že tam je nebezpečno, malá hygiena, že tam prostě chybí ty základní životní podmínky. Většinou to tak nebylo. Nakonec se ukázalo, že ten kolektiv lidí to zvládal úžasně, s velkým humorem a s velkou elegancí. Takže z kolektivu, který byl dobrý, se teď stal kolektiv opravdu úžasný."

Soubor přes Užhorod na Zakarpatské Ukrajině a volyňské Dubno zamířil do Žitomyru: "To bylo jediné místo, kde jsme nebydleli v hotelích, ale v rodinách. Já jsem to udělala úmyslně, protože jsem chtěla, aby se ti lidé navzájem poznali úplně konkrétně. A ukázalo se, že to byl dobrý nápad. Nejdřív byli všichni zděšení, když se ten první den u Emy na dvoře vyrojilo deset lidí s auty a rozvezli si je do těch úplně nejzazších končin Žitomyru. Lidi měli strach, co bude, kde budou bydlet a jak se budeme scházet, ale ty starosti a strachy brzy opadly a ukázalo se, že všichni navázali úžasné vztahy. Češi z Ukrajiny jsou samozřejmě velmi bezprostřední, pohostinní, otevření a až dětsky důvěřiví. A to byla energie, která hrozně dobře působila právě na členy sboru. Myslím, že to v nich vyvolalo to nejlepší, co v nich je," říká Věra Doušová.

I kameraman a režisér snímku Cesta srdce Antonín Daňhel přiznává, že setkání s českými krajany bylo pro všechny velmi emotivní: "Je tam i to nadšené krajanství, které bohužel už dneska nikdo neprožívá. Spíš se bojím, že ty mladší generace si z toho můžou dělat trošku šoufky. Ale v každém případě to krajanství, co jsem prožil na Ukrajině, bylo něco mimořádného, co mne denně dojímalo."

Zpěváci z Prahy na Ukrajině nejen koncertovali, ale společně si s krajany i zazpívali. Zkoušky vedl sbormistr Lubomír Mátl. I tady se ale ukázalo, stejně jako na Balkáně, v Rumunsku, nebo v Polsku, že mezi českými krajany se uchovaly písně, které v původní vlasti už zmizely.

Přesvědčili se o tom i zpěváci z Dolních Chaber: "To jsou melodie, které snad ani nejsou v žádném zpěvníku. A to jsme tam přivezli okopírovaný poklad od mne, od mého dědečka. Já jsem zdědila knihu, která se jmenuje Národ v písni a je tam tisíc českých, slovenských a moravských písniček. A já si nepamatuju, že bych tam narazila na nějakou takovou písničku. To jsou poklady, které už žijí jenom tam," přiznává Jitka Ferstová.

A stejnou zkušenost má i Věra Doušová: "V Dubnu jsme vyjeli do vesničky Mirohošť, kde žije paní Milka. To je nejstarší obyvatelka. A ta zpívala dobře takových patnáct písní, které jsme nikdy neslyšeli. Každá z nich měla velmi mnoho slok. Takové písně nezpívala ani moje babička, a že jich zpívala hodně."

"Naopak krajanské spolky zpívají písně spíše staropražské nebo umělé pod záminkou, že to jsou písně národní. Mnoho z národních písní už nemá tu správnou melodii nebo správný text. Samozřejmě, jak se to předává z generace na generaci, tak už to podléhá paměti. Takže bylo docela dobré, že jsme tam přijeli, protože oni se to rádi naučili podle not."

Zpěváci z Prahy však nepřivezli Čechům na Ukrajinu jen české písničky. Věra Doušová je současně i zakladatelkou a předsedkyní občanského sdružení Sedm paprsků, které pomáhá handicapovaným i sociálně slabým. Se svým manželem už řadu let vozí do Česka invalidní vozíky a protetické pomůcky, které pro její sdružení shromažďují lékaři ve Švédsku.

Tentokrát vzala část zásilky ze Švédska s sebou i na Ukrajinu: "Samozřejmě když se k nám obraceli krajané s různými potřebami nebo problémy, tak jsem jim případ od případu ty pomůcky dávala. A protože vím, že tam jsou domovy důchodců velmi špatně vybavené, stejně tak je tam problém s pomůckami, tak jsem do každého z aut nacpala několik vozíků a chodítek, abychom je dali tam, kde jsou potřeba. Samozřejmě se ukázalo, že jich bylo málo a že by jich bylo potřeba mnohem víc. Tak pokaždé, když tam jedu, ty vozíky vezu, abych je dala tomu, kdo je potřebuje."

Cesta souboru Camera Chabra za českými krajany na Ukrajinu nejspíš nebyla poslední. Už teď se chystá další: "Chceme s tím pěveckým sborem pokračovat zase na jiná místa, chceme se pustit trochu na jih a na východ. Chceme začít Oděsou a ještě dál, Melitopol a Záporoží. a samozřejmě filmaři s námi pojedou."